Damijan Šinigoj: Neizstreljeni naboj za Slovenijo

Výběr-ukázka

Několik moudrostí na různá témata:

Válka ve Slovinsku? Víc obětí si vyžádá obyčejná havárie dvou autobusů… generál Blagoje Adžič
Tenkrát, mezi partyzány, to byla hrůza! Abychom přežili, jedli jsme i kůru stromů… dědeček Šinigoj
Tenkrát, mezi teritoriálci, to byla hrůza! Banány jsme jedli sotva jednou denně a ananasy ještě míň… vnuk Šinigoj
Kdyby válka trvala déle, musel bych si vyměnit baterky ve walkmanu… teritorialec Zdravc

Jedna moudrost místo předmluvy:

Píšeš knihu o válce? Podívej, dám ti několik rad, kterých se musíš vždycky držet, protože jsou to rady zkušeného muže. Hleď, ať je to příběh protiválečný, protože válka je kurva! A ať je pochopitelně smyšlený. I kdybys psal podle pravdy, napiš, že je vymyšlený! Ti, o nichž budeš psát ve zlém, tě tak jak tak budou nenávidět, ovšem - budeš překvapen - budou ti spílat i ti, o nichž sis myslel, žes je vypodobnil v dobrém světle. Chápeš? Nikdy nemůžeš někoho pochválit tak, aby to on nedokázal víc… mistr pera Tone Svetina

Tedy:
Jestli lhali mně, tak i já teď lžu vám… zpěvák Djordje Balašević

****

15. březen 1991, Novo mesto

Rac uháněl se svou přítelkyní neosvětlenou silnicí z Kostanjevice směrem na Nové město (tedy když už je řeč o silnici, vzhledem k asfaltu, z něhož tu silnici postavili, by bylo snad lepší raději ani o silnici nemluvit), byla úzká a samá zatáčka, on však ani o fous nehnul nohou s plynu. Silnici, zatáčky, znal to tu jako své vlastní boty, byl dobrý řidič, rychlou jízdu zbožňoval. Jeho přítelkyně byla na rychlost zvyklá, pokojně si povídali. Byla neděle a už skoro rok každé nedělní odpoledne trávili u přítelkyně, která v Kostanjevici, perle na Krku, k níž lze snad přirovnat jen Otočec, dostala práci ve školství a služební byt. Obvykle kolem osmé povečeřeli, vypili kávu a pak si u láhve vína a diskrétní hudby povídali o zajímavých věcech; v poslední době čím dál častěji o politice. Měl rád ty nedělní rozhovory s přítelkyní ze střední školy, už v sobotu ho příjemně svrbělo, jak se nemohl neděle dočkat… Kolem jedenácti večer většinou jeli domů a byli ve městě někdy i dřív než za dvacet minut - podle nálady a podle toho, co hráli v rádiu. Při něčem divokém jakoby mimoděk tiskla noha pedál až k podlaze… To doslova letěli a zadek auta to v ostrých zatáčkách s kvílením vynášelo, ale dobře voleným pohybem volantu ho měl stále pod kontrolou; přes radiové vlny k nim z reproduktorů přicházela píseň raných Rolling Stones, divoká, která si tě okamžitě podmanila. Hrála tak nahlas, že na rozhovor nebylo pomyšlení, ostatně byla neděle a za posledních několik hodin se navykládali dosyta. V celou začaly v rádiu zprávy. Hlasatel dramatickým hlasem oznamoval, že zasedání předsednictva ještě pořád neskončilo a že za chvíli budou vysílat slíbené prohlášení prezidenta svazové republiky. Projížděli kotlinou zarostlou lesem, kde se signál ztratil a z přístroje vycházelo jen chrčení. Rac chtěl poslouchat zprávy, a tak zlostně zastavil na prvním příhodném místě; rozčileně ladil knoflíkem rádio a hlavou mu táhly různé názory lidí, kteří něco v politice znamenají a které byla všechna tak pesimistické, že ani víc být nemohly; země se řítila do propasti a nešlo to zastavit. Otáčel knoflíkem a přemýšlel o všech konfliktech, jejichž svědky byli v poslední době, co rozhodně vykročili směrem k osamostatnění, a nakonec chytil stanici s dostatečně silným signálem. Prezident právě vysvětloval, že má v úmyslu se za současného stavu věcí stáhnout a vypočítával důvody pro své neodvolatelné rozhodnutí. Mlčky poslouchali a najednou ho napadlo, že by se věci mohly ještě ošklivě zamotat. A zvlášť teď, kdy se snad dostane ke korytu člověk z jeho republiky, nezatížený minulostí, první zvolený v aspoň trochu svobodných volbách. A možná právě proto…

Dopoledne hned po první povinné kávě v bistru Viktoria se zastavil u babičky na druhé ranní povinné kávě. Popíjeli ji mlčky a všimli si, že něco není tak jako obvykle. "Trápí tě něco?" zeptala se laskavě, nenuceně, jak to uměla jen ona; můžeš jí odpovědět nebo taky ne, nebude jí to líto. Chce jen pomoci, pokaždé. Usmál se, nic jí nemohlo uniknout. Pohlédl do jejích očí a možná poprvé si všiml té modře, která už notně pozbyla na lesku. Babička má modré oči, divil se a upřeně hleděl daleko za zorničky, jako by se do nich chtěl ponořit; za chvíli v nich viděl sebe, ve svých cítil ji… Něžně se dotkla jeho předloktí a probrala ho ze zamyšlení. "Na co myslíš?" "Babi, jak se vlastně začne válka?" Pozvedla levé obočí, to bylo vše. Trochu se zamyslela. "Zastihls mě nepřipravenou, víš," usmála se. Vysvětlovala trochu zmateně. "Ještě před nedávnem jsem o tom hodně přemýšlela, ale úplně si to nedovedu vysvětlit… Válka se každopádně začíná vždycky náhle, všechno se to stane tak najednou! V jednačtyřicátém jsme byli někde na poli, když to začalo, vzpomínám si na tu chvíli, jako by to bylo včera. Bylo mi osmnáct. Přiběhl k nám soused a křičel, že Němci bombardují Bělehrad, slyšel to v rádiu. Já začala plakat, otec si od plic zaklel… Nevím… Válka se neohlásí, vždycky tě překvapí, i když na sebe upozorňuje minutu co minutu, den co den! A jestliže se pak, když skončí a ty se vrátíš do normálního života, ohlédneš, zdá se ti skoro nemožné, jak si při všech tak průzračně čistých znameních přehlédl ohlášení jejího začátku, tak je to a ne jinak. Je to tak moc zlá věc, že překvapí každého, ale i když si myslíš, že víš, že přijde - když přijde, překvapí, věř mi. Jako smrt; všichni víme, že jednou přijde a kdekdo si myslí, že k němu třeba ne! Válka a smrt, to je v podstatě jedno a totéž!"

*******

26. června 1991, štáb lublaňského útvaru JLA v Lublani

Do zatuchlé konferenční místnosti přinesl sloužící voják šálek kávy, z něhož se vzduchem nesla omamná vůně, postavil jej na psací stůl a klidně počkal, až generál, ponořený v úvahy, zaznamená jeho přítomnost. Přistoupil ke stolu a vestoje dopil studenou kávu, kterou mu přinesl sotva před hodinou; horkou, čerstvě uvařenou položil na stůl. Šířila se z ní opojná vůně. Lehce se pousmál: "Dobrá, moc dobrá." Otcovsky mu pokývl. "Za nějakou hodinku mi přines novou." Znovu se ponořil do mapy, voják pro něj už neexistoval. Ten tiše bez zacinknutí porcelánu položil prázdný šálek na podnos a diskrétně zmizel. Už dobře rok vařil pro generála kávu a ten ještě nikdy nevypil horkou nebo teplou, vždycky počkal, až vychladne. A káva musela být pro něho speciálně upravená - v měděném hrnku se širokým dnem a úzkým hrdlem nejdřív lehce opražil cukr, až zkaramelizoval, pak na jeden šálek přidal dvě vrchovaté kávové lžičky generálovy oblíbené směsi, vše pak postavil zpátky na hořák, až se směs znovu opražila a pak zalil vodou, která halasně zasyčela. Vše pak odstavil, lehce zamíchal, znovu přihřál, až se nápoj jednou zpěnil až k hrdlu a přidal hustou světlou šlehačku; tak připravenou ji odnesl generálovi, jenž vůni čerstvě upražené kávy miloval víc než kávu samu. Uvařil za den i patnáct káv, podle toho, jak dlouho se velitel zdržel v kasárnách. Za poslední týden jich vypil i přes dvacet…

Generál se nakláněl nad detailní mapou Slovinska a zamyšleně pozoroval praporky, které označovaly samostatné jednotky. Byl velmi nejistý, avšak nikoli váhavý; jen celek neznal, což ho poněkud rozčilovalo, frustrovalo. Byl velitelem lublaňského útvaru, přičemž v lublaňském štábu plnili jen ty úkoly, které stály v ročním plánu, vše co bylo mimo - a to bylo kolem osamostatnění Slovinska vlastně všechno! - to se dálo na velitelství pátého armádního obvodu v Záhřebu, kam spadalo i Slovinsko. Dvoukolejnost je to, nic jiného, skoro zaklel a znovu se ponořil do mapy. Byl unaven. Předchozí večer psal celou noc rozkazy a dnes došlo k prvním pohybům vojenských jednotek, které měly uloženo obsadit státní hranice na co nejpříhodnějších místech. Sledoval mapu a sám pro sebe klel. Štáb byl bez rozkazů, neboť vše přicházelo ze Záhřebu, odkud posílali všechny rozkazy přímo velitelům jednotek. Dvoukolejnost, znovu zamručel. Večer na prosbu generála Slapara - ha,ha, nemohl si pomoci, aby se nezasmál jeho meteorologické předpovědi - volal leteckému útvaru a přednesl jim Slaparovu prosbu, aby během ceremoniálu před parlamentem nelétali, i když jim to nemohl přikázat a ani nechtěl. Velitel mu slíbil, že se zdrží provokací, ale když večer přeletělo nad Lublaní letadlo, bylo mu jasné, že přišel rozkaz, který musel vyplnit. Kolem druhé hodiny ranní u něj zazvonil telefon; přijal rozkaz, aby se obrněný pluk, prapor?? z Vrhniky přesunul na letiště Brnik. Chvíli si třel palcem a ukazováčkem kořen nosu, pokoušela se o něj migréna. Věděl, co přesun znamená. Náčelník štábu, bez známky barvy ve tváři, ho přemluvil, ať zavolá do Záhřebu a vysvětlí jim všechny možné důsledky takové provokace. Po chvilce rozvažování zavolal - slovo není kůň a dokud se bijí slovy, všechno se dá ještě spravit, ale jak po asfaltu zaduní pásy… Praščevič, který operaci velel, byl strohý: "Nevykládej, vyplň rozkaz!" Bylo 27. června dvě hodiny ráno. To datum si zapamatuje, to věděl. Vydal rozkazy.

*****

26. června 1991, Bělehrad

Čoh vstoupil do armády stylově- do Bělehradu přiletěl letadlem. Tři měsíce výcviku pěchotních dovedností mu rychle utekly. Jako vzorného vojáka ho poslali do Bele Cerkve, kde se měsíc učil řídit náklaďák. Přísná disciplina mu byla proti mysli, ale byl rád, že zadarmo získal řidičskou zkoušku drahou jako ????. K mateřské jednotce se vrátil v únoru a po bělehradských kasárnách rozvážel velitele na různé schůze. Nehledě na to všechno, bylo mu v podstatě dobře. Ale všechno dobré a příjemné nikdy netrvá věčně… V úterý 7. května zabili ve Splitu vojáka JLA a následující týden, napnutý jako struna na kytaře, visela nad Jugoslávií hrozba vojenského úderu. Generálové zjevně jen čekali na podobný incident, protože tentýž den vydali rozkaz o zvýšené bojové připravenosti jednotek v celé zemi a o přípravách mobilizace srbských rezervistů. Velitelé v plné polní spali v kasárnách, připojilo se k nim velké množství nedisciplinovaných rezervistů, kteří bradatí a vousatí připomínali nejspíš tak četniky. Někteří nosili i jejich symboly. Rezervisté začali navíc klást otázky, na něž důstojníci neznali odpovědi, takže pak hlasitě vyjadřovali svou nespokojenost, někteří dokonce odpor. Proto je velitelé drželi v neustálém napětí - večer jdeme. Kam, proti komu, to nikdo neřekl. Rezervisty, kteří pomáhali nakládat velké množství zbraní, určených kdovíkam, dotyk s chladnou zbraní naplňoval temnými pocity. Za koho budou bojovat? Nikdo jim neuměl odpovědět. Vojáci byli čím dál nespokojenější, životní podmínky se zhoršovaly i Čohovi. Před vchodem do kasáren postávaly ženy s dětmi, plakaly a chtěly své muže a syny pustit domů. Nikdo jejich prosby nevyslyšel, ba co víc, rezervisté už vůbec nesměli opustit tanky, které s puštěnými motory čekaly na polygonech. Jejich motory běžely i osm hodin denně, hluk to byl nepopsatelný. Vojáci a velitelé byli stále podrážděnější, hádali se kvůli každé maličkosti; nejistota, čekání a nicnedělání je ničilo. Zmocňoval se jich i strach, protože do kasáren přivezli dodávku plnou rakví, rozdali jim kovové destičky s identifikačním číslem a krevní skupinou. Atmosféra byla doslova výbušná, čekalo se jen na jiskru. Za dvacet dní poslali rezervisty domů a řádná armáda dýchala zase o něco lehčeji; stav v zemi se kvapem zklidnil. Vojáci sice stále ještě seděli v tancích a jedli po směnách, ale přesto ostražitost a disciplina polevily. Duben, květen a část června byly pro Čoha i přes nesčetně očividných příznaků ty nejkrásnější měsíce, které v armádě strávil. Bojová připravenost sice trvala, incidenty se vršily jeden za druhým, ještě několikrát povolávali rezervisty, v největším množství v pátek 10. května, kdy v čele jugoslávské vlády ??predsestvo střídal Chorvat Srba. Byla to největší mobilizace od roku 1956, kdy Rusové okupovali Maďarsko a zatlačili také na jugoslávské hranice, ale šlo taky o nejhůř organizovaný, nejchaotičtější a naprosto polovičatý rozkaz, neboť nehody z nedisciplinovanosti, nedostatku kádrů a opilosti se kupily ve všech kasárnách po celé zemi. Ale Čohovi poté, co zjistil, že může vydržet i bez informací médií a sledování každodenního politického dění, bylo dobře. Každý večer v deset museli být v posteli; on a ještě dva kamarádi se oblékli do civilu, v půl jedenácté přelezli dráty a ve tři čtvrtě už nastupovali do místního autobusu, který jezdil od kasáren do města. Byla to linka 25. Obcházeli po bistrech a barech, kolem půlnoci obvykle skončili na diskotéce, kterých byl Bělehrad jakožto velkoměsto plný. Nejčastěji chodili do klubu Metro, kam stačilo přijít jen s občankou a točili tu Zlatorog. Peněz měli dost, neboť jim posílali ještě z domova a také od mladých zobáků, kterých bylo hodně, brali výpalné. Nebo jim kradli košile a prádlo, které jim potom draho prodávali nazpátek. Vyznali se. Jednou v půlce dubna poznal na diskotéce Valerii; s dvěmi přítelkyněmi seděla v diskrétně šeré loži a bavily se, jako se baví svobodné dívky - koketovaly se všemi kolem. Čoh a jeho kamarádi - jako jakýkoli příslušník ozbrojených sil kdekoli na světě - po nich vyjeli jako býk po červeném suknu. Valerii namluvil, že je v Bělehradu jen služebně a že bydlí u kamaráda. Nezajímala se o to, co vlastně dělá. Byla vdova, 24 let, módní návrhářka na volné noze. Měla peněz jako želez. Bavili se celou noc a rozešli se až k ránu. Byli si sympatičtí a domluvili se, že se sejdou příští den, v pátek, zase v téže diskotéce. Do kasáren se vraceli přes proslulý "Park šlapek", kde byly k sehnání laciné štětky a doopravdy se jim na paty pověsila jedna sešlá prostitutka, která díky náročné noci vypadala už na dost let a jindy by přivolala jeho dlouholetou impotenci, kdyby ho do ní strčil, ale vojna je vojna. Člověk ve zbrani kolikrát udělá, co by v civilu nikdy neudělal… Výzbroj v kalhotách se jim postavila do pozoru. Během pozvolné chůze smlouvali o ceně a rukama v kapsách si diskrétně maskovali nezřetelné boule. Nabídka byla nejdřív šíleně drahá vzhledem k vzhledu ženské, ale nakonec se dostali na sto německých marek za vykouření všem třem - žena zjevně nutně potřebovala peníze. Dohodli se na přijatelné ceně, prohledali všechny kapsy a pak až do kasáren proklínali vlastní marnotratnost - neměli už ani floka. Jako příslušníci ozbrojených sil sice požádali o bezplatnou službu, jenže štětka jim kromě šťavnatých nadávek vysvětlila, že zdarma je jen vlastní dlaň. A tak to taky zůstalo... Celý den se těšil na setkání s Valerií. Chodil jako náměsíčný. Při dalším shledání oběma zajiskřily oči; sympatie se ještě prohloubily. Kolem jedné ráno odešli v objetí vyhledat v parku nejtemnější a nejodlehlejší lavičku. Usedli. Tiše si povídali a ujistili se, že mají stejná přání a touhy. Byla to láska na první pohled. Náhle ztichla, sklonila se do jeho náručí, rozepla zip a vzala mu ho do úst. Byl v sedmém nebi. Když se zas odtamtud vrátil, připadal si trochu trapně a necítil se dobře, když ho na rozloučenou políbila; sperma chutnalo slaně… Kamarádi na něho naštvaně čekali před zavřenými dveřmi diskotéky. Spolu se mlčky vrátili do kasáren přes plot, jen Čoh měl dobrou náladu… V sobotu se znovu setkali, ale nešli na diskotéku. Procházeli se v těsném objetí městem, kde bylo i přes pozdní hodinu dosti rušno. Shodli se, že se narodili jeden pro druhého. Ani si nevšimli, že je už půl páté, hodina, kdy se obyčejně vracel do kasáren - dřív než se rozednívalo. Vzali si taxi. Dala mu svou adresu, když dojeli, vystoupila a zaplatila ještě těch pár kilometrů do "domu" Čohova kamaráda. Taxikář si zkušeným zrakem všiml toho, co Valerii zůstalo skryto - vyložil ho na severní straně kasáren a mrkl na něho. Doslova padl na postel a ve vteřině usnul s myšlenkami na vysněné děvče. V půl sedmé ráno, téměř hodinu po budíčku, ho probudil proud studené vody. Naštvaně otevřel oči a vrhl na kamaráda, který ho tak hrubě vzbudil, vražedný pohled. Na jazyku měl ty nejpeprnější nadávky, které však z jeho úst nevyšly, protože v momentě uslyšel známý bas rozzlobeného plukovníka, který na chodbě řval, ať ihned najdou řidiče. To ho dočista probudilo. Vyskočil na nohy a během mytí zubů se chvatně oblékl. Pak se celý malátný a ospalý ohlásil do služby. Plukovník kupodivu vzhledem k okolnostem už ani neřval; asi byl i on kdysi mladý, vděčně si pomyslil. Celý den ho vozil dokola, z kasáren do kasáren a čekal na něho v autě; během čekání se snažil vynahradit, oč přišel a každou volnou chvilku v autě spal. Celý týden ho zaměstnávaly různé povinnosti a ani jednou se mu nepovedlo zmizet za plot. Každý den ale Valerii slyšel; jeho kapitán mu dal totiž klíč od kanceláře, kde odpoledne uklízel a kde byl také telefon s venkovní linkou. Povídali si kolik hodin a několikrát ho už málem zapřísahala, ať konečně zavěsí, protože se za telefon nedoplatí. Přehlíživě jí tvrdil, že si to může dovolit… Až v sobotu se znovu setkali a znovu se procházeli po městě do brzkých ranních hodin. Přespal u ní v bytě, protože o nedělích i přes zvýšenou pohotovost nebyly kontroly - spousta vojáků mělo řádné vycházky, ještě víc se jich pak někam zašilo a odpočívalo. Neděle byl den, kdy ani s největším úsilím bys nenašel nikoho, kdo by byl připraven cokoli udělat. Ráno se milovali hned, jak se probudili, ani zuby si neumyli a bylo to vlastně fuk. Příjemně unaveni si dělali plány do budoucnosti a tehdy s hrůzou zjistil, že myšlenka na svatbu v něm nevzbuzuje už takový strach jako dřív. Další dva měsíce utekly Čohovi jakoby ve snu; neexistovala pro něj čím dál tím zřetelnější hrozba války, neexistovala zostřená pohotovost a zvýšená bojová připravenost. Politika pro něho neznamenala nic. Byla jen Valerie. Snad jen nějakým kousíčkem mozku, který mu ještě racionálně pracoval, postřehl, že se něco připravuje, protože čím dál hůř se dalo přelézt plot, ale na všechny potíže zapomněl hned, jak ji zahlédl. Uprostřed června se rozšířily zvěsti, které nijak nechtěly odeznít - za nějakou dobu odjedou do terénu do Bajino Bašty. Když se setkali naposled, všimla si jeho chmurné nálady. Chvíli šťárala a on pak přiznal, že děvče, které měl doma v Novém městu, onemocnělo, je to vážné a musí se na týden nebo dva vrátit. Musí být s ní, dokud se neuzdraví, pak jí řekne o ní. Valerie se pro jeho ohleduplnost téměř dala dojetím do pláče a slavnostně mu slíbila, že na něho bude věrně čekat, dokud se nevrátí. Tu noc se milovali tak, jako ještě nikdy. Ráno, když se loučil, nebyly slzy, jen radost z brzkého shledání. To však ještě netušili, co jim připraví šílení generálové, neboť v jejich čisté lásce nebylo místo pro bláznivost politiky… Pro každý případ jí dal číslo domů. Z terénu se vrátili 26. června pozdě večer. 27. vstal jako obvykle trošku déle, umyl se, místo snídaně vykouřil cigaretu a v dobré náladě, příjemně napjatý odešel k telefonu. Po zádech mu běhal mráz a přál si, aby směl vidět spatřit matčin obličej, až jí poví, že má opravdové děvče, s kterou se nejspíš co nevidět ožení. Před očima mu vyvstal matčin rozzářený obličej, v koutcích jejích očí spatřil slzy štěstí - její prvorozený a jediný syn si vybral nevěstu! Telefon zazvonil jen jednou a navázalo se spojení, čisté jako ranní rosa. Jako by mluvili z místnosti do místnosti. "Mami, ahoj," začal rozpustile a přeslechl její udivený výkřik. "Vůbec nevím, jestli se teď dostanu domů, když je tu tak veselo…" Od srdce se zasmál. "Synku, synku, kde jsi?" málem vykřikla do sluchátka; její rozrušení si ale špatně vyložil. "No, kde asi," odvětil dobrosrdečně a znovu se zvonivě zasmál, "tady, v armádě…" Ještě stále cítil příjemné šimrání na zádech, ztichl a čekal. Matka mlčela, za chvíli se ze sluchátka ozvalo roztřesené vzlykání. Čelo se zkrabatilo; umřel snad doma někdo? A zrovna teď, kdy je chtěl tak mile překvapit… "Mami, co je? Umřel někdo?" "Válka, synku," plačíc vykoktala, "válka je!" "Kde je válka?" vykřikl do sluchátka; žíla na krku mu vystoupila. "Zaútočili na Slovinsko, hajzlové! Na nás!" Ještě hlasitěji zaštkala, až jí to bralo dech. I Čoh měl slzy na krajíčku, do krajnosti zmatený. "Mami, uklidni se," volal úpěnlivě a pocítil, jak mu v krku roste knedlík. "Kdo na nás zaútočil?" "Naši!" vykoktala a opravila se: "Ne, tvoji!" Myslel, že se zblázní; sluchátko držel tak křečovitě, až mu zbělely klouby na rukou. "Kteří naši? Kteří moji? Jsi zmatená?" Hlas se mu zvedl do nečekané výšky, skoro pištěl. Několik vojáků kolem se na něj udiveně podívalo. "Nejsem," odpověděla už trochu klidněji, až byl přechod z hysterického pláče do ticha pro Čoha skoro nepochopitelný. "Napadla nás Jugoslávská lidová armáda." "To myslíš vážně?" zeptal se tiše a už v téže chvíli mu bylo jasné, že o tom nemůže být pochyb. Ve zlomku vteřiny sečetl všechna zneklidňující znamení posledních měsíců a věděl. Věděl tedy. Najednou, zčistajasna. Nepotřeboval matčina ujištění. "Kurvy! Kurvy! Prasata! Opravdu to udělali!" Kurvy… "Vrať se domů," opět stěží vykoktala. "Moc tě prosím, vrať se domů. Chci tě mít tady… Nikdy nechoď s nimi… Zapřísahám tě…" Rozplakala se . Cítil, jak se mu tělo chvěje a z žaludku mu stoupají křeče směrem k hrdlu. Mluvil jen s největšími obtížemi. "Mami, vrátím se," řekl slavnostně a podvědomě přitiskl pravou ruku na srdce. "Vrátím se, jestli to půjde." "Využijeme všech kontaktů…" "Ne," rozhodl rázně. "Zkusím se sám vyvléknout…" Prsty si projel vlasy a pokoušel se utřídit si zmatené myšlenky, které se mu rojily v hlavě. Nejdřív musí zjistit, co se vůbec děje, pak se rozhodne. "Ale s nimi nepůjdu, vždyť víš." "Ano, já vím, promiň," odvětila, tiše zaštkala, "ale musela jsem se přesvědčit." Telefonát zakončil slibem, že brzy zase zavolá, pak vytočil šestimístné telefonní číslo, o němž žertoval, že ho telefon umí už zpaměti, sám ho však musel vždycky znova číst z papírku; nikdy si ho nemohl zapamatovat. Valerie se hned ozvala; chtěl jí říci, že je ve Slovinsku válka, že zrovna mluvil s matkou a popsat jí všechny pocity, které jím doslova lomcovaly, ale chladně jej přerušila. Zmlkl a na chvilku bylo slyšet jen šum. Spojení bylo horší než předtím s Novým Městem. "Ty jsi voják!" řekla jen. "Samozřejmě, že jsem," potvrdil, udiven, že něco tak jasného říká jako nevím jaký objev, pak v něm však hrklo. "Valerie, majke mi, chtěl jsem ti to říct, ale nebyla příležitost. Věř mi!" Cítil, jak mu po zádech stéká studený čůrek, který mu ježí krátké chloupky. "Možná jsi chtěl, možná, že ne," řekla tiše, rozhodně. "Ale neřekls." Chtěl jí to vysvětlit, ale nepustila ho ke slovu. "Možná žes chtěl jenom …zezati, tak jako všichni vojáci… Třeba jste z toho měli legraci, potom, v kasárnách…" zavzlykala. "Hele, Čoh zas píchal s civilistkou…" Nevěděl, co říct; mlčeli. Bylo to tísnivé ticho, které trvalo a trvalo. Nechtěně počítal telefonní impulzy. Oba se krotili, nabití nejrůznějšími pocity a snahou o vysvětlení, ke kterému nenašli slov. Vlastně byli neobyčejně klidní vzhledem k okolnostem. Zničehonic začínali a končili věty, takže nemluvil nikdo, nebo začali oba najednou, pak oba ztichli, ještě než vyslovili myšlenku až do konce. Všechno dohromady to připomínalo sled nespojitých zvuků a slov, začátků a konců, vlastně si neřekli nic. Když si to uvědomili, zase se oba odmlčeli. Zase počítal impulzy, které zvonily jako brnkání struny. Nakonec z ní vyšel skutečný sled slov; od výčitek k žalu a zlosti. Řekla mu, že volala k němu domů, když viděla v televizi, co se ve Slovinsku děje a jeho matka jí řekla, že její syn je ve vojenské službě. V Bělehradě. Vylíčila šok, který si prožila, pak pocit žalu a ponížení, do nynějšího pocitu zlosti a hněvu. Tvrdila mu, že ho pořád ještě má ráda, ale ať jí dá teď týden, aby si utřídila myšlenky a pocity, a jestli ji opravdu jen jako voják nevyužil, pak ať jí zavolá. Bude čekat, že jí zavolá. Když položil sluchátko zpátky na přístroj, měl pocit, že se mu celý svět zhroutil na hlavu - před minutou plný nejrůznějších plánů, pln chuti do života, plný radosti a lásky, a teď… Válka! Zkurvená válka, zkurvená armáda, zaklel a téměř utekl do učebny, kde už se sešla velká většina vojáků. Nevěřícně civěl na obrazovku, jak v Mariboru tanky odtahovaly autobusy a nákladní auta, jak vyrývaly brázdy do asfaltu a trávníků, jak vzteklí a rozhořčení Slovinci po nich házejí různé, povětšinou neškodné předměty. Nevědomky zaťal pěsti.

Hlavní stránka - Historie - Geografie - Hudba - Literatura
Malířství - Jazyk - Film - Turistika - Linky