Jani Virk

Vrata

Pochopitelně není pravda, co mi tehdy kolikrát vyčítali, že jsem na světě neměl nic kloudného na práci. Když nic jiného, jezdil jsem dvakrát týdně prvním dělnickým autobusem v 5:05 do Lublaně. Už jen to nebylo jednoduché: dnes už bych určitě nic takového nedokázal. Tváře spolucestujících byly prázdné a strhané, jejich šaty mi připomínaly zrezivělé klece v ZOO. Necítil jsem s nimi žádnou solidárnost. I když mi oděv kolikrát smrděl po alkoholu nebo zvratcích, i když byly moje džíny na kolenou roztrhané, i když měl můj vínově červený kabát z hladkého sametu rozbitý zip a z levé botasky mi už před kolika měsíci vypadl jazyk, neměl jsem s nimi nic společného. Víte, já jsem duchovní člověk. A to je veliký rozdíl. Lidi z autobusu jsem nenáviděl víc, než jsem si byl tehdy ochoten přiznat. Kdybych se nebál samoty, pocitem, že jsme si blízcí, bych se nedal zmýlit.

Do Lublaně jsem v oněch dnech přijížděl někdy před šestou. Prošel jsem se po Miklošičově ulici k Tromostoví, před trafikou na tržnici, kam nikdy před půl sedmou prodavač nepřišel, jsem sebral z hromady čerstvě přivezených novin jeden výtisk a šel na ranní kávu k Albánci na nábřeží Lublanice. Ve čtvrt na osm jsem noviny složil, strčil pod paži a odešel směrem k teologické fakultě.

Mé chození na teologii na přednášky z kosmologie se ale pranic nelíbilo mé dívce. "To slovo mi je cizí," říkala. Ve skutečnosti vůbec nevěděla, co znamená. "Nejen tobě, všem je cizí," odpovídal jsem jí. Nedodával jsem už, že existují různé stupně nevědomosti a cizosti. Jsou lidé, kterým může být cizost také blízká. Začala být se mnou nespokojena. Dřív jí bylo jedno, jestli chodím na přednášky na filosofickou fakultu, sama mě vedla k tomu, že jsem zanedbával přednášky a chodil k ní v době, kdy měly děti ve školce, kde pracovala, povinný spánek. Nepočítal jsem, kolikrát jsem ji v místnosti pro dětské hračky položil na plyšové medvídky a zezadu jí zvedl košili. Teď však bylo najednou nutné chodit na přednášky, neboť jsem je zanedbával už aspoň dva měsíce. Nebo aspoň někde najít nějakou příležitostnou práci. Nebo tak něco. Najednou měla spoustu dobrých nápadů, co bych měl dělat. Všechno jí pro mě připadalo vhodné, jen ne kosmologie. Když jsem se jí pak jednou cestou z kina během hádky přece jen ptal, co to vlastně kosmologie je, několik vteřin zarytě mlčela, pak mě, což byl neklamný důkaz jejího vzteku, poškrábala po ruce. V takových případech také kvůli ní samotné jsem nikdy nebyl ani něžný ani plný pochopení. Po několika dobře volených nadávkách jsem jí uprostřed ulice jedním škubnutím utrhal knoflíky na její krajkové blůzce, pod níž neměla podprsenku. (Což jsem jí, ještě než jsem vyšli z jejího pronajatého bytu, také vyčetl, aniž to ovšem mělo nějaký efekt.) V mžiku dobrý tucet tupých, slintajících mužských pohledů začalo civět na její nahé poprsí. Šel jsem pryč, za pár vteřin přiběhla za mnou. Rukama si pevně přidržovala blůzku. Přitiskla se ke mně, musel jsem ji obejmout kolem ramen. Mlčeli jsme až k jejímu autu. Když jsme jeli do jejího sklepního bytu, rozplakala se a pak mi vzlykaje řekla, že ona nenávidí věci také, když neví, co znamenají. I přes svou naivitu jsem už v té chvíli pocítil, že se možná jednou rozejdeme. "Copak je možné, aby se mohli milovat muž, žijící duchovnem, a žena, která ne?" ptal jsem se a cítil velké prázdno, neboť jsem tušil odpověď.

"Kosmologie, kosmologie," jsem jí pak zašeptal do ucha, když jsme vzdychali na plyšových medvídcích a tehdy jsme se vždycky milovali tak divoce, až sláma v medvídcích příšerně skřípala. "Může být zlo, které má svůj pozitivní cíl, také odrazem duchovnosti?" se kolikrát ptám. "Existuje pozitivní cíl?" se často ptám.

Každé pondělí a každou středu jsem za pět minut půl osmé usedal v učebně teologické fakulty. Tváře lidí, kteří seděli kolem mne, nebyly zvláště oduševnělé. Stejně jsem se cítil také mezi bledými, poďobanými tvářemi studentů strojní fakulty, když jsem občas proseděl přednášku vedle dobrého přítele. I přednášející by mohl být soudě podle vzhledu třeba revizor v meziměstském autobuse. Mluvil o různých teoriích vesmíru, o starořeckých, středověkých a rovněž současných. Vyprávěl o hranicích vesmíru, o atomech a prázdnotě v nich, o rozpadu vesmíru, o jeho středu, o miliónech a miliardách let. Slova vždy navlékal nevzrušeně, s vědomým nadhledem znalce, jenž je unaven opakováním stále týchž věcí. Někteří studenti si do sešitů zaujatě poznamenávali věty, ""vesmír byl, jak říkají, dlouhý tolik a široký tolik", "některé hvězdy, jak se uvádí, už neexistují, ale stále ještě vyzařují světlo", "vesmír je, jak se píše, z hlediska miliónů let velmi nestálá věc a otázka je, co je za jeho okrajem", druzí se připravovali na další přednášku, někteří si pod lavicemi listovali novinami. Přednášející vždy jen zhluboka povzdechl. Ovšemže čas běžel pořád velmi pomalu.

Týdny a týdny jsem dvakrát týdně od půl osmé do devíti seděl v učebně teologické fakulty a s otevřeným mozkem jsem plul vesmírem. Někdy se mi stávalo, že jsem v sobě udržel ten pocit celé dny a časem mi stačilo, abych šel na přednášku jen jednou týdně nebo dokonce jednou za čtrnáct dní. Má přítelkyně mi několikrát vyčetla, že jsem jako vytržený ze světa. "Jsi jako vytržený ze světa," říkala a při těch slovech jsem si vždycky představoval, jak nás v její školce jednou rodiče spících dětí přistihnou na plyšových medvídcích a mě, malého a nevzhledného, vyhodí oknem, já plavu vzduchem a celý lehoučký a už sotva hmotný se zvedám pořád výš nad zemi a pak odplouvám do vesmíru.

Docházelo mezi námi ke stále větším nedorozuměním a už jsem přemýšlel, zda toho nenechám, kvůli milovanému pokoji, ještě víc kvůli tomu, že mi už nechtěla půjčovat peníze a auto, které jsem často jako dítě z periférie nezbytně potřeboval. Tehdy se však stalo něco, co mě odvrátilo od mých plánů.

Jednoho dne se v učebně přesně o půl osmé objevila žena, kterou jsem do té doby ještě nikdy neviděl a zatímco jsem ji pozoroval, usedla do první lavice u okna. Slunce vycházelo nad střechu sousedního domu a zrovna tam, kde seděla, vrhalo paprsek světla. Za pár chvil se mi zdálo, že se rozplynula a už tam není. Ještě později, když jsem několik vteřin nehybně a upřeným zrakem pronikal vrstvou rozplynulého vzduchu, jsem ji znovu zahlédl. Často se stává, že pozoruji ženu, která se mi líbí. Vím, co je estetický požitek a co je požitek erotický. Jenže to, co se tehdy dálo v učebně teologické fakulty, nemělo s požitky žádnou souvislost. Hodinu a půl jsem s libou bolestí v prsou bez ustání civěl na záda a vlasy ženy, jejíž jméno jsem neznal, jíž jsem ani neviděl do obličeje. "Věčnost, vesmír, černé díry, exploze na slunci, srážky komet," říkal přednášející a jeho slova se odrážely od mého pohledu a padaly na ženu u okna.

Na konci přednášky jsem se prodral mezi znuděnými studenty k východu a na schodech dohonil ženu z první lavice. Když jsem zahlédl její tvář, na okamžik jsem znejistěl. Určitě byla starší než já, ale za nic na světě jsem nedovedl odhadnout, kolik jí je let. Na její tváři, která byla ještě krásnější, než jsem si představoval, byl pohyb, který léta smazal. Bylo jí pětadvacet, třicet nebo pětatřicet? Pozval jsem ji na kávu a přijala. "Nakonec ji můžeme vypít i u mě doma," řekla. "Nemám ráda bistra a hluk v nich." Když jsme šli prázdnými ulicemi, vyprávěla mi o své nemoci, kvůli níž už několik měsíců nemohla chodit na přednášky. "A proč vůbec na ty přednášky chodíš?" zeptal jsem se. Neodpověděla. Neslyšela mě? Opakoval jsem otázku. Neodpověděla.

Bydlela ve třetím poschodí starého domu. Vešli jsme do velikého pokoje, v němž bylo plno starožitných věcí a pavučin. Pod oknem stála rozkládací postel, na protější zdi viselo zaprášené zrcadlo; vedle byly staré dubové dveře se železnou klikou, podobná vchodovým. Myslel jsem, že vedou do koupelny nebo na záchod, ale s konvičkou na kávu odešla pro vodu na chodbu. "Záchod je venku," prohodila mezi dveřmi.

Později jsme u kávy debatovali o kosmologii. Mluvila měkce a pomalu a úsměšku na jejím obličeji jsem nerozuměl. Pohybovala se, jako by ani nebyla tělesná bytost, čímž ve mně vyvolala tak silné přání, abych se dotkl jejího těla, že jsem se stěží ovládal. Všimla si mého neklidu a s úsměškem se zeptala, zda by nebylo lepší, kdybych odešel. "Ovšem," pravil jsem a pohlédl na ruku, na níž jsem neměl hodinky, "už je čas". Vstal jsem, pozdravil a poněkud zmaten vyrazil směrem ke dveřím se železnou klikou.

"Tudy ne," řekla starostlivě a v zaprášeném zrcadle jsem spatřil, jak se ke mně přibližuje. Vzala mě za ruku a odvedla ke vchodovým dveřím.

Od toho dne jsem znovu pravidelně chodil na přednášky o kosmologii. Moje děvče mi neustále vyhrožovalo, že mě definitivně odepíše. "Odcizil ses, jen mě využíváš a ani do školky už nechodíš," říkala mi. A ani jsem to nepopíral. Ještě jsem sám nevěděl, proč vlastně se mnou zůstává. Kdyby nebylo jejího auta, které mi ulehčovalo život, nebylo nic, co by mi skutečně mohla dát. Všechno, co mě zajímalo, byla žena z učebny. Dvakrát týdně jsem po přednášce chodil k ní na kávu a rozmlouval s ní o kosmologii. Mluvili jsme a mluvili a nedovedl jsem už rozlišit duševní a tělesnou přitažlivost. Nedala mi žádné příčiny domnívat se, že ona ji rozlišuje. A žádné, že ji nerozlišuje. A když jsem k ní začal chodit také ve dny, kdy přednášky z kosmologie nebyly, vzala to celkem samo sebou. Vždycky byla doma a vždycky jako by mě očekávala. A vždycky znovu, dřív než se rozloučila, opakovala v našich rozmluvách větu, která pro mě znamenala nejvíc a jíž jsem ne zcela rozuměl. "Tělesně cítím věčnost," říkala a posmívala se mi, že jsem jen stěží zůstával sedět na židli. "Víš, co to znamená?" ptala se mě a skláněla se ke mně, až jsem z její krásné tváře snadno pohledem sklouzával za její košili skoro až k ňadrům.

Všechno, co mi ve vzpomínkách z tohoto období zůstalo, byly mé příchody k ní a odchody od ní. Svět a můj život byly prázdné a bezcenné, když jsem nebyl s ní.

Jednoho dne se náš rozhovor protáhl až do večera. Když se, předtím co jsem zamýšlel odejít, naklonila ke mně a viděl jsem měkké dmutí jejích ňader, nemohl jsem se už přemoci. Objal jsem ji a rukou pomalu vklouzl za košili. Dotkl jsem se její bradavky, byla tvrdá a drsná a polaskala mne po prstě. Nebránila se, tak měkce a něžně se mi podvolovala, že jsem se ptal, zda se jí dotýkám opravdu, nebo jen ve svých představách. Vstal jsem a odnesl ji k posteli. Pak jsem ji pomalu svlékl a tváří se naklonil k její studené kůži. Políbila mě na tvář a začala mi rozepínat knoflíky. Milovali jsme se dlouho, dlouho do noci.

"Teď běž," řekla, když jsme skončili. Oblékl jsem se, vzala mě za ruku a odvedla ke dveřím. Stiskla kliku a pustila mě. Na jazyku se mi sbírala otázka. Políbila mě na tvář a otevřela dveře. Když jsem jimi vycházel, v zaprášeném zrcadle jsem zahlédl její úsměšek. Pak jsem vkročil do prázdna. A padal. Za sebou jsem zaslechl měkké zaklapnutí dveří. Po zádech jsem padal do hloubky a hleděl na nebe plné hvězd. Zaslechl jsem puknutí, jako by se někde blízko zlomilo ptačí křídlo. A ve vzduchu jsem na okamžik ucítil prožitek věčnosti. A…

přel. A. Kozár

Hlavní stránka - Historie - Geografie - Hudba - Literatura
Malířství - Jazyk - Film - Turistika - Linky