Lublaň

Hlavní město Slovinska

Lublaň leží v kotlině mezi Krasem a Alpami v 298 metrech nadmořské výšky. Žije tu 323000 obyvatel. Má středoevropské klima. Mezi hradním vrchem a Rožnikem protéká Lublaní řeka Lublanice (říkává se jí také řeka sedmi jmen, neboť horní část jejího toku tvoří ponorné krasové řeky a každá část tekoucí po povrchu se také jinak jmenuje). Pramení v krasové oblasti a 10 km severovýchodně od města se vlévá do Sávy. Dnešní podobu nábřeží řeky dal proslulý architekt Josip Plečnik - vytvořil nábřeží s alejemi stromů, obnovil a postavil několik mostů: od Trnovského přes Ševcovský až po ústřední Tromostovje.

Podle legendy založil město řecký princ Iásón s Argonauty, kteří utíkali před králem Aitem, jemuž ukradli zlaté rouno, přepluli Černé moře, z něj do Dunaje, pak do Sávy a nakonec do Lublanice. Tady někde se utkal Iásón se strašlivou obludou, kterou zabil. Ta se stala v podobě draka symbolem Lublaně a součástí jejího erbu.

Archeologové datují první obyvatele lublaňských mokřadů (barje) do doby před 5000 lety. Již tehdy žili v tomto kraji obyvatelé budující mosty přes bažiny. Po nich přišli Ilyrové, někdy ve 3. století př. Kr. přišli Keltové. Víc stop po sobě zanechali Římané, kteří se do oblasti dostali zhruba 50 let př. Kr. a na jihovýchodu dnešní Lublaně vystavěli město Emona. Emona měla 5-6 tis. obyvatel, většinou obchodníků a řemeslníků, částečně též státních úředníků a vojenských veteránů. Kolem města vznikly hradby místy až 4 metry široké a 8 metrů vysoké. Díky své strategické poloze sehrálo město důležitou roli v řadě válečných střetů.

Po zániku západořímské říše zanikla také Emona. V rozvaliny ji obrátili Hunové v čele s Atilou. Na konci 6. století přicházejí do těchto krajů Slované a na úpatí dnešního Hradního vrchu založili své osídlení. První písemná zmínka o Lublani pochází z roku 1144, kdy je v zápise uvedeno jméno Laibach, o dvě léta později 1146 pak i slovinský zápis jména Luwigana.

Původ jména Lublaň dodnes není úplně přesvědčivě vysvětlen. Jedna z hypotéz uvádí, že šlo původně o název místního božstva Laburus, jiní uvádějí latinský původ jména "aluviana", což poukazuje na záplavy řeky.

Vývoj města výrazně pokročil ve 13. století, kdy se Lublaň stává hlavním městem Kraně. Na hradě se kovaly mince, zřejmě již od 12. století kostel sv. Jakuba, byla střediskem obchodu. Roku 1335 přišla Lublaň s celou Kraní Habsburkům. V jejich držení zůstala až na krátké období Ilyrských provincií do konce první světové války.

Po zemětřesení roku 1511 dostává město renesanční podobu. Bylo ostaveno řada zděných domů, město mělo kolem 5000 obyvatel, kolem 70% Slovinců. Tehdy přichází do města protestantismus, působil zde Primož Trubar, právě tehdy dostává Lublaň první střední školu, veřejnou knihovnu a tiskárnu.

V 17. století získává Lublaň díky cizím umělcům barokní podobu. Z nejvýznamnějších je působení Francesca Robby, který postavil před radnicí mohutnou kašnu se symboly tří kraňských řek. Rozvíjel se ale také život kulturní, byla založena Academia operosorum, 1701 Academia philharmonicorum, jejími členy byli např. Beethoven, Haydn, Brahms či Paganini, v letech 1881-2 s nimi spolupracoval jako dirigent Gustav Mahler.

Během napoleonských válek se Lublaň stává hlavním městem tzv. Ilyrských provincií. Slovinci uvítali Francouze s nadšením, neboť přinášeli řadu zásadních demokratizačních opatření. Slovinština se v té době dostává také do škol a úřadů, Lublaň získala také první vysokou školu.

Nejvýznamnější událostí mezinárodního významu se pak stalo zasedání kongresu Svaté Aliance roku 1921 v Lublani. Kongresu se účastnila řada hlav států, mj. rakouský císař i ruský car. Dodnes se jedno z náměstí v Lublani jmenuje právě Kongresový trh.

Roku 1849 přijel do Lublaně první vlak z Vídně, o osm let později bylo dokončeno také železniční spojení s Terstem.

V roce 1895 zasáhlo Lublaň velké zemětřesení, za nějž bylo porušeno řada domů a byla nutná rozsáhlá obnova. Vzniká tak v centru řada krásných secesních budov.

Po připojení Slovinců ke společnému Království SHS vzniká ve městě řada zásadních institucí: Univerzita 1919, Národní galerie 1918, Akademie věd a umění 1938.

V době mezi oběma válkami formoval podobu Lublaně architekt Josip Plečnik. Docílil úžasně harmonie mezi původní barokní a gotickou podobou, secesní tváří a moderním výrazem.

Památky

Prešerenovo náměstí

Náměstí dostalo jméno po nejvýznamnějším slovinském básníku romantismu Fracetu Prešerenovi (1800-1849). Jeho pomník na náměstí byl odhalen 1905 a je dílem architekta M. Fabianiho a sochaře Ivana Zajce. Náměstí dominuje po italském stylu zdobená fasáda kostela františkánů, postaveného mezi lety 1646-1660. Ústřední oltář postavil Francesco Robba r. 1736. Další charakteristické stavby náměstí jsou secesní domy "Ura" a "Centromerkur". Tromostovje, unikátní lublaňská stavba, je postavená na základech starého kamenného Špitálského mostu z r. 1842, roku 1931 ho Plečnik doplnil o další dva menší mosty, které dnes otevírají cestu do starého města.

Stolnica

Na místě dnešního chrámu stával už ve 12. století románský kostel sv. Mikuláše. Dnešní stavba pochází z let 1701-1708, je postavena podle návrhů benátčana Andrea Pozzy a je zdobena freskami Giulia Quaglia. Na východní fasádě najdete gotickou Pietu z poloviny 15. století.

Vodnikovo náměstí

Postaveno bylo po zemětřesení roku 1895. J méno dostal po slovinském literátu Valentinu Vodnikovi z přelomu 18/19. Století. Od náměstí směrem k Tromostoví stojí skvělé Plečnikovy tržnice, postavené v kolonádním stylu.

Fotografie na této i dalších stranách jsou buď mé vlastní, nebo pocházejí z pohlednic či některých základních dostupných turistických příruček o Slovinsku.