Edvard Kocbek

Krajina

Duch divokých zvířat
blíží se k domům,
těhotným ženám
křiví se rty,
zralý prostor zavání
po propoceném plátně
a zmlklém obilí.
Ovoce nasytilo červy,
květiny se navrátily
do nočního úlu,
krajina ulehla
mimo svůj obraz.
Ticho starodávně klinká,
vzpomínka kotvu zdvihá,
měsíční svit si hraje
s pavím chvostem.
Věci se stávají větší
než jejich přítomnost,
opilci nezapíjejí žízeň,
zvířata nedocházejí ke dnu
svých nevin,
vítr se propastmi živí
a zloději tma.
Svět je zděravělý
trýzní touhy po domově,
motám se v kruhu
jak v zásnubních snech,
ne a ne si vybavit
vykupující zaříkadlo.

Němota

Nad hnízdem dovrší krvavý luňák svůj kruh,
přeletí, loupežník,
a hrůza na ústa něžně mi dýchne svůj vzruch
a oněmí můj křik.

Jsem loviště a lov, honec a mokrý druh,
jsem loviště a lov,
pašuji nazpátek předivo, chleba snů bez předtuch.
nevěda, kde můj krov.

Přespříliš klamů, než abych je zachytil v sluch,
přespříliš klamů znám,
tichu se odevzdám, mezi démony duch,
bez pomoci a sám.

Z knihy "Země"

Ty jsi skrytost pro mé oči,
dýkou pro mé srdce,
plamenem pro mou dlaň.

Já jsem žal tvé vzpomínky,
vonný dým pro tvé tělo,
jak závoj ti na tvář dán.

Do dlouhé noci tlíme,
tiše se upíjíme
jak pelikán.

*
Tak dlouho je, co jsme začali.
Celý svět šumí, po boku dívek dvou
usedám, matky naše zpívají píseň
do noci svatební.

Ta, kterou v bílé noci jsem vábil, již
umdlévá, za flétnou tonu potácivě,
tančící nohy tlukou o zem, ó, kterak
veliký je náš dům.

Teď nevěstě věnec sňali a loučení
pějí, nad vínem rozmarýn dýše, zkomírá
světlo, ověnčení hudebníci je zháší
jak kouzelníci.

Předměty

Dítě hraje na varhánky,
hraje něžně a zasněně,
nebe se rozhoupalo,
střechy se zprohýbaly,
dveře se otevřely,
schody poskočily,
stromy začaly chodit,
všechno by rádo šlo do Tibetu.

Dávejte pozor na předměty,
když je berete do rukou
nebo je házíte na smetiště.
Znavený muž jde večer domů,
na rameni nese lesklou sekyru.
Není ztracených předmětů,
známe jen proměněné věci.

Kniha odejde do hlavy,
hřeb se zaryje do kříže,
klobouk se stane strašidlem
a lampión se rozzáří
v neslýchané vzpomínce dětství.
O svém nanebevzetí věci
odnesou s sebou víc lidství
než my, ubozí lidé.

Ruce

Já mezi svýma rukama jsem žil
jak mezi loupežníků dvojicí;
nic nevěděla o tom žádná z nich,
jak druhá právě počínala si:
levice blázen byla od srdce,
pravice dovedností moudrá zas,
sbírala jedna, druhá plýtvala,
vždy jedna před druhou se skrývala
a konaly vše jenom napolo.

Když jsem dnes ráno prchal před smrtí,
když padal, vstával a zas padal jsem
a plazil jsem se trním, skalami,
ty ruce byly stejně krvavé.
Já rozpřáh jsem je jako ramena
velkého svícnu v chrámě obětním,
jež svědectví své stejně skládají.
Víra i zrada byly plamen týž,
jenž vysoký a žhavý zdvíhal se.

přel. Němota, Krajina: Josef Hiršal. Snímky krajiny poezie, ČS, Praha 1966, s. 76; Z knihy "Země" Kamil Bednář, Hvězdy nad Triglavem, Melantrich, Praha 1940, s. 80; Ruce, Předměty: O. F. Babler:Lyrické konfrontace. Odeon, Praha 1986, s. 20, 102.

Hlavní stránka - Historie - Geografie - Hudba - Literatura
Malířství - Jazyk - Film - Turistika - Linky