Matija Murko-Dějiny jazyka slovinského

Ottův slovník naučný, heslo Jihoslované

Dějiny jazyka slovinského. Slovincům patří nejstarší latinkou psané slovanské památky, tzv. frisinské zlomky. Oznámeny byly poprvé r. 1807 v Mnichově a Dobrovským r. 1814 ve "Slovance". První památka představuje veřejnou formuli zpovědní, druhá homilii nebo poučení o zpovědi, třetí zpovědní modlitbu. První vydal Kopitar r. 1822 ve vídeňských »Jahrbücher der Literatur«. Prvé úplné vydání pochází od Rusů Koeppena a Vostokova (1827), druhé od Kopitara (Glagolita Clozianus, 1836). Po mnohých otiscích a komentářích vydal je nanovo a vysvětlil V. Vondrák (Fris. Pam., jich vznik a význam v slovanském písemnictví, v Praze, nákl. České akad., 1896). První památku kladou palaeografové rozhodně do X. stol., obě ostatní spíše do XI. stol. Zachovány však pouze přepisy, takže originály mohly pocházeti již z IX. stol., z doby slovanských apoštolů, s jejichž činností bezpochyby souvisejí. Předlohy památek těchto byly sice staroněmecké, dle nařízení Karla V. o pěstování národních řečí v církvi po synodě v Mohuči (813), ale dnes víme, že se slovanští kněží již v nejstarší době slovanského písemnictví řídili také podle římského ritu a že překládali nejen z latiny, nýbrž i z němčiny. Že má druhá frisinská památka parallelu v církevněslovanském písemnictví, ukázal již Vostokov a Vondrák nalezl některé věty z třetí v jedné zpovědní modlitbě v hlaholském Euchologiu sinajském, pro kterou našel i staroněmeckou předlohu (»Arch. f. slav. Phil.« XV., 124). Frisinské památky vznikly sice rozhodně na slovinské půdě a aspoň druhá a třetí byly Němcem psány, ale nemůže se tvrditi, že jejich originály přešly do církevní slovanštiny, nýbrž naopak. Tomu svědčí jejich řeč, která není jednotná a zachovává mnoho církevněslovanských zvuků, forem, slov a obratů vedle ryze slovinských. Tak máme na př. vedle přídavné a zájmenné koncovky ga v gen. sgl. jestě go (jega, takoga - jego, togo), koncovku s ve 2. os. sgl. vedle ši; (vzoveš - poštediši, kde je také št církevněslovanské). Nejvíce památky ty jako slovinské charakterisuje j za stsl. žď: taje, tijc, žejna za tažde, tižde, žeždbna. Poněvadž církevněslovanská písemnost pochází z říše Velkomoravské, možná připustiti i několik bohemismů, ale méně věrohodnými jsou vlivy chorvatské. Předlohy frisinských památek můžeme hledati přímo v západní Pannonii, kde žili i Slovinci. O tyto krajiny okolo Blatenského jezera, ve kterých kněží salcpurští šířili křesťanství již před svat. Methodem, byl spor mezi arcibiskupstvím salcpurským a arcibiskupem Methodem (v. Conversio Carantanorum), jenž přišel r. 869 ke Kocelovi a vytlačil německého arcikněze Richbalda z Mosaburgu (ok. 870). Přímé styky měli korutanští Slovinci jen s pannonskými, nikoli s Chorvaty a Slovinci na jihu od Drávy, kteří patřili k patriarchátu aquilejskému. Z druhé strany pak jsou dokázány s Korutany styky frisinských biskupů. Dialektologické zvláštnosti památek svědčí také, že opravdu vznikly v západnější časti Korutan (Oblak upozornil přímo na ziljské nařečí. »Arch. f. sl. Ph.« XV., 163.). Tam se mohla polohláska (za tvrdý jer a měkký) psáti s e aneb i, tam nacházíme skupinu dl, zbytky nosovek a stažené skloňování (mega, memu, mo za obyčejně slovinské mojega, mojemu, mojo) až podnes dohromady. Také c nebo k místo č za stsl. tj (na př. chocu a choku = chci) je zvláštností západních nářečí. Podle těchto památek měla slovinčina ještě y; slabikotvorné l bylo již na cestě k pozdějšímu ol, poněvadž vedle slzna nacházíme již pult.

Dále můžeme dějiny slovinčiny studovati do XV. stol. jen podle dlouho zachovaných slovinských jmen v listinách a jiných latinských a německých památkách (na př. Liber confraternitatis kláštera sv. Petra v Salcpurku). Že se slovinského jazyka užívalo i mezi šlechtou a přímo i v Korutansku, víme z »Frauendienstu« Ulricha z Lichtensteina, jehož korutanský vévoda a jeho rytíři na cestě z Benátek do Čech pozdravili (r.1227): Buge waz primi, gralva Venus! I demokratické nastolení korutanských vévodů dělo se slovinsky, ale ve skutečnosti to nemělo velkého významu, poněvadž v soudnictví vévoda mohl odbyti slovinského sedláka výrokem: ich verstaun diner sprach nitt. Teprve z XV. stol. máme celovecký a lublaňský rukopis církevního obsahu, z r. 1497 první datovanou slovinskou památku z Furlanska. Jak se zdá, patří do tohoto století ještě rukopis města Kranje s formuláry slovinských přísah. Vůbec víme, že aspoň v Krajině měla slovinčina platnost v soudnictví i na sněmě. Jak si i městský lid vážil své řeči v církvi, dokazuje okolnost, že měšťané z Lublaně a Kranje založili r. 1495 v Cáchách beneficiát pro slovinského kněze, poněvadž Slovinci konali pouti do »Kelamrajnu" (Kolina n. R.) do XVIII. stol. Zajímavá je také celá kolonie slovinských učenců na dvoře císaře Maximiliána I., jehož Berlogar vyučoval slovinčině. V písni o slovinských selských buřičích, tištěné r. 1516, zachován je první tisk se slovy slovinskými. První tištěná knížka Trubarova (»Abecedarium und der klein Catechismus«) pochází z r. 1550. Tímto rokem počíná pisemnictví novoslovinské, které mělo za účel šíření protestantismu mezi Slovinci. Po jednotlivých církevních knihách dostali Slovinci r. 1584 z Vitemberka úplnou bibli Jiřího Dalmatina a první grammatiku Adama Bohoriče (»Arcticae horulae succisivae de Latino-Carniolana Literatura ad latinae linguae analogiam accomodata«), žáka F. Melanchthona, podle jehož latinské grammatiky Bohorič měřil slovinčinu i jiné slovanské řeči, o kterých měl pozoruhodné ponětí. Slovinčina prvních spisovatelů má již veškeré zvláštnosti dnešní lidové mluvy a literární řeči, jen tvrdé l, jak se zdá, bylo ještě zachováno. Trubar, Dalmatin a Bohorič byli Doleňci, z důležitějších spisovatelů jen Krel z Vipavy pocházel z Notraňska. Nejlépe psal poslednější, jenž byl trochu pod vlivem chorvatštiny. Nejvíce dialektická jest řeč Trubarova, ale není to čistá mluva lidová, nýbrž hrozně poněmčená, jakou se asi mluvilo v Lublani. Trubar užíval i členu před jmény podstatnými. Za doby protestantské byla slovinčina uvedena do vyšších škol. Na stavovské škole v Lublani vyučovalo a zpívalo se německy a slovinsky a Bohorič napsal také první školní knížku: »Elementare labacense cum nomenclatura trium linguarum, latinae, germanicae et slavonicae.« Také jesuité všímali si ve své kolleji národní řeči a dali v ní zpívati a provozovati školní komedie. Protestantské knihy byly sice brzy zničeny (již na obratu XVI. a XVII. stol.), ale katoličtí protireformátoři zakládali svá vydaní přece na bibli Dalmatinově a grammatice Bohoričově. Když tato grammatika, která byla také zapovězena, přišla v zapomenutí, vydal ji nanovo novoměstský kapucin Hipolit r.1715 a jeho vydání přeložili celovští jesuité r. 1758 do němčiny (»Grammatica oder Windisches Sprachbuch«). Zajímavo jest, kterak tito v předmluvě dokazují potřebu znalosti slovinčiny v Korutansku. Oni také pořídili nové vydání (1744) Megiserova «Dictionarium quattuor linguarum« z r. 1592, ve kterém se pod »lingua illurica« nalézá první slovinský, částečné i čakavsko-chorvatský slovník. S italsko-slovinským pravopisem vyšel r. 1607 ve Vidmu »Vocabolario gtaliano e Schiavo« Gregora Alasia de Sommaripa. Důležity jsou pro poznávání slovinčiny kajkavsko-chorvatské slovníky Ivana Belostence (»Gazophylacium latino-illyricum«, Zagrabiae, 1740) a Jiřího Habdeliče (»Dictionar ili rechi slovenske«, U Nemškom Gradcu, 1670).

Nový život počíná pro slovinčinu ve 2. pol. XVIII. stol., v době osvícení. První pilný, ale neschopný spisovatel P. Marko Pohlin vydal r. 1768 »Kraynskou grammatiku", která zůstala daleko za neznámou mu Bohoričovou. Ještě nešťastnější pokusy byly jeho slovníkové práce (»Malo besedišče«, 1782, »Glossarium slavicum«, 1792), v nichž vymýšlel a tvořil hrozná slova nebo vypůjčoval si cizí, také z češtiny. Tyto nedostatky vysvětlují se tím, že pocházel z Lublaně a žil po 20 roků většinou v Mariabrunnu u Vídně, tak že neznal lidové mluvy. Jeho slátaniny vzbudily aspoň zdravý odpor, jen štýr. grammatik Zelenko, který r. 1791 vydal v Celji nezdařilou grammatiku se slovinským a německým výkladem, zůstal v jeho šlépějích. Odporu tomu děkujeme zvláště »Windische Sprachlehre« (1777) a dobrý německo-slovinský slovník (1789) korutanského jesuity O. Gutsmanna, který první spozoroval, že má slovinčina šest pádů (vokativ jí schází). Velmi dobře vládli již svou řečí podnikatelé prvního katolického překladu Sv. písma, Jiří Japelj a Blaž Kumerdej. Nový zákon, jenž byl úplné jejich prací, vyšel r. 1784 a 1786, při starém působili i jiní spisovatelé. Celý překlad byl hotov do r. 1802. Oba si všímali Bohoričovy grammatiky, ale z Dalmatinova překladu vyklidili nepotřebná cizí slova; oba zabývali se také ostatními slovanskými jazyky. Kumerdej chtěl r. 1793 vydati slovanskou grammatiku, ve které měl úmysl propagovati všeslovanskou řeč, vytvořenou na základě všech nářečí. Japelj pak, jenž mínil, že se slovinčina nejlépe hodí za úvod ke studovaní slovanských jazyků, mel r. 1807 již »imprimatur« pro svou »Slavische Sprachlehre« a začal spisovati všeslovanskou grammatiku. Důležito je, že byli oba Goreňci, jimž v době znovuzrození připadlo vůbec vůdcovství v literatuře, poněvadž z Horní Krajiny pochazí Jernej Kopitar, jehož »Grammatik der slav. Sprache in Krain, Kärnten und Steyermark« (Lublaň, 1808) byla vůbec první moderní, vědecká a při tom výtečná grammatika slovanská (Dobrovského »Lehrgebäude der böhm. Spr.« vyšlo r.1809), prvý básník slovinský Valentin Vodnik, mistrovský prosaik M. Ravnikar (»Zgodbe svetiga pisma«, Lublaň 1815, 1817), v letech třicátých a čtyřicátých pak největší básník František Prešeren a vydavatel časopisu »Novice« dr.Jan Bleiweis, jenž se stal "otcem slovinského národa". Tento velký vliv Horní Krajiny paralysoval poněkud Dolenec Frant. Metelko, jehož »Lehrgebäude der slovenischen Sprache« (Lublaň, 1825) mělo za vzor dílo Dobrovského a zasluhuje vedle grammatiky Kopitarovy ještě dnes povšimnutí. Metelko byl prvým professorem slovinčiny na lublaňském semináři a gymnasiu a měl velký vliv na mladé pokolení v Krajině, ale ztratil mnoho svými pravopisnými libůstkami. Vůbec se literární řeč při velké administrativní a kulturní rozptýlenosti Slovinců dlouho neustálila. Ve Štýrsku držel se L. Šmigoc (»Theoretisch-pract. windische Sprachlehre«, Št. Hradec 3812) ještě dosti Kopitara, P. Dainko (»Lehrbuch der wind. Sprache«, t.,1824) bra! sc vlastní cestou, A.J. Murko (»Theor. pract. slov. Sprachlehre fúr Deutsche", t., 1832, »Theor. pract. Grammatik der sloven. Spr.«, t., 1843) dbal zase více o literární jednotu; ale všichni prozrazují své sev.-východní štýrské nářečí. Všichni grammatikové byli také většinou theoretikové a psali své mluvnice (kromě Zelenka) jen německy (viz ještě korutanského buditele U. Jarnika »Versuch eines Etymologikons d. slovenischen Mundart in Innerösterreich«, 1832) a částečně pro Němce. Prvou slovinskou grammatikou můžeme nazvati V. Vodnika »Pismenost ili gramatika za prve šole« (Lublaň, 1811), k níž podnět dalo pěstování slovinčiny vládou francouzskou. S podobnými slovinskými mluvnicemi přišli opětně teprve J. Muršec (»Kratka slovenska slovnica za prvence«, Št. Hradec, 1847) a Fr. Malavašič (»Slovenska slovnica«, Lublaň, 1849). Chorvatský illyrismus, jenž chtěl spojiti všechny Jihoslovany v jedinou literární řeč, získal si u Slovinců mnoho přátel, což, nehledě k fantastickým pokusům faráře M. Majara o vytvoření jakéhosi všeslovanského volapüku, mělo ten důležitý následek, že Slovinci velmi všímali si řeči Chorvatů a Srbů a jim se úmyslně přibližovali. Vědecké sankce dostalo se tomuto počínaní Miklošičovou srovn. grammatikou »Vergleich. Lautlehre d. sl. Sprach.«, 1852, »Vergl. Formen Lehre«, 1856) a jeho čítankami pro vyšší gymn. třídy (»Slovensko berilo« 1853 až 1865). Miklošič sám byl rodem z krajního severovýchodu slovinského území, jeho spolupracovník při čítankách J. Navratil pak z Bílé Krajiny na chorvatské hranici. Tímto způsobem nabyla východní nářečí velké převahy; přispěla k tomu i záliba ve staroslovenčině, která podle Kopitarova a staršího Miklošičova náhledu byla přímou matkou slovinčiny. To vše vedlo k tomu, že zvítězilo psaní bezpřízvučné polohlásky s e (místo i, které se zachovává ještě ve jménech jako Jpavic), slabikotvorného r, mužských a středních instrumentálů jedn. čísla a dativů množ. č. na om (em) a lokálu množ. č. na ih, které formy v západních nářečích přetvořila analogie" v am, ah, v zájmenném a přídavném skloňování již U. Jarnikem hájených koncovek -ega, -emu, -em (v lokálu sgl.) místo iga, imu, im, nevšímání si sekundárního změkčování před posledními atd. Miklošičův vliv zvláště rozšiřovala »Slovenska slovnica« (vyd. v Celovci 1854) Korutance Ant. Janežiče, která patři k lepším grammatikám, sepsaným na základě »Organisationsentwurfu« pro rakouská gymnasia (Janežič se řídil také podle české mluvnice Zikmundovy) a zůstává školní knihou až podnes (nová vydání od J. Sketa). Také J. Šuman (»Slovenska slovnica«, Lublaň, 1882, »Sl. slov. za srednje šole«, Celovec, 1884) závisí úplně na Miklošičovi. Důležito jest, že nejlepší novější spisovatelé, Levstik, Jurčič a Stritar, jsou z Dolní Krajiny. Jejich krajanem je také St. Škrabec, jehož rozpravy o slovinčině na obálkách »Cvet|e z vrtov sv. Frančiška« (v Gorici od r.1880) zasluhují největší pozornosti (viz zejména jeho hláskosloví v roč. XII.-XIV.). Tak se slovinčina vrátila k svému základnímu nářečí, jehož výslovnost podává důsledně M, Pleteršnik ve velkém slovinsko-něm. slovníku (»Slovensko-nemški slovar«, Lublaň, 1894-1895, 2 d.), jenž po dlouhých přípravách byl vydán nákladem zemřelého lublaňského knížete-biskupa A. A. Wolfa, který na přímluvu Bleiweisovu již r. 1854 se odhodlal k vydání obou slovníků. Německo-slovinská čásť (»Deutsch-slovenisches Wörterbuch«, vyd. M. Cigale, Lublaň, 1860) dnes již trochu zastarala. A. Janežiče menšího slovníku vyšla slovinsko-něm. čásť redakcí Frant. Hubada v 3. vyd. (Celovec, 1893), něm.-slovinská redakcí Ant. Bartla stejně (1889). Učebnice: Fr. Vymazal, Grammatické základy jazyka slovinského (Brno, 1884); J. Sket, Sloven. Sprach- und Übungsbuch (Celovec); Jos. Lendovšek, Sloven. Elementarbuch (Vidcň, 1890, podle empiricko-analytické methody); Pečnik, Prakt. Lehrbuch der slov. Sprache für den Selbstunterricht (Hartlebenova »Kunst der Polyglottie« sv. 31, bídná práce). Čechům stačí Vymazalova knížka úplně; po ní možno přejíti hned ku četbě a dále ke studiu mluvnic slovinských.

O zevnějších osudech jazyka slovinského v novější době sluší připomenouti, že jeho pěstování bylo povzbuzeno osvětovým hnutím XVIII. stol. Platí to zvláště o velkém lidumilu baronu Žigu (Zikmundu) Zoisovi a jeho kroužku. Do národních škol byla slovinčina v »Illyrských provinciích« uvedena jako řeč vyučovací a do středních jako předmět učební francouzskou vládou. Ve Štýrsku r.1809 v Ptuji arcivévoda Jan litoval, že nemohl promluviti k zeměbrancům slovinsky, i dal Šmigocovi podnět k sepsání jeho mluvnice, která byla věnována zemskému hejtmanu hr. Attemsovi. Stavové štýrští zařídili r. 1811 stolici slovinského jazyka na hradeckém lyceu, kterou dostal r. 1812 Krajinec J. Primic. V Lublani byla podobná stolice na semináři a lyceu zřízena teprve r. 1817. Šlechta se tehdy nechovala ku slovinčině tak nepříznivě, jako v době absolutistické a konstituční; mezi vyššími úředníky měla slovinská řeč mnoho milovníků, měšťanstvo se zvl. v menších městech teprve koncentrací úřadu, dále průmyslem a obchodem, spolky a uvědomělou agitaci silně poněmčilo a poněmčuje se týmiž prostředky posud. Na slovinské úřadování v době předbřeznové málokdo pomýšlel a básník Prešeren, jenž byl advokátem, nechtěl Bleiweisovi věřiti, že by se slovinčina mohla kdy státi úřední řečí. R. 1848 přinesl však najednou velký obrat. Vláda pomýšlela na zřízení university a nejdříve slovinské právnické fakulty v Lublani; r. 1849 přednášelo se již o civilním a trestním právu. R.1850 byly však slovinské přednášky přeneseny na universitu štýrsko-hradeckou, kde r. 1850 a 1851 přednášeli dr. Kopač o římském a kanonickém právu, pak o trestním řízení, znamenitý civilista Kreinz (Kranjc) o zákonníku občanském, Skedl o finančním a trestním právu. Ty přednášky poslouchali kromě Slovinců i ostatní Jihoslované, zejména mnoho Hraničárů. Podobné stolice pro předměty rakouského práva v Št. Hradci byly r. 1871 za Hohenwarta již v rozpočet zařaděny a budou opět prvým praktickým požadavkem pro slovinské právníky. Hraběti Lvu Thunovi radil vlastenecký biskup a spisovatel A. M. Slomšek zařízení utrakvistických škol národních, Miklošič úplně slovinských, ale bez úspěchu. Utrakvismu ve vesnických školách udělaly konec teprve nové školní zákony, ale ve Štýrsku věnuje se ještě dnes mnoho času vyučovaní němčině. V Korutansku vybojovali sobě Slovinci po dlouhých létech - dvě národní školy, ostatní jsou »slovinsko-německé« s velkým počtem učitelů, kteří ani slovinsky neumějí. Na gymnasiích vyučovalo a učilo se slovinčině od r. 1848 dobrovolně, r. 1852 stala se povinným předmětem pro žáky slovinské národnosti (na týden 2 hodiny v každé třídě, od r. 1860 3 hodiny v I. a II. tř.). Pro reálky platí rozličné předpisy podle krajin, ale všude je slovinčině vyměřeno místo ještě skrovnější. R. 1871 bylo dovoleno v Krajině některé předměty Slovincům přednášeti v jejich řeči, což již násl. roku bylo většinou zrušeno. Teprve r.1880 bylo v Krajině zavedeno slovinské vyučováni několika předmětům a r. 1889 dostali štýrští Slovinci prvé podobné parallelky v Mariboru, r. 1895 v Celji. Někdejší stolice slovinčiny ve Št. Hradci byla přetvořena ve stolici pro slovanskou filologii, kterou zaujal Ř. Krek (1867). Teprve r. 1896 byla zřízena mimořádná stolice pro řeč a literaturu slovinskou, kterou po smrti V. Oblaka, jemuž byla určena, zaujal K. Štrekelj.