Srečko Kosovel: Krize

Evropa umírá. K smrti zmučený evropský člověk se žene elektrizujícím spěchem vpřed, žene se a má jen jedno přání: zemřít. Státní aparát tiskne toho člověka k zemi, otroctví neviditelných okovů toho člověka rdousí, je přikovaný k běsnícímu motoru rozvoje a nemůže se osvobodit. Démonická síla kapitalismu žene ten stroj do záhuby a vysvobození je jen jediné: vyhodit ten stroj do povětří a toho člověka zbavit pout. Jenže vysvobození nepřichází.

Politický absolutismus mučí ztrápenou Evropu. Ještě naposledy chce vkovat do želez napolo mrtvého, zemdleného člověka, který už nemá ani krev, aby krvácel. Poté co vysál z lidí sílu, chce je ovládnout, zotročit. To je důvod, proč Evropa umírá. To je kategorický imperativ její smrti. Evropa musí zemřít, to je její záchrana.

Ve válce vykrvácené generace, doma v bahně umořené generace, vysílení a únava, krutý absolutismus, jenž se nestydí vládnout tomu zmučenému množství, všechno to přináší vysvobození. Člověk poznává. Ať vládnou Neronové, člověk, poznává, že jsou to Neronové. Nechť si vládne síla nad vysílením, člověk poznává. Teď už ví, čeho je mu třeba.

V očekávání války se zrodilo nové umění. V tom zlověstném tichu, které odhalovalo krveprolití, se zrodilo. V tom zlověstném tichu, které už bylo hospodářskou válkou. V zlostných výpočtech, které šly za účty a ne za člověkem. Proto se poprvé bojácně zachvěla lidská duše, zneklidněna hrůzným tušením. Už ne za bělavými sny, šla za tušením člověka, šla za člověkem. Tak se zrodilo moderní umění a první vytušilo hrůzu z války, která přináší smrt miliónů. Po válce: chaos, anarchie, nihilismus; důsledky války: morální deprese, ponížení étosu. Tak se rozvíjí moderní umění. Elementární výraz životu nemůže zatajit pravdu, má-li být opravdu uměním. Jediné světlo, které bude svítit nad rozvalinami lidstva a lidskosti, je člověk. Člověk jako zosobněný étos. Odtud expresionismus. Vývoj však jde dále: život nevyžaduje jen okamžité vysvobození, vysvobození jedné generace, nýbrž vysvobození člověka. Člověk není cílem vysvobození, ale stane se jádrem vysvobození, předpoklad nového pozitivního rozvoje. Rozdíl mezi obsahem a formou v umění navždy zmizí v muzeu estetiky; obsah se chce zobrazit v živé, svobodné organické formě, chce být obsah a forma jedním, odtud konstruktivismus.

Také do našich idylických svěže zelených krajů přišel onen křik. A dopadlo to jako vždycky: vznikl ohlas, jenž odezněl. Koneckonců jen čtyřikrát se ozvala naše země svým vlastním slovem. Poprvé Trubarem. Sotvaže promluvil slovinsky, už ho vyhnali. Prešeren zemřel, Levstik se zbláznil, Cankara vysvobodila smrt. Dolina svatofloriánská však zůstala: její symbol je Lublaň se svými nízkými, zakouřenými krčmami, kde vyhasínají naši polovzdělanci, kde se utápějí na počátku a vprostřed své cesty naši umělci v tragickém poznání, že nezmůžou to, co by chtěli. Polovina je jich uvázaných v zaměstnání, jejich nadání tone v kapitálu, který je alfou a omegou našich nedostatečných uměleckých poměrů. V nízkých zakouřených krčmách se zrodilo poznání, že jsme národ, a u toho zůstalo; a pokud se na druhý den zračilo ve tváři člověka, který předchozí večer připíjel budoucnosti, bylo to poznání zahanbené přiznání vlastního prohřešku.

Ano, i u nás se zrodil expresionismus. Ale ne v umění, v životě. Z našich zoufalých poměrů, z na čtyřikrát rozervaného národa, stokrát poníženého, ani jedenkrát neobdařeného gloriolou Spravedlnosti, se zrodil. Ze zemdlenosti se zrodil, ze zádušní mše zoufalství, z přiznání milionu malověrných se zrodil, tehdy, kdy též u nás triumfovala moc nad člověkem. Život volal umělce, nezrodil ho však. Avšak i kdyby přišel, musel by zemřít hladem a křivdou.

Slovinský umělec žije mezi mrtvolami a čeledíny. Budí je a probouzí, ale marně, co by stála mrtvola o svobodu, co čeledínu umění! Čeledín je spokojen s večeří, nač by mu byla svoboda, nač umění.

Vyšší podoba slovinského čeledína je vlastenec. Znám ho z té hospody; jeho hlas je v tom hluku nejhlasitější. Zatímco čeledín slouží a nemá žádné potřeby, vlastenec se zasazuje o národ. Pobožnůstkářem není z potřeby srdce, ale jen z vlastenectví. Na svět přišel pokřtěný, rád by zaopatřen umřel, smířen s Bohem i lidmi. To stádečko, jemuž se říká národ, má rád, neboť z něj žije. Pověz mu o umění a je oheň na střeše: "Umění? Chléb dejte národu!" No a vlastenec má pravdu a umělec umírá hlady. To je ona stará legenda o pohostinném národu. Kam by vecpal vysokou kulturu do té nízké, zakouřené místnosti? Opravdu nikam. Život sám však obstarává tragikomedii. Národu čeledínů a vlastenců pošle umělce, který vypoví pravdu o tom zapadlém, kavárenském nárůdku, řekne mu, že jeho život je pomíjející a bezvýznamný, řekne, že globus je větší než Lublaň a Evropa sahá dál než k předměstí Šiška, ten "milý nárůdek" mu vrací prokletí. Jenže prokletí není to nejhorší; to je tradice slovinského umění. Mnohem horší je ono blahé nechápání: "Co by dělal ten malý národ s uměním? Dejte mu chléb!" A vlastenec má opět pravdu. A v této malodušnosti je tajemství vší naší minulosti. Proto jsou celé dějiny Slovinců jako očekávání. Stojíme před branou, zevnitř jas a jásot a hudba; a všechno to nám nepatří, vše to není pro nás. My jsme jen sloužící. A sloužící není sloužícím jen proto, že slouží, ale proto, že to netuší…

Jak krásný je příběh krále Matyáše:

Tam pod horou
čeká s vojskem
čeká
na hrdinu.

A právě hrdina přišel vytáhnout zbraň z pochvy. Vojsko se zdvihá, koně řehtají, král se probouzí. Hrdina však ochabuje a vojsko usne. Jak krásný je příběh o králi Matyášovi! Jak je plný očekávání! A jak mu protiřečí příběh našeho umělce! Tam v horách spí národ. Spí a posluhuje. Vlastenec mu vládne. A přijde mládenec-umělec a vytrhne zbraň z pochvy a vlastenec se probudí a zahučí nevolí a celé stádo s ním; a sotva vytasí mládenec zbraň zcela, už ho stádo popadne a zabije. Jakoby:

Es ist eine alte Geschichte,
doch bleibt sie immer neu;
und wenn sie just passieret,
dem bricht das Herz entzwei.

Jen to ne, slovinskému umělci nesmí puknout srdce, až pochopí ty nevyhnutelné události. Události samy mu dají nepřítele, který vyvolá jeho schopnosti na světlo. A naše poměry nabízejí mnoho bohaté látky k satiře. Kde na světě je národ tak počtem malý a tak hojný satirami, které vznikají v jeho poměrech? Slovinský národ nezrodí tak zářného satirika jako je on sám ve svých snahách a činech. K čemu je mi kritik ve fraku, je-li satira větší než on a on sám reprezentantem té satiry, která chce být velkoměstská, vážná, hluboká a vybraně sladká, jak se prochází jako stín po člověku, jako užvaněná, švitořivá pobožnůstkářka, která tě v Kristu pozdraví a Ďáblem tě prokleje, když jí nastavíš zrcadlo. Nač je mi ten hladký obraz, když na něm vidím bradavici, jež není hladká ani půvabná!

Slovinská společnost je jako dáma, která dovolila, abys ji opěval. Ty, kdo znáš tu tvář dobře, neopěváš šminky nebo namalovaná ústa, vždyť víš, že obojí je to jen lež civilizace. Ty se zajímáš jen o přirozenost; přirozenost je jen jediné: bradavice. A ty ji budeš opěvat, avšak ejhle, co však zamýšlíš opěvat, je lhostejno! Neviděls ty oči, neviděls přesladkých úst, jen té bradavice sis všiml, té bezvýznamné, ničemné bradavice. Avšak ta věc se má tak: ona dáma je taková jako všecko: nic zvláštního. Ani bych si jí nevšiml, kdyby se mi sama nepředstavila a neprosila mě, abych ji opěval. Ale velevážená, ctěná dámo! Umění neukazuje všednodennost, které si může všimnout každý sám, a proto všední obraz nemůže být předmětem poezie. Dívám se a na celé té dámě je pozoruhodné je jedno: bradavice na nose. A já nemůžu za to, že ji má. Ještě to, že ji má, omlouvá její existenci v próze a poezii; stane se nesmrtelnou. Ó, ty milovaná slovinská společnosti!

K čemu žalost, zoufalství, k čemu ona zdůrazněná opravdovost! Nepřišel jsem přece proto, abych ukazoval ctnost a ohlašoval soudný den! K čemu ctnost, ona schoulená, ona tajemná, již nenajdu ani ve dne ani v noci. Napíšu ódu na hřích, ležící v tajuplném příšeří, večer napíšu a ve dne přečtu. Napíšu báseň o umělci, jenž přichází a je oslavován. V městské bráně na něho čeká starosta a jeho radní, sbor dobrovolných hasičů, Sokolové a Orlové a společnost profesorů. Všechno tedy čeká na umělce. Umělec přichází na malém oslíku, jemuž se nechce vpřed. (no, ten oslík má pravdu). Umělec ho pobídne a promluví: "Velevážená společnosti svatofloriánská! Dlouho jsem chodil světem, moc a moc jsem slyšel o vás. (volání bravo!) Slyšel jsem, že se mnoho změnilo od té doby, kdy jsem odešel. Že máte univerzitu, jsem slyšel, a dvě divadla v Lublani, že pořádáte koncerty a loutkové divadlo. To je velmi chvályhodné, milí občané svatofloriánští! - jen jediné vám chybí: opravdové umění. (Jeden z místních světců se podrbal za levým uchem.) Slyšel jsem lublaňské zvony, ale už neznějí tak jako kdysi, vyprávějí světu o vlasti, ale ne tak jako kdysi. Se vší úctou o vás mluví cizina. ´Malý národ´, říkají v cizině, ´jen mnoho stran!´ O velké budoucnosti se v cizině špitá, neboť všechny strany se starají o blaho národa. Hodně se mluví o ctnosti doliny svatofloriánské, jen o jejím umění se nemluví. Proto dovolte, abych vám vytvořil umění!"

A lublaňský starosta odpovídá: "Nejsem tím, kým jsem, vždyť hleďte, kdo z nás je opravdu ten, kým by podle svých schopností mohl být? Proto jsem tím, kým nejsem. Avšak už dost o tom. Přišel jsem vás pozdravit! Opravdu, už dlouho nám chybí veliký umělec, který by reprezentoval Lublaň ve světě. Tady po Lublani sice běhá několik dlouhovlasých básníků, ti však nejsou umělci. Jedním slovem lyrika. Lyrika. Ta nejde odhlasovat. Chci vám vyložit velký význam vašeho návratu. Váš návrat znamená pro Lublaň proslulost. Proto zanechme frází a všichni vám na počest zvolejme: ´Sláva velikému světovému umělci!´"

Vystoupí zástupce univerzity a pozdraví: "Tak významné hosty jsme kdysi vítali francouzsky. Proto se nehněvejte, když vás nyní oslovuji slovinsky. Vždyť víte, každý člověk nejraději mluví jazykem, kterému ho učila jeho matka, a proto chraň bůh, aby se kvůli tomu stala univerzita politickou institucí. Ne, pane umělče, ne pánové: univerzita není politickou institucí. Univerzita je vědecký ústav, který objektivně zkoumá - ó - a do každodenních zápasů se nemíchá. Pohleďte, co nám nakonec vyčítají: že jsme Slovinci, že ta univerzita je slovinská, ale pánové, já vám přísahám, že univerzita není politický činitel. Pochopitelně - jsme Slovinci, my jsme jen ve státní službě a jak pak ne - vždyť je nás tak pramálo. Vidíte, pane umělče, takové jsou naše poměry, jakmile řeknu, že jsem Slovinec, už jsem politický činitel. Ale pane umělče! Dosti toho, já vás přišel pozdravit. Jste sice současný umělec a jako objekt vědeckého zkoumání nepřicházíte univerzitě vhod, vždyť víte: kulturní s kulturním, umění s vědou…"

Po potlesku a volání Bravo! vystoupí vyšší představitel slovinského národního a slovinského krajanského divadla, osuší si ještě jednou svůj upocený, ustaraný obličej a rozzáří se: "Pane umělče! Nejprve přijměte pozdravení. A omluvte mne za mé zpoždění, to víte, účty, účty… To účtování! Slovinské divadlo by vás mělo pozdravit první, první proto, neboť je zrcadlem světa. (Herec kdesi v davu kýchne!) Víte, říká se, že jsme v krizi, jenže celý svět je v krizi, tak jakpak by nebylo i slovinské divadlo, jež je zrcadlem světa? Evropa je v krizi, lidstvo je v krizi a - o - o - o - naše finance jsou v krizi. Víte, naše divadlo je umělecký podnik, státní umělecký podnik. Víte, je velmi nadstranické, nepolitické a zdraví vás, zdraví. Víte, nemáme sice jenom své domácí herce, ale divadlo je slovanský, státní, národní, umělecký podnik. A toto divadlo vás zdraví. Omlouvám se! Ano! Toto divadlo vás zdraví, prosím!"

Umělec si přihladí černé kučery a černou bradku a pronese: "Neodsuzuji vás, že nemáte starostu, že nevypíšete volby. To jsou vedlejší věci, pánové. Ale to se mi nepozdává, že se bez ustání omlouváte. Kdo kdy řekl, že univerzita je politický činitel? Proč tvrdíš, ty pohlaváre, že divadlo je nadstranické, že je umělecký podnik? Proč stále tvrdíte, že nejste politický činitelé? Copak se vy, Slovinci, bojíte slovinského?

Vidím vás: jste maličcí; nikoli počtem, ale svou bojácností. Proč zoufáte, když se lidstvo přece mění? Jedna možnost se nabízí: vysvobození lidstva. Vy jste však malověrní a umíráte.

Což necítíte ten rozbřesk? Což necítíte pohyb množství? Nové člověčenství se rodí. Aťsi přichází z nízkosti! Bylo poníženo. Aťsi vychází ze dna! Zneuctěno bylo. Aťsi přichází s bouří a blesky! Bylo utlačováno.

Jen jedno je důležité: že přichází, že konečně přichází! Otevřete okna, otevřete dveře, osvobozený člověk přichází! Pokloňte se jeho utrpení, poklekněte před jeho ponížením, přivítejte jeho sílu! Neboť z utrpení se zrodila radost, z ponížení povýšení, ze síly pozdvihnutí. Bylo mnoho utrpení, mnoho ponížení! Ale ani radost, ani povýšení se z něho u nás nezrodilo. Já však přináším radost, povýšení a pozvednutí. Ve mně je čas, kdy člověk bude člověku: člověkem. Ve mně je čas, kdy bude národ národu: národem. Podejte mi ruku, bojácní, ponížení, zotročení, podejte mi ruku, abychom vykročili k povýšení…"

Všichni jsou nadšeni, tleskají. Tři dny pijí, tři dny připíjejí světlé budoucnosti, tři dny opilí krásnými slovy. Avšak pohleď: sotva utichne světlé slovo, už jsou malověrní a proklínají.

Co je do pravdy, co do satiry! Vyslov pravdu, napiš satiru, ale srdce se zdráhá. Vždyť je opilé, příliš zpité vírou v budoucnost. Nechť je satira pravdou, řekneš, je satirou, protože ji miluješ, ještě tu satiru, ještě tu přehořkou pravdu…

Přicházíme. S dílem přicházíme, neboť jen dílo je nezrušitelnou jednotou. V díle je síla, v síle pak vzkříšení. A tyto dusné poměry nás nezneklidňují. Aťsi je mlha nad námi, vždyť nad mlhou je slunce. To je světlem, jež nám září do té trpké současnosti.

Přicházíme; ve jménu umění přicházíme. Ne toho, jež se košatí ve tvaru, ne toho, jež se převléká podle módy. Přicházíme tak, jak jsme: zdraví i nemocní, šťastní i roztrpčení, takoví, jaké nás zrodil život. Vždyť lidství umění spočívá v tom, že se člověku přibližujeme. Ne stranou dobrého a zlého, správného a křivdícího, ne s nadlidskou lží; jako lidé přicházíme středem dobrého i zlého, správného i křivdícího. Naše umění bude ozvěnou našich životních zápasů a našeho hledání, jeho podoba bude růst z našeho vlastního naplňování.


přel. Aleš Kozár, zdroj: Slovenski literarni programi in manifesti. s. 70

Hlavní stránka - Historie - Geografie - Hudba - Literatura
Malířství - Jazyk - Film - Turistika - Linky