Viktor Kudělka:
Živý odkaz mrtvého básníka
In: France Prešeren-Můj sen šel po hladině. Odeon, Praha 1978.
Básnické dílo Prešernovo má v dějinách slovinské literatury i slovinské společnosti podobny význam jako slovesná tvorba Mickiewiczova, Puškinova nebo Máchova pro společenský a literární vývoj polský, ruský nebo český. Historické zásluhy Prešernovy o rozvoj kultury a celého národního života Slovinců, žijících po staletí v podmínkách národnostního i sociálního útisku, jsou však o to větší, že jeho dílo vznikalo v prostředí po mnoha stránkách vývojově opožděném a plnilo tam úkoly, na jejichž řešení se v jiných národních literaturách podílelo kolektivní úsilí několika buditelských generací.
Až do Prešerna slovinská literatura vlastně jen živořila - jazykově, myšlenkově i umělecky - nemajíc po smrti Antona Tomaže Linharta (1795) a Valentina Vodnika (1819) významnějších představitelů. Literární produkci tvořily tehdy jen modlitební knihy, katechismy, životy svatých a několik slovinských gramatik, z nichž pouze gramatika Kopitarova, psaná německy, měla větší význam pro jazykové obrození Slovinců. A tak teprve Prešernem vstoupil do slovinské literatury skutečný básník, myslitel, bojovník a svrchovaný tvůrce. V jeho tvorbě prozívalo slovinské písemnictví opožděně svou renesanci, klasicismus i sentimentalismus a zároveň se osobitým způsobem včleňovalo do literárního proudu soudobé evropské romantiky.
Prešernova tvorba, shrnutá posléze samým básníkem do jediného útlého svazku Poezií (Poezije) a vydaná souhrnně necelá dvě léta před jeho smrtí (tento náš český výbor obsahuje stěžejní básně z Poezií a zachovává jejich původní, vpodstatě chronologické řazení) - za naprostého nezájmu tehdejšího slovinského čtenářstva, je poezií subjektivního životního prožitku, nejosobnějším vyznáním a zpovědí básníkova vnitřního světa. Prešeren byl ve slovinské literatuře první a nadlouho jediný, kdo měl odvahu pohlédnout bez morálních předsudků a dobových konvencí na vnitřní život jedince a odhalit jeho citové i mravní krize. Milostné básně Prešernovy, inspirované převážně hlubokým citem k lublaňské krasavicí Julii Primicové, tragické, osudové lásce jeho života, pohoršovaly svou upřímností i svým vášnivým zaujetím pro dotud tabuizované oblasti lidského života všechny tehdejší lublaňské filistry a pokrytce; byly jednou z hlavních příčin neustálého konfliktu básníka s nechápajícím a malicherným slovinským prostředím i s rakouskými úřady, které až do konce života pronásledovaly Prešerna jako nebezpečného "freigeista" a "revolucionáře".
Prešernova poezie však nebyla jen intimní lyrikou úzce osobního okruhu a dosahu. Byla to v pravém slova smyslu poezie své doby a svého národa. Právem bylo o tomto básníkovi napsáno, že cokoli velkého a významného žilo v jeho době, žilo i v něm a v jeho versích, pročištěno a umocněno básnickou objektivací k nadčasové a univerzální platnosti. Společenské rozpory a třídní konflikty, před nimiž většina Prešernových současníků zavírala oči nebo si je nedovedla ani plně uvědomit, zachycoval ve svém díle s nebývalou jasnozřivostí, pronikaje až k samé podstatě společenského zla. Stačí připomenout verše namířené proti společnosti, ve které všichni "baží jen po mamonu" a "zlatému božstvu se klanějí", anebo jiné, jimiž dospěl k hořce pravdivému poznání, že "cenu má jen kapsa, která chřestí". Ať už však Prešeren psal tyto básnické invektivy proti peněžní morálce soudobé společnosti, anebo vyjadřoval svou touhu po svobodě a sociální spravedlnosti, ať se vyznával ze svého milostného citu, anebo zpíval o lásce k porobenému, trpícímu národu, pokaždé vyrůstala jeho poezie z hlubokého osobního prožitku a vnitřního nezbytí.
Prešernova lyrika byla poznamenána tragickým viděním života a světa. Toto její ladění však nebylo nějakou poetickou truchlorouškou. Bylo podmíněno trpkou zkušeností básníkova života, ve kterém se soukromé hoře násobilo tragickým údělem příslušníka malého nesvobodného, nestátního národa. Prešeren tak sdílel lidsky i umělecky osud nejednoho z básníků, kteří pro svůj lidový původ, pokrokové smýšlení, pro své nezastírané sympatie k revolučnímu úsilí lidových mas i pro svůj společenský a umělecký nonkonformismus zůstali za svého života nepochopeni, ba přímo zneuznáni, a jejichž význam pro národní kulturu byl plně oceněn teprve dlouho po jejich smrti. V soukromém životě nešťasten, zklamán v lásce, s tíživým pocitem věčného kandidáta existence, chápán a uznáván jen hrstkou přátel, kteří však jeden po druhém umírali (1835: Matija Čop, nejbližší spolupracovník a rádce; 1839: polský revolucionář Emil Korytko, internovaný rakouskou policií v Lublani, znalec a sběratel slovanské lidové slovesnosti; 1840: Andrej Smole, nadšený propagátor slovinské literatury a vydavatel slovinských lidových písní), vykupoval se
Prešeren ze svého osobního neštěstí poznáním o vznešeném, nadosobním poslání básníka, o jeho službě a odpovědnosti vlastnímu národu i celému lidstvu. Toto zavazující poznání zaznívá co chvíli z veršů Prešernovy zralé poezie - nejvýmluvněji snad v básni Srdce, jež nezetlelo. Právě proto, že si uvědomoval velkou mravní odpovědnost básníka, dovedl si uchovat svou lidskou i uměleckou nezávislost a hrdost i v nesvobodném ovzduší metternichovského absolutismu, v letech Svaté aliance, kdy nejeden prodejný slovinský literát psal - na pokyn shora i "dobrovolně" - servilní chvalozpěvy na habsburského mocnáře, verše proniknuté oddanou loajalitou a dynastickýym patriotismem. Prešeren naproti tomu nepřestával až do konce života zdůrazňovat, že psát poezii by měl člověk jenom tenkrát, když mu opravdu něco leží na srdci a když cítí, že to musí vyslovit, aby se osvobodil.
France Prešeren se narodil 3. prosince 1800 ve vsi Vrbě nedaleko Bledského jezera, v domku zvaném U Ribiců, jako třetí z osmi dětí v rodině goreňského rolníka. Na svůj rodný kraj v nejkrásnější části Slovinska vzpomínal později jako na "podobu ráje". Když mu bylo osm let, odešel z domova k svému příbuznému, který byl farářem v doleňské vsi Kopanji a který pak Prešerna podporoval až do konce studií. Na podzim roku 1812, v posledním roce francouzské okupace slovinských území a tzv. llyrské provincie, odešel Prešeren do Lublaně a tam v letech 1813 - 1819 studoval na gymnáziu, které mělo šest tříd. V Lublani absolvoval i první dva ročníky filozofie na tehdejším lyceu. Na podzim 1821 opustil Lublaň a začal studovat ve Vidni. Rodiče a příbuzní ho nutili ke vstupu do semináře, ale Prešeren dal přednost studiu práv. Jako vynikající student dostával nejenom stipendium, ale získal i místo učitele v ústavu konvertity Klinkowströma; mezi tamějšími Prešernovymí žáky a svěřenci byl též Anton Auersperg, známý později jako rakousko-německý básník Anastasius Grün. Prešeren prohluboval jeho znalosti z řecké i římské historie a vděčný žák věnoval mu později veršovanou ódu An meinen Lehrer. Prešernovo svobodomyslné nazírání však bylo příčinou, že toto výhodné místo časem pozbyl. Studium práv ukončil v roce 1826 a po nedlouhém působení jako domácí učitel u hraběte Dubského v Lysicích na Moravě získal na jaře 1818 titul doktora práv.
Po návratu do Lublaně v srpnu 1828 se dlouho a marně snažil získat samostatnou advokaturu. Jako bezplatný praktikant působil střídavě u finanční prokuratury a v několika advokátních kancelářích. Jeho hmotné postavení se nezlepšilo ani během krátkého pobytu v Celovci počátkem roku 1832. Až do března 1834 zůstal ve službách lublaňského advokáta dr. Leopolda Baumgartena a pak celých dvanáct let pracoval jako koncipient v kanceláři svého přítele z vídeňských let dr. Crobatha. "Prešernův život v této době kryje v sobě hlubokou tragiku geniálního člověka, jenž se vysoce povznesl nad své malé okolí a svou dobu," napsal už před lety slovinsky básník, literární vědec a propagátor jugoslávských literatur v Čechách Oton Berkopec. "Vlastní lidé, kteří jej měli podporovat, jako např. tehdejší cenzor slovanských knih ve Vídni Jernej Kopitar, bojovali proti němu; nejbližší přátele, Matiju Čopa a Andreje Smoleho, mu osud vyrval v době, kdy je potřeboval nejvíce; žena, kterou miloval jako Petrarca Lauru, jím opovrhovala. Z tohoto utrpení rostly jeho básně, ale jeho tělesný život v něm zhasínal..."
Teprve na podzim roku 1846 podařilo se mu získat samostatnou advokaturu v městečku Kranji, nepříliš vzdáleném od jeho rodiště. To už měl za sebou pohnutou historii milostného vztahu k Aně Jelovškové, dívce mladší o více než dvacet let, která mu porodila tři děti. Prešeren ji nepřestával utěšovat, že bude jeho zákonitou manželkou, jen co se zlepší jeho existenční podmínky. Ale když se posléze stal advokátem v Kranji, zůstala Ana i s dětmi v Lublani. Ačkoli se snažil (jak sám napsal) "cely den kout z rozepří zlaťáky", zůstal až do konce života jen advokátem chudých, nemaje nikdy víc než pouhé existenční minimum.
Revoluční rok 1848 zastihl Prešerna s podlomenými silami. Přivítal jej proslulou básní Přípitek, ale na větší politickou aktivitu se už nezmohl. Často a vážně churavěl. Naposledy se vypravil do Lublaně v pozdním létě 1848. O pár měsíců později ho těžká choroba trvale připoutala na lůžko. Zemřel 8. února 1849. Dva dny nato byl pak pohřben na hřbitůvku v Kranji.
Počátky Prešernovy básnické tvorby spadají do let jeho vysokoškolských studií ve Vídni. Mladistvé práce veršem, o nichž se zmiňuje i v jednom ze svých dopisů Čopovi, nedošly však uznání v ocích Kopitarových, a většinu z nich Prešeren později sám spálil. Ale už první tištěné básně prozrazovaly, že se Prešernem do-stává slovinské poezii skutečný básník, bez jehož osobitého přínosu by poezie evropského romantismu byla podstatně chudší.
Studovat vývoj, modifikace a proměny romantismu v kterékoli národní oblasti slovanského jihu znamená obrátit pozornost od problematiky tzv. velkých literatur, které bývaly tradičně ohniskem literárního dění a uměleckých výbojů, k literárnímu procesu malých národů, které v první polovině 19. století teprve hledaly cesty a způsoby, jak se vymanit z kulturního provincionalismu, jak rozšířit dosavadní obzory a vydobýt domácí literární tvorbě širší mezinárodní prostor, z jehož myšlenkového proudění by se mohla odrazit a pak se do něho jako aktivizující činitel znovu vrátit. Znamená to dále přihlédnout ke všem specifickým funkcím, které tyto literatury musely plnit v národním a společenském životě své doby. Posléze, nikoli vsak na posledním místě, předpokládá studium jihoslovanského romantismu - v našem případě básnického díla Prešernova - i důsledný zřetel k domácí slovesné tradici, která měla pro formování romanticky orientované tvorby nemenší význam nežli dříve tolik zdůrazňované zahraniční podněty a vlivy.
Slovinská literatura byla literaturou malého národa, jehož existence visela po staletí téměř na vlásku. Vzhledem k tomuto trvalému existenčnímu ohrožení vystupovala téměř po celou dobu jejího vývoje značně do popředí funkce národně mobilizující a výchovná - mnohem více nežli třeba i v literatuře české nebo slovenské. A tato funkce upevňovat vědomí a sebevědomí národního celku se nejednou dostává do konfliktu s vlastními uměleckými a poznávacími hodnotami literární tvorby. Mnohá díla, figurující co do skutečného významu spíše jen na okraji literárního děni, bývala brána v ochranu a nekriticky přeceňována jenom proto, že byla psána slovinským jazykem a prostoupena národně mobilizující nebo vlastenecky výchovnou tendencí. A naopak díla, která se pokoušela tuto vpodstatě obrozeneckou, osvětářskou koncepci překonat - ať už syrově střízlivým pohledem nebo krutě a výsměšně demaskující satirou nebo konečně tragickým životním pocitem jedince vystaveného neřešitelným životním rozporům - narážela neustále na nepochopení a houževnatý odpor; právě tato osvětářská koncepce v období romantismu zabránila zavčas rozpoznat genialitu Prešernovu a neblaze zasáhla i později do nejednoho z uměleckých osudů novější doby.
Počátky romantismu i jeho další vývoj a osudy spadají na slovanském jihu do období nedořešených sporů i bojů o charakter jednotného spisovného jazyka a pravopisu i o celkovou orientaci literární tvorby psané tímto jazykem. Tato základní společná problematika se však v jednotlivých národních oblastech odrážela v různé podobě a různým způsobem.
V srbské literatuře šlo o spory a boje mezi jazykově literární koncepcí Vuka Stefanoviče Karadžiće, preferující tzv. štokavské nářečí i slovesnost vzniklou na tomto nářečním základě, a mezi zastánci staršího "slavenosrbského" úzu i orientace. Také stoupenci charvátského ilyrského hnutí se hlásili k Vukovu programu a k jeho reformám, podporovali je i ve svém vlastním prostředí a byli ochotni opustit starší tradice tzv. kajkavského písemnictví, které ostatně v té době procházelo obdobím stagnace. Ilyrský program byl vsak ve svém celku pro Charváty natolik přitažlivý, že dokázal zmobilizovat rozhodující národotvorné i kulturní síly. Názorové diference uvnitř ilyrského tábora, pokud se vůbec vyskytly, nenarušovaly v ničem podstatném celkovou základní orientaci společenského a literárního programu; týkaly se spíše rozdílných způsobů nebo cest, jak tento ilyrsky program uskutečnit. Takovou povahu a ráz měly např. diskuse o národním charakteru ilyrského písemnictví, jehož chtěl Stanko Vráz dosáhnout příklonem k lidové slovesnosti (jihoslovanské i jinoslovanské), kdežto jiní ilyrové, např. Ivan Mažuranić, zdůrazňovali spíše význam literárních tradic dubrovnicko-dalmatských.
Literární situace ve Slovinsku byla odlišná v tom smyslu, že tam nešlo o radikální přerušení jazykově literární kontinuity jako u Srbů v případě tradic slavenosrbských a u Charvátů kajkavských. Také příklon k novému pravopisnému systému, k tzv. gajici, která sblížila Slovince jak s Charváty, tak i se Srby, proběhl bez halasnějších sporů se zastánci staršího, značně rozkolísaného úzu (tzv. metelčice nebo dajnčice). K ostrému a zásadnímu střetnutí došlo zato v otázce celkové orientace slovinsky psané literární tvorby, a to mezi velkorysou a modernější koncepcí tzv. čbeličarů, mladých obrozenců sdružených kolem almanachu Kranjska Čbelica (Kraňská včelka) v čele s Prešernem, Čopem a Smolem, a staromileckými, konzervativními představami Jerneje Kopitara a jeho stoupenců.
Jakožto obrozenský pracovník vyznačující se spíše filologickým vzděláním a vědeckou erudicí než literárním rozhledem a uměleckým vkusem položil Kopitar základy nikoli slovinskému básnictví, ale slovinské jazykovědě, popřípadě slavistice. Jakkoli znal evropské literatury a v jejich výtvorech spatřoval významný prostředek jazykové i národní kultury, celá jeho obrozenská činnost směřovala k tomu, aby byly vytvořeny předpoklady pro rozkvět mnohonářečního slovanského písemnictví, které mělo podle Kopitarových nereálných představ v budoucnu přerůst v jedinou a jednotnou literaturu slovanskou. Bylo proto pochopitelné, že se tyto Kopitarovy koncepce musely dostat do konfliktu s programem těch slovínských obrozenských pracovníků, kteří jako Prešeren a Čop respektovali základní tendence historického vývoje a ve shodě s nimi usilovali povznést slovinský jazyk i slovinskou literaturu na roveň ostatních, vyspělejších evropských jazyků a literatur.
Rozporuplnost Kopitarovy osobnosti ukazuje nad jiné výmluvné dvojí odlišný smysl, jaký dostalo jeho působení mezi Slovinci (na jedné straně) a mezi Srby (na straně druhé). Zatímco v Srbsku se Kopitarův obrozenecký program, jeho názory i podněty staly inspirující složkou epochální činnosti Vuka Stefanoviče Karadžiće a Karadžićovým prostřednictvím se pak podílely též na vzniku a formování srbského romantismu, ve Slovinsku samém působily spíše opačně: jako názorová opozice a překážka v rozvoji vpodstatě téhož literárního programu a stejně orientované tvorby, vyvolávajíce konflikty a střetnutí s koncepcí prosazovanou Prešernem a Čopem.
Narozdíl od Charvátů neměla slovinská buržoazie Prešernovy doby zformulován svůj nacionální program ani svou obrozenskou ideologii. Měšťanské vrstvy, které v Charvátsku představovaly největší oporu národního hnutí a ilyrského programu, byly ve Slovinsku zasaženy procesem odnárodnění. Bylo proto pochopitelné, že se Prešeren s Čopem pokoušeli působit na odnárodnělé měšťanstvo a nepříliš početnou slovinskou inteligenci uměleckou silou poezie, přesvědčeni, že jakýkoli životaschopný obrozenský program a literární úsilí v jeho duchu musejí nutně počítat s jejich zájmem, účastí a podporou. Také Prešeren chtěl postavit svůj literární program i svou vlastní básnickou tvorbu do služeb národního a politického zápasu; nechtěl však přitom slevovat ze svých náročných představ o literární tvorbě jakožto autentické hodnotě, odmítal ji obětovat, odmítal, aby suplovala nejrůznější společenské funkce, které tehdejšímu společenskému organismu scházely. Proto i Prešernova koncepce literatury angažované v národních a společenských zápasech se v jeho vlastní tvůrčí praxi realizovala jiným způsobem než například u černohorského básníka a vladiky Njegoše a ilyrského básníka a politika Ivana Mažuraniće, počítajíc mnohem více s uplatněním básníkova subjektu.
Je tedy zřejmé, ze jednotlivé literární projevy spojované s představou romantismu byly na slovanském jihu natolik různorodé, mnohotvárné a národně i osobnostně individualizované, než aby je bylo možno bez zjednodušujících deformací uvést na společného jmenovatele. Chceme-li však i přes tuto národní originalitu a individuální neopakovatelnost stanovit některé typologicky shodné rysy, které by umožnily specifikovat romantismus v jugoslávských literaturách vzhledem k romantismu jinoslovanskému a zejména západoevropskému, můžeme alespoň v základním obrysu poukázat k některým společným souvislostem. Je to především spojování osobní problematiky tvůrců s problematikou národního kolektivu, jehož se cítili mluvčími - činné sepětí slovinských, charvátských, srbských a černohorských básníků s osvobozeneckými snahami a bojem jednotlivých národních společenstev. Tato myšlenková symbióza osobního a společenského měla pak u všech význačných představitelů jihoslovanského romantismu vliv na genezi tzv. romantického hrdiny, na uměleckou transformaci ostatních romantických představ, názorů i básnických obrazů. Je to - za druhé - symbióza literatury s lidovou slovesností, která v různém stupni, rozsahu a různé intenzitě ovlivnila charakter romantické tvorby, a to ve všech jejích složkách - od základního ideového plánu přes vlastní uměleckou výstavbu až po subtilní otázky stylu a metriky. Vzájemný vztah literatury s lidovou slovesností byl v tvorbě jihoslovanských romantiků tak těsný a mnohotvárný, že lze říci, že vlastní jádro romantické literární tvorby z lidové slovesnosti přímo vyrůstalo, a všechny ostatní literární tendence byly pak uváděny ve vztah k ní.
Další typologickou zvláštností je také určitá stylová promiskuita (jen v ojedinělých případech skutečná umělecká syntéza), spojující prvky romantické poetiky s odkazem starších vývojových období: preromantismu, sentimentalismu, klasicismu, dokonce i renesance a antiky - jako právě u Prešerna. S tím do značné míry souvisí i skutečnost, že na slovanském jihu nebyl zdaleka tak ostrý a radikální přechod mezi klasicismem a romantikou jako ve většině ostatních evropských literatur; a také pozdější přechod od romanticky orientované tvorby k realismu probíhal plynuleji a se zřetelnější kontinuitou.
Právě prostřednictvím romantických děl proniklo jihoslovanské písemnictví poprvé jako celek do širšího mezinárodního povědomí - vytvořivši hodnoty, které se staly trvalou součástí evropské i světové kultury.
"Čím častěji čteš Prešerna, tím hlubšího nabýváš přesvědčení, že je to básnický zázrak," napsal Oton Berkopec. "Neboť kdo zná slovinskou poezii před Prešernem, žasne nad jeho lyrikou jako před zázračným vodotryskem, jenž pramení z božské inspirace. Studujte básnický jazyk Prešernův, dobu, v níž žil, a udiví vás ve srovnání s kterýmkoli z básnických velikánů doby romantické. Jeho velikost je právě v tom, že se objevil bez tradice, bez předchůdců. Jako mohutný meteor se objevil a zanikl. Zanechal jen drobnou knížku básní, ale jaký to odkaz! Co by mohla poskytnout květinová zahrada slovinské lyriky devatenáctého století, kdyby nebylo této čarokrásné bolestné růže na jejím záhonu? Ze šťáv jejích kořenů vykvétala plaše lyrika Simona Jenka, Frana Levstika, Simona Gregorčice, Josipa Stritara, Antona Aškerce, ale čím více zúrodňovalo dílo Prešernovo nové a nové básnické generace, tím větší, tím krásnější se jevily jeho Poezie..."
Třebaže Prešernova básnická tvorba vyrůstala především z národních zájmů a potřeb i z individuálního zaujetí umělcova, neuzavírala se ani podnětům a působení vývojově pokročilejších a umělecky vyspělejších literatur zahraničních. Slovinská literární věda věnovala v posledních letech zvýšenou pozornost právě těmto mezinárodním souvislostem Prešernova díla, takže lze dnes už závazně nejenom stanovit rozsah, povahu a intenzitu zahraničních vlivů na formováni Prešernovy poezie, ale také specifikovat její jedinečný přínos evropskému básnictví.
Prešeren ponechal stranou celou sféru romantismu francouzského i italského a vedle prvků preromantických čerpal tvůrčí podněty z okruhu obou romantických škol německých - starší, tzv. jenské, a, mladší, heidelberské, dále z Byrona a byronismu a konečně z komplexu romantiky slovanské - v rozpětí od Kollára po Mickiewicze.
Z těchto rozličných směrů, škol i období evropské romantiky přejal a rozvinul Prešeren pouze určité ideové, tematicko-motivické a formální složky, a to z hlediska, které po celou dobu jeho básnického tvoření zůstalo vpodstatě neměnné. Toto hledisko bylo rozhodujícím způsobem ovlivněno Prešernovým prožitím a přetlumočením odkazu antické kultury, zejména římské, která se podílela už od básníkova mládí na formování jeho estetického ideálu. Souběžně s tímto odkazem antiky působil na Prešerna i myšlenkový svět evropského racionalismu a kriticismu, a to rovněž v širokém časovém rozpětí od myslitelů antických až po básníkovy západoevropské předchůdce a současníky. Romantismus byl tedy pouze jedním ze tří zdrojů, z nichž rostla Prešernova poezie ke své národní a individuální originalitě.
Máme-li nyní tuto prešernovskou variantu jihoslovanského a evropského romantismu blíže specifikovat, je nutno proniknout až k samému jádru Prešernovy básnické výpovědi, v jejíchž základech je dualisticky prožívaný rozpor mezi skutečnosti a ideálem. Jakkoli je tento dualismus ve svých obecných rysech společný většině evropských romantiků, jakkoli sbližuje Prešernovo dílo zejména s dílem Máchovým, jeho konkrétní motivace, podoba i vyústění u Prešerna se od díla ostatních romantiků dosti zřetelně liší.
Pro Prešerna nebylo přijatelně řešení, s jakým se setkáváme např. u Byrona a u evropského byronismu: neviděl východisko ve vypjatém individualismu, v solipsismu izolovaného vyděděnce, který se vědomě otočil zády ke společnosti a popřel ji, když dospěl k poznání, že se v ní básníkem postulovaný ideál nemůže uskutečnit. Nepřijal však ani řešení, které nabízela romantika německá: totiž útěk před skutečností do světa metafyzické nebo náboženské spekulace. Konflikt mezi jedincem a společností byl pro Prešerna konfliktem uvnitř konkrétní společenské skutečnosti a básníkovo úsilí tíhlo vytrvale k rovnováze obou těchto pólů, nikoli k absolutizaci jednoho z nich. Když poznal, že takové rovnováhy nelze ve sféře osobního života dosáhnout, pokoušel se o ni alespoň v oblasti básnické tvorby. A zde je patrně základní paradox romantické tvorby Prešernovy: jeho poezie vydává svědectví o neřešitelnosti konfliktu mezí jedincem a světem, mezi ideálem a skutečností, je jakoby přímo fascinována úsilím odhalovat konfliktnost těchto vztahů v jejích nejrůznějších podobách - a přitom je sama výsostnou konkretizací rovnováhy a harmonie svých jednotlivých složek, uměleckou realizací ideálu, o jehož nedosažitelnosti vypovídá její ideová náplň.
Z Prešernova básnického díla patří k tomuto romantickému okruhu verše vzniklé v průběhu třicátých let a z nich zejména Znělkový věnec (Sonetni venec, 1834) a Křest na Savici (Krst na Savici, 1836), nejrozsáhlejší básnický text Prešernův. Obě tato díla vnitrně spojuje dvojjediný prožitek soukromého osudu básníkova a společensko-národního údělu Slovinců. Přijmeme-li rozčlenění Prešernovy poezie na tři základní významové vrstvy básníkovy výpovědi - erotické, světonázorové a národně kulturní - představují právě tato dvě díla jejich nejúplnější syntézu.
Ve Znělkovém věnci i v epické skladbě Křest na Savici je postaven do protikladu Prešernův tragický prožitek světa, podmíněný básníkovým poznáním vlastní osobní pozice v soudobé společnosti, Lhostejné jak k osudům národního společenství, tak k duchovním hodnotám, s historickou perspektivou takového uspořádání světa, v němž tyto hodnoty dojdou náležitého uplatnění a pomohou prosadit i lepší příští slovinského národa. Prostřednictvím erotické zpovědi a pres tragicko-pesimistické ladění jednotlivých sonetů, vypovídajících jak o vnitřní neutěšené situaci lyrického hrdiny, tak o svízelném postavení celého národního společenství, vyjadřují obě skladby jako celek Prešernovo úsilí překonat harmonizující silou umění disonance v tragickém životním pocitu a zároveň přesvědčení, že právě tvorba uměleckých hodnot je umělcův nejúčinnější prostředek v národním a společenském zápase. V tom je i skutečný smysl Prešernova sebepřipodobnění k Orfeovi, kdy se prastarý mýtus o spásonosné síle umění aktualizuje ve zcela konkrétní historické situaci slovinského národního společenství. Geneze romantického hrdiny Prešernova znamená tak zároveň zrod novodobého člověka a jeho problematiky ve slovinské literatuře; člověka, který prostřednictvím romantické poezie vyslovuje tragický prožitek svého lidského údělu - a to jak v aspektu národně společenském, tak individuálně existenčním.
Bývalo zvykem pokládat Křest na Savici za výraz Prešernovy hluboké životní krize, kterou prožíval bezprostředně po tragické smrtí svého přítele a nejbližšího spolupracovníka Matiji Čopa. Některým badatelům se tato veršovaná poéma jevila dokonce jako dílo, v němž se Prešeren dočasně přimknul ke světu křesťanské filozofie, k její víře v posmrtný život, k jejím příslibům pravého štěstí až na onom světě. Přihlédneme-li vsak k Prešernově předchozí tvorbě, zejména k sonetům vzniklým po Znělkovém věnci (Ó Vrbo, šťastná rodná visko milá, Poutník africkou poušti putující, Život je žalář, čas v něm kat se zdá, Memento mori aj.), zjistíme, že Křest na Savici neznamená žádnou zásadní změnu básníkovy světonázorové orientace a že i všechny motivy, obrazy a představy z křesťanské myšlenkové sféry mají v tomto díle podobnou funkci, jakou měly v Prešernově tvorbě už dříve: totiž básnicky konkretizovat tragickou situaci jedince vystaveného rozporům soudobého světa, v němž se jako občan i jako bytost soukromá cítil cizincem. Ostatně vznik této poémy se nedá omezovat na poměrně krátké období bezprostředně následující po Čopové smrti; šlo naopak o tvůrčí záměr mnohem staršího data i o dlouhodobější proces vlastní umělecké realizace.
Prešernův Křest na Savici se skládá z Úvodu a z vlastního jádra básnické výpovědi, kterou Prešeren označil jako Křest. Toto kompoziční rozdělení má svou myšlenkovou dosažnost: dominantu Úvodu tvoří téma národně sociální a vlastenecké. Hrdina Črtomir v něm ještě nevystupuje jako individuální osoba, ale spíš jako mluvčí národního kolektivu, jeho touhy po svobodě a svébytné existenci. V druhé části proniká naopak do popředí téma erotické zpovědi a jejím prostřednictvím se rozšiřují i obzory Črtomirova vnitřního světa. Tak se erotická a nacionální tematika prolínají na širším a závažnějším pozadí životního názoru, nalézajíce v něm svoje zakotvení i svoji perspektivu. A právě tato složka, vypovídající o Prešernově světovém názoru, tvoří myšlenkové ohnisko celého díla.
Črtomir vstupuje do příběhu jako člověk osudově spjatý s prostředím, ve kterém se narodil, totiž se světem pohanského společenství: jeho myšlenka na sebevraždu je motivována poznáním, že toto společenství, jehož byl součástí, bylo násilným pokřesťanštěním navždycky zlikvidováno. Znovu, ale jinak nežli v dřívějších básních, projevuje se zde Prešernovo přesvědčení, že životní štěstí jedince nespočívá v samém ideálu, ale v tom, nakolik je tento jedincův ideál v souladu se skutečností, s historicky konkrétní životní realitou.
Taková je tedy výchozí situace Prešernova hrdiny, jeho počáteční vnitřní stav. Když se myšlenka na šťastný život v rodném společenství ukáže jako nereálná, přimkne se Črtomir tím úporněji k představě životního naplnění v erotické sféře; naplněni, jaké by mu mohla poskytnout opětovaná láska k Bogomile navzdory bezútěšnému osudu národního společenství. Ale i tyto hrdinovy naděje se postupně odhalují jako iluzorní; Bogomila dala slib věcného panenství a odsunula tak představu jejich společného štěstí až do posmrtného života.
Jak si však vysvětlit Črtomirův souhlas s Bogomilinou prosbou, aby se on sám dal pokřtít? Znamená to snad, že Prešernův hrdina se ztotožnil s představou konečného štěstí až na onom světě? Zdá se, že hrdinova ochota dát se pokřtít je projevem jeho rezignace, do-konce přímo lhostejnosti ke všemu, co se s nim děje; jako by mu vůbec nezáleželo na štěstí, na lásce, které nemohou dojít svého naplnění už zde na zemi. Také motivace Bogomilina rozhodnutí přijmout křesťanskou víru je vysvětlitelná především touhou po trvalém spojení s Črtomirem, a nikoli záměry ryze náboženskými. Po této stránce je Bogomila ztělesněním onoho principu, který se upíná k vnitřnímu ideálu bez zřetele na možnosti, jaké k jeho uskutečnění poskytuje objektivní Životní realita; upíná se cele k perspektive trvalého, věcného štěstí na onom světě a přehlíží možnosti, jaké jí poskytuje pozemský život.
Nejde tu však o konfrontaci dvou světových názorů: náboženského (Bogomila) a nenáboženského (Črtomir); spíš je zde konfrontován dvojí milostný zážitek: v případě Bogomily je to zážitek natolik zvnitřnělý a sublimovaný, že rezignuje na jakoukoli spojitost se skutečností a hledá naplnění výlučné ve sféře citů a vizí. Črtomirovo pojetí erotického ideálu je naopak takové, že neustále osciluje mezi ideální představou a skutečností, počítajíc s možností realizace "zde" a "nyní".
V tomto smyslu není tedy Křest na Savici nějakým zvratem v Prešernově básnickém vývoji: shrnuje pouze problémové okruhy a motivy, s nimiž se čtenáři Prešernovy poezie setkali už dříve, počínajíc básní Loučení s mládím. Je to nejprve básníkovo presvědčení o hodnotě jednotlivce, individuálního lidského života, jakkoli je tato hodnota v životní praxi neustále zmarňována. Postava Črtomira je vlastně jen epickou konkretizací, uměleckým zpodobením jedince, který se už v básních, jako je například připomínané Loučení s mládím, musel vyrovnávat s podobnou deziluzí. Podobně jako v jeho lyrických básních z třicátých let stojí i ve Křtu na Savici v popředí chvíle poznání, tzv. prozření jakožto ústřední zážitek, z něhož pak vyrůstá vědomí tragické osudovosti.
Téměř od samých počátků bylo Prešernovo básnické dílo spjato s Čechami, s českým obrozením. F. L. Čelakovský, jemuž při jeho širokém slovanském i slavistickém rozhledu neušlo nic pozoruhodnějšího v soudobém literárním dění u Slovanů, otiskl roku 1832 v Časopise Českého Muzea příznivý posudek prvních tří ročníků literárního almanachu Kranjska Čbelica, v němž od roku 1830 vycházely též básně Prešernovy. Svou statí, doplněnou několika vlastními překlady Prešernovy poezie, upozornil tak Čelakovský poprvé na mimořádnou krásu a hodnotu Prešernovych veršů nejenom tehdejší vzdělaný slovanský svět, ale vlastně i Slovince samé. Vzájemná korespondence mezi Čelakovským a Prešernem Z let 1832-1841 svědčí o tom, jak si oba básníci a buditelé byli blízcí v chápání národní kultury i ostatní obrozenské činnosti.
Roku 1834 setkal se pak Prešeren osobně s K. H. Máchou při jeho cestě do Itálie. Lublaňské setkání tvůrců moderního básnictví slovinského a českého bylo velmi srdečné i bohémsky bouřlivé. Mácha a Prešeren byli blíženci jak svým právnickým povoláním, tak lidským i uměleckým životopisem, zejména vsak rázem a osudem svého díla.
Mnohem složitější byl vsak už Prešernův vztah k Janu Kollárovi, básníkovi Slávy dcery a tvůrci vzájemnostního programu slovanského. Prešeren a s ním i většina čbeličarů, národně nejuvědomělejší složka tehdejší slovinské společnosti, nemohli souhlasit s Kollárovým pojetím Slovanstva ani s jeho programem slovanské vzájemnosti, v němž Slovinci zaujímali místo jen podružné. Odmítali úděl, jaký Kollár ve svém pojetí slovanské otázky priřkl Slovincům a jejich jazyku, sníživ jej na pouhé "nářečí a podřečí" v rámci "hlavního ilyrského jazyka", která by měl znát pouze "Sláv učenější a vzdělanější, na druhém stupni stojící..." A jestliže v závěru své rozpravy napsal, že "jen kdo této hlavniá nářečia umí, jen ten by péro do ruky bráti a slavským spisovatelem býti měl", popíral tím vlastní smysl celého snažení Prešernova obrozenského kruhu. Vždyť Prešernova činnost se mohla zdárně rozvíjet jen s vědomím, že slovinština je pro Slovince právě tak "hlavním jazykem", jako je pro Charváta, Rusa, Poláka a Čecha jeho jazyk.
Ostře kritický postoj, který proto zaujímal Prešeren a ostatní spolupracovníci Kranjské Čbelice ke Kollárově koncepci slovanské vzájemnosti, souvisel zároveň s jejich odmítáním ilyrismu, v němž byly Kollárovy ideje konkretizovány v úsilí o sjednocení všech Jihoslovanů, a současně rozšířeny ze vzájemnosti jen literární i na oblast politickou. Pozdější historicky vývoj na slovanském jihu sice ukázal, že politická a státní jednota Jihoslovanů byla možná, ba přímo nutná, že se vsak mohla uskutečnit na zcela jiných principech, než jak to předpokládal Kollár a jak o to programově usilovali ideologové ilyrismu: nikoli jako výraz snah charvátské buržoazie po hegemonii nad ostatnímíi jihoslovanskými národnostmi, za cenu potlačení jejich svébytnosti, ale při plném respektování národní individuality a na základě vzájemné rovnoprávnosti; v podstatě tedy tak, jak o to usiloval už Prešeren a jeho spolupracovníci, když v polemikách s přívrženci ilyrismu hájili své rozhodnutí pokračovat i za nepříznivých podmínek v práci na slovinském obrození, na povznesení slovinského jazyka i slovinské literatury.
Prešernovo nekompromisní stanovisko, jeho boj za svébytnost slovinštiny i slovinské kultury nebyly tedy "důkazem úzkoserdné sobělibosti", projevem "slávské nevzájemnosti a osamotnělostí" - řečeno slovy Kollárovými, ale vyplývaly ze skutečnosti, že "malému národu, jako byli Slovinci, postavilo nové Kollárovo učení na hlavu celou jeho kulturní stavbu". Prešernovy názory, představující v té době nejzralejší politickou koncepci u Slovinců, byly pak plně potvrzeny dalším historickým vývojem.
V básnickém souhvězdí velkých romantiků slovanských - Puškina, Mickiewicze, Njegoše, Lermontova, Mažuraniće, Máchy - září hvězda Prešernovy poezie neméně oslnivě a jasně.
Viktor Kudělka
