Slovinština - jazyk

Slovinština se vyvinula z jazyka alpských Slovanů, jímž se hovořilo v 6. století na území mnohem rozsáhlejším,než je dnešní Slovinsko. Zasahovalo do velké části Dolního Rakouska, kraje Furlanské mížiny a na severovýchodě až daleko k Balatonu. Dnešní území je sotva polovinou tehdejšího. Mimo státní hranice Slovinska se dodnes slovinsky mluví na území Itálie (okolí Terstu a Gorice, Benátské Slovinsko a Rezie), Rakousku (jižní Korutany - Ziljské údolí, Celovec n. Klagenfurt, Mostiš, Kneža, Dravograd a kolem Radgone v rakouském Štýrsku), Maďarsku (maličké území při hranicích).

Vzhledem k velkému územnímu rozrůznění Slovinska, počítá se také značné množství dialektů. Přední odborník Fran Ramovž rozdělil slovinsštinu na celkem 7 nářečních bází (korutanská, přímořská, rovtarská, goreňská, doleňská, štýrská a panonská), které se dále dělí na 45 vlastních nářečí.

Období baroka nachází sice ve Slovinsku vlastence oddané, avšak především ve smyslu zemském a nikoli jazykovém. Proto když se ve druhé polovině 18. století pokouší Marko Pohlin znovu oživit snahy o regeneraci jazyka, dochází ke značným zmatkům, které ovlivnily slovinský jazyk i společnost dobře do poloviny 19. století (včetně tzv. ABC-krieg, v níž šlo o podobu slovinského pravopisu). Slovinština, která se v té době konstituuje na vědecké bázi a hledá terminologii pro řadu oborů, sahá pro řadu termínu do různých slovanských jazyků, ruštiny, polštiny, češtiny, ale pochopitelně především do jazyků nejbližších- srbštiny a chorvatštiny.

Mezi Slovinci vyrostli však také zdatní slavisté, zejména Bartoloměj Kopitar (1780-1844), Dobrovského žák, který působil mj. jako vídeňský cenzor. Má velké zásluhy o vydávání staroslovanských památek a napsal také první systematickou modeerní slovinskou mluvnici (Grammatik der slavischen Sprache in Krain, Kärnten und Steyermark, Mluvnice slovanského jazyka v Kraňsku, Korutanech a Štýrsku, 1809).

Podstatnou roli v kodifikování stále značně rozkolísané slovinské normy měl jednak Pleteršnikův Slovensko-nemški slovar (1894-95) a Levcův Slovenski pravopis (1899). Z novějších děl uveďme Slovenski pravopis (1950), zásadní Slovar slovenskega knjižnega jezika (1969). Přehled významných slovníků k dispozici zde.

Na vysvětlení k české podobě Slovinci s "i". S ohledem k dubletnosti názvu státu Slovenija a Slovensko užívá se u Slovinců v češtině "i", což má rovněž oporu ve štýrské výslovnosti. Oficiální pojmenování Slovenija je definitivní od r. 1848, do té doby se užívá paralelně s německým "vindische".

Jako ukázku uvádíme slovinskou verzi tří základních katolických modliteb.

Zásadní informaci o vývoji slovinského jazaky podal pro nás Matija Murko ve své části hesla Jihoslované v Ottově slovníku naučném. Jeho závěry ohledně vývoje pravopisu jsou dodnes živé a platné.