Na počátku dlouhé pouti slovinské literatury a kultury stojí tři drobné rukopisy známé jako Frízinské památky (Brižinski spomeniki). Pocházejí z 10. a 11. století, předlohy jsou patrně starší. Jedná se o zpovědní formule, homilii a zpovědní modlitbu ve slovanském jazyce psané latinkou. Vznik památek však nesouvisí s působením cyrilometodějské mise, ale s podněty mimoslovanskými. Jejich nález byl oznámen v Mnichově r. 1807 a pak 1814 Dobrovským.
Obdobím, kdy se
slovinská kultura významně prezentovala a vytvořila další důležitý
krok k podpoře kultury psané slovinsky, je reformace. R. 1551
vydává Primož Trubar(1508-1586) první tištěnou knihu ve
slovinštině, a sice svůj Katechismus a krátce na to
Abecedarium, tedy cosi jako slabikář, návod, jak rozumět jím
vytvořené podobě jazyka. V jeho díle pokračoval Jurij
Dalmatin, který roku 1584 vydal celý překlad Bible do slovinštiny.
Jazykový podklad pro jeho práci vytvořil Adam Bohorič svou
Gramatikou (1584, Arcticae horulae) a přispěl k vytvoření
normy, která platila ve Slovinsku dobrých 300 let.
Katolická strana dala řadu děl odstranit z veřejného podvědomí, přesto však v řadě svých prací z díla protestantů Trubarova okruhu vycházela. Docházelo bohužel i k pálení knih, nicméně slovinský překlad Bible byl např. pro bohoslovce v lublaňském semináři k dispozici. Katolická strana však neměla příliš pochopení pro knihy ve slovanském jazyce a tak mezi lety 1915-72 nevyšla slovinsky ani jedna kniha. To byl jeden z důvodů značné jazykové rotříštěnosti na počátku národního obrození. Z autorů doby baroka významně zasáhly do kultury své země zejména baron Jan Vajkard Valvasor (1641-1693) svou Topografií země kraňské (1681) a knihou Die Ehre des Herzogthums Krein (1689). Typickým projevem katolického literárního baroka jsou také postily Janeze Svetokriškého.
Na sklonku 18.století dochází k rozšíření aktivit kolem slovinského jazyka a literatury. Prvním pokusem zachytit gramatickou normu byly knihy augustiniána Marko Pohlina (1735-1801), které nemají dnes velkou hodnotu vědeckou, ale staly se důležitými podněty. 1779-81 vyšlo několik svazků almanachu Pisanice. Centrum dění se záhy přesunulo do kroužku přátel barona Žigy Zoise. Jedním z plodů činnosti kroužku je také 1786 založení Společnosti přátel divadla, jakéhosi ochotnického kroužku, kde se hrály první hry ve slovinštině. Autorem prvních původních slovinských her byl Anton Tomaž Linhart - 1789 Županova Micka (Starostovic Mařenka), 1790 Veseli dan ali Matiček se ženi (Veselýden aneb Matiček se ženi). Básnickým duchem Zoisova kruhu byl Valentin Vodnik (1758-1819), redigoval první slovinské noviny Ljubljanske novice (1795-97), svou pezii shrnul do sbírky Pesme za pokušino (1806). V letech 1809-13 byly slovinské země součástí napoleonských Ilyrských provincií. Ty Vodnik oslavil poemou Ilirija oživjlena.
Významnou kapitolou ve slovinském obrození je slavistika. Už Zoisův kruh se zajímal o tuto rodící se disciplinu,ale teprve Bartoloměj Kopitar (1780-1844), Dobrovského žák, se stal skutečnou veličinou. Působil ve Vídni jako cenzor. R. 1809 vydal mluvnici Grammatik der slavischen Sprache in Krain, Kärnten und Steiermark, první vědeckou a systematickou mluvnici slovinštiny. Psal řadu studií o slovanských jazycích a literaturách, byl zastánce jednotné slovanské grafiky (latinka), významně působil také na činnost srbského obrozence Vuka Karadžiče.
Romantismus se ve Slovinsku objevuje počátkem třicátých let v díle Matiji Čopa (1797-1935) a především Franceta Prešerena (1800-1849). Jejich prvních společným dílem byl almanach Kranjska čbelica (Kraňská včelka 1830-34, viz recenze F. L. Čelakovského v ČČM r. 1834). Matija Čop zasáhl významně hlavně do bojů o slovinský pravopis (tzv. ABC-Krieg), vyslovil požadavek, aby spisovný jazyk Slovince různých nářečí především spojoval, proto se staví i proti hojnému tvoření neologismů a obohacování jazyka archaismy.
Po smrti Čopa a
Prešerena přebírá hlavní iniciativu konzervativní křídlo
tzv. staroslovinců, kteří vedeni Janezem Bleiweisem dlouho udávají
tón. Teprve příchod Frana Levstika (1831-1887) dokáže
posunout stojaté vody slovinské společnosti. Levstik se pokouší
o vydávání prvního beletristického časopisu Slovenski
glasnik (1858-68 v Celovci). Jeho jméno je však ve Slovisku
spjato s příchodem nového literárního směru, a sice
realismu (Martin Krpan z Vrha, Putování z Litije do Čateža).
Dalšími představiteli realismu v próze byli Josip Jurčič (1844-1881),
Josip Stritar (1836-1923), Janko Kersnik (1852-1897) či Ivan Tavčar
(1851-1923), v poezii Simon Jenko (1835-1869), Simon Gregorčič
(1844-1906) či Anton Aškerc (1856-1912).
Přechod k moderním směrům konce století v próze předznamenává tvorba Frana Govekara (1871-1949), který byl ve slovinském prostředí chápán jako naturalista, zejména svým románem V krvi (1896). Slovinská moderna je spojena s vystoupením skupiny mladých básníků, z nichž vůdčími postavami byli Ivan Cankar (1876-1918), Oton Župančič (1878-1949), Dragotin Kette (1878-1899) a Josip Murn-Alexandrov (1879-1901). Cankar vzbudil rozruch svou první sbírkou básní Erotika, poté se však soustředil hlavně na prózu silně těžící z realistické tradice s moderním liberálním duchem. Kette a Murn zemřeli záhy, aniž vydali ucelenou sbírku, proto se stal klíčovým básníkem moderny Župančič. Měl značný rozhled po literární Evropě a dokázal užitečně vstřebat mnohé podněty, které přinesla soudobá francouzská či německá literatura, zejména civilismus, expresionismus a vitalismus.
Směrem, který se výrazně uplatnil v atmosféře válečného a poválečného Slovinska, byl expresionismus. přechodem od moderny k novým proudům je dílo Alojze Gradnika, vrcholu však dosáhl v básnickém díle Stanko Majcena (1880-1970), Mirana Jarce (1900-1942), Antona Vodnika (1901-1965), Edvarda Kocbeka (1904-1981) a zejména Srečko Kosovela (1904-1926). Každý svým způsobem vyslovil atmosféru napětí, hořkosti, osamění, zoufalství a také touhy po "novém" člověku, novém světě. Kosovela vedla jeho tvorba až k příklonu ke konstruktivismu, Vodnik hledá cesty v křesťanské mystice. V další generaci, nazvan=é též generací za zavřenými dveřmi, se objevuje jméno nestora slovinské poesie druhé poloviny 20.století Ivana Minattiho . Z prozaiků se výrazně podíleli na utváření tohoto směru hlavně Ivan Pregelj, Slavko Grum. Zájem specifiku určitého kraje, oblasti se projevil vznikem tendence k jakémusi typu regionalismu: Miško Kranjec (1908-1983), Prežihov Voranc (1893-1950), Anton Ingolič (1907-??), Ivan Potrč (1913-??), Ciril Kosmač (1910-1980)
Válka a společenské změny v tehdejší Jugoslávii ovlinily kulturní život po svém. Vzniká řada "partyzánských" próz, her i básní. Významné vystoupení, které odpatetuzuje tvorbu přichází až vystoupením čtyř básníků společnou prvotinou Pesmi štirih r. 1953. Zde sdružení Kajetan Kovič (1931), Ciril Zlobec (1925), Tone Pavček (1928) a Janez Menart (1929) proklamativně vyhlásili návrat k intimismu. Nové impulzy přišly na počátku šedesátých let v souvislosti s debuty Dane Zajce (1929), Gregora Strnišy (1930-1987) a Veno Taufera (1933). Jejich charakteristikou je hledačství, oslovování slovem, které nedostačuje, komunikace o světě, který je vychýlen z osy, z rovnováhy až k ironii a grotesknímu gestu strůjce zla, který chce přeci jen dobro. Lidové motivy a prapůvodní archetypy do tohoto světa přivádí Svetlana Makarovičová (1939). Důraz na jazykovou problematiku klade Niko Grafenauer (1940), plebejství a nespoutanost je charakteristická pro antipoda cizelérství Grafenauerova, pro Tomaže Šalamuna (1941).
Počátkem
sedmdesátých let debutují další dva výrazní autoři, Ivo
Svetina (1948) a Milan Jesih (1950). Svetina je typický rozmáchlým
hymnickým veršem využívajícím řady biblických, exotických
a orientálních motivů. O Jesihovi napsal Svetina, že jej považuje
za virtuóza jazyka. Jesih pokouší formu, snaží se vymačkat
z ní maximum sdělnosti, od ironie v hříčkách po bezprostřednost
v klasicky stavěných sonetech. Kouzelníkem metafory je i Boris A. Novak (1953). Nejnovější postmoderní proudy reprezentuje
Aleš Debeljak (1961), Alojz Ihan (1961), Uroš Zupan (1963) nebo nejmladší Aleš Šteger (1973)aj.
Většina těchto básníků byla v Čechách představena v některém výboru či dokonce už samostatnou knihou. Z těch nejdůležitějších jmenujme alespoň Sedm slovinských básníků (Zajc, Strniša, Makarovičová ad.), Místo v prostoru (Zupan, Šteger, Maja Haderlapová aj.), samostatné knížky má v poslední době Josip Osti, Marjan Strojan, Aleš Šteger (2003, Protuberance).
Současná próza je u nás bohužel zastoupena v menší šíři, byť svou nejvýznamnější osobností ano. Tou je Drago Jančar, v této chvíli se chystá překlad jeho zásadního románu z roku 2000 Kateřina, páv a jezuita. Z mladších autorů byla loni přestavena knížka povídek Andreje Blatnika Proměny kůží. Ostatní prozaiky u nás známe méně, především z výborů povídek Vně hranic (květen 2002, mezi autory se objevil např. Drago Jančar, Igor Bratož, S. Pregelj, A. Blatnik, J. Virk, A. Šušulič, N. Kokelj, aj. Jako závdavek publikuji překlad povídky Jani Virka. ). Další podobná antologie se v současné době (květen 2003) chystá. Osobně mě trochu mrzí, že neznáme nic ze současných románů, zejména z těch, které těží ze slovinských regionů, ať už je to Přímoří a Istrie nebo Prekmuří (autoři F. Lainšček, M. Tomšič). Teď chystám překlad románu Vladimira Bartola Alamut (1938), který byl dlouho nedoceňován, a pro nějž uzrála doba až teprve v posledních letech. Měl by vyjít na podzim 2003 v nakladatelství Albatros.
Mezi nejvýznamnější prozaiky postmoderního ražení patří svým Galejníkem či povídkami Drago Jančar . U nás známe z překladů také jeho skvělé eseje (např. Zpráva z dlouho obléhaného města). Přebíráme rozhovor s Drago Jančarem z 17.2.2001 ze slovenského deníku SME. Zajímavým dokumentem hektické doby začátku 90. let je Šinigojova novela Neizstreljeni naboj za Slovenijo (1994).
Literárně historický přehled doplňuje stručná bibliografie českých překladů slovinských literárních děl.
Anketa deníku Delo- nejvýznamnější knihy 20. století: Mezníky slovinské literatury 20. století
Překlady ze slovinských literárních děl jsou buď mé vlastní, nebo citovaný zdroj uvádím.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
