France Prešeren

Věnec sonetů


Tvůj básník, hleď, Slovincům věnec vije
z patnácti znělek, jimiž tebe vzývá.
A magistrála, kterou třikrát zpívá,
všechny je váže do své harmonie.

Z ní vyvěrá a znovu se v ni vlije
každá ta píseň, kterou sonet skrývá.
Nová začne, čím stará odeznívá.
Básník je jako věnec poezie.

Všechny myšlenky jedna láska dává.
A kde by v noci spánkem usínaly,
procitnou, až noc zdolá zora smavá.

Tys magistrála, tys můj život stálý,
jenž zazní zas, až klesne v hrob má hlava.
Vzpomínkou bude ran mých a tvé chvály.

***
Vzpomínkou bude ran mých a tvé chvály.
Slovincům bude věštit nové časy.
Až mech obroste hrob, v němž dojdu spásy,
usne v něm bolest, co mě dneska pálí.

Dívky, jež jako ty se vypínaly,
když uslyší ty jasné, zpěvné hlasy,
ze srdcí strhnou ocelové pásy,
k věrnosti aby větší úctou vzplály.

Čas zasmušilý Slovincům se zjasní,
milejší hvězdy vzejdou jim, než plály,
a radostněji zazní hudba básní.

Snad mezi nimi, aby zazpívaly,
budou i tyto, neboť písní vlastní
Z hloubi srdce svým květům rozkvést daly.

***
Z hloubi srdce svým květům rozkvést daly,
které už dál nemůže ztajit hoře.
Jsem jak ten básník, který Leonoře
z rodu Este vzdal poctu plnou chvály.

Třebaže rty o lásce mlčívaly,
jíž potemněla mladých časů zoře,
když bez naděje snila o opoře,
přec o ní básně tajně mluvívaly.

Už neuhasíš plamen touhy ve mně,
byť pohled tvůj tak málo nadějný je,
strach z nepřízně tvé jazyk svazuje mně.

Ostrá bolest víc srdce nerozryje,
vždyť skrytou strázeň odhalují jemně
orosené růžičky poezie.

***
Orosené růžičky poezie
prozradí všecko, co se v srdci skrývá.
Ze srdce mého stal se luh i niva,
kde láska nyní sije elegie.

Tys jejich slunce. Marné hledání je
v okně domova, lampo přívětivá!
V divadle, v herně, kde se tančí, zpívá,
štěstí v neštěstí k nenalezení je!

Ach, kolikrát mě městem touha žene
spatřit tě. Ne, zřít odepřeno mi je
tvou krásnou tvář, tvé líčko vytoužené!

V samotě se mi z očí slza lije,
že básně mé, k tvé poctě vytvořené,
nejsou z krajů, kde slunce ozlatí je.

***
Nejsou z krajů, kde slunce ozlatí je,
kde něžný zrak tvůj mile kolem zírá,
kde v pohledu tvém každá starost zmírá,
kde člověk číši zapomnění pije.

Kde radost v líčku štěstím rozjasní je,
kde mizí hněv, jenž svárem nitro svírá,
kde horoucí zpěv srdce otevírá,
když probouzí v něm sladké harmonie.

Kde čistou láskou pučí oroseno,
co ušlechtilé mízy vzhůru hnaly,
když listí zpívá, jarem rozšuměno.

Ne, odtud nejsou písně tvojí chvály,
šťastného jara blaho odepřeno,
po celý čas je vánky nelaskaly.

***
Po celý čas je vánky nelaskaly,
ty tvoje, drahá dívko nevšímavá.
Neměly přízně, která čest jim vzdává,
jež oživila by je trochou chvály.

Jen zavržení vašeho se bály,
Slovinky, když z vás mnohá přednost dává
němčině, a z nich každá pozůstává
z Parnasu vlasti, již tak milovaly.

Co Kamény, ty opuštěné múzy,
jak staré panny v smutku uvadaly,
jen cizinky vzývali kraňští muži.

Kvítky básní nám dosud vyrůstaly
jak v sněžných horách řídké květy růží.
Kolem nich stály jenom pusté skály.

***
Kolem nich stály jenom pusté skály.
Jak Orfeovy struny v dávné chvíli
trácké kmeny svou písní ukrotily,
když Rodopy a Haimos oblétaly!

Kéž v nebesích by milosti nám přáli!
A v kraňské kraje, v nichž jsme léta žili,
zpívat písně, jež by nás sjednotily,
Orfea k nám zas seslat neváhaly.

Kéž by nám v srdcích vznítil plamen bílý,
usmířil sváry, v kterých vlast má žije,
aby Slovinci všichni svorní byli.

Kéž by zpěv jeho, plný poezie,
utišil hněv a lid zas utěšily
vyhaslé krby, kde hrom hněvu bije.

***
Vyhaslé krby, kde hrom hněvu bije,
máme od dob, co padl Sámo skvělý.
Kde ležíš v hrobě, vnuci zapomněli,
kde nad popelem tvým jen vítr vyje.

Nesvornost předků cejch nám vryla v šíje,
když jsme pod jařmem Pipinovým dleli.
Od těch dob nás jen vzpoury zkrvácely,
boj Vitovce, Turek, jenž zkázu sije.

Minulo štěstí, sláva starých časů,
chrabrými činy k bdění nepovstaly,
zmlkly i písně jasných, sladkých hlasů.

Ty písně, co zlé časy nezdeptaly,
i ty, co mladé raší na Parnasu,
vzdechy a slzy vláhou zalévaly.

***
Vzdechy a slzy vláhou zalévaly
růžičky, jež mi vzkvetly na Parnase.
To slzám lásky k tvé spanilé kráse
a lásky k vlasti oči trysknout daly.

Trýzeň, že je Slovinec málo dbalý
lásky k matce, jež k němu upíná se,
že srdce tvé mé lásce vyhýbá se,
hořkostí plní srdce, mysl kalí.

Tužby, jež ze všech nejmocnější byly,
aby tvé jméno s mým znal celý svět,
milé slovinské básně vytvořily.

Tužby Slovinstvo v život probouzet,
aby se časy štěstí navrátily,
daly jim sílu vzkvést uprostřed běd.

***
Daly jim silu vzkvést uprostřed běd.
Tak roste růže v předjaří jak v máji,
když mladé slunce v život vyvolá ji,
jen pár dní na ni jeho úsměv slét.

Leč zvadlou hlavu k zemi skloní hned,
jen dravá bouře mlhou zastírá ji
a jehly jíní zemi pokrývají,
hory a pole stříbří sníh a led.

Sluncem září tvé kouzlo neskonalé.
Paprsky pil jsem, jež ti v očích vzplály,
a květy lásky vzkvetly nenadále.

Sluneční svity však je oklamaly,
zůstaly v mrazu siré, opadalé,
síly temných hodin je skličovaly.

***
Síly temných hodin je skličovaly
po všechny dny, kdy pěvec pěl ti písně.
Hnus ze života pad naň, nenávistně
Erinye jej výčitkami štvaly.

Jak v Dianině chrámu, přezoufalý
Orestes nabyl klidu, zbyl se tísně,
tak laskavými slovy také tys mě
zkonejšila, že tváře jasem vzplály.

Tytam jsou sny, jež minuly tak časně,
naděje byla pouhý blesku let.
Kdy noc je temnější, než když blesk zhasne!

Od těch dob srdce nezná šťastný svět.
Plné jasu by mohly být mé básně!
Jak zimomřivé kvítky na pohledí.

***
Jak zimomřivé kvítky na pohled,
jak řídké jsou, jak povadle se chýlí!
Tak neradostně někdy vyrašily
růže v zdech ruin, nemající květ.

Trsy kopřiv jim dusí žití vznět
a živiny jim bere plané býlí.
Kdyby je však na záhon přesadili,
radostně v sadě rozrostou se hned.

V blízkosti té, jež srdci vládkyní je,
v blízkosti tebe, již by sluncem zvaly,
nabydou síly kvítky poezie.

Chceš-li vsak. aby hezčí květy daly,
vzpřímily hlavy, šťastně pozvedly je,
nech oči své, aby je svitem hřály!

***
Nech oči své, aby je svitem hřály!
Mne hledět nech na světlý jas svých lící,
jen on přemůže temno panující,
poručí bouřím, aby sil se vzdaly.

Okovy padnou, jež tak sužovaly,
zlomena tíže, pěsti svírající!
S tvou pomocí, laskavou, chápající,
zavřou se rány, které dosud pálí.

Tvář zachmuřená znovu se mi zjasní,
srdce se začne nadějí zas chvět
a sladká mluva znovu v ústech zkrásní.

Oživne znovu v srdci šťastný vznět,
začnou v něm rašit svěží kvítky básní,
s větší radostí dají nový květ.

***
S větší radostí dají nový květ,
tak jako růže po zlém zimním čase.
Jaro své divy rozprostře tu zase
a bílé květy vhodí v každou sněť.

A teplé slunce vábí včelu v let,
pastýř zlatavý úsvit nepropase.
V křoví slavíček šťastně rozjásá se,
radost zaplaví celý širý svět.

To štěstí mít, vím, k tomu nehodí se.
Ze strachu, že by moje poezie
ti nebyla snad milá, srdce chví se.

Ať alespoň tvá milost obšťastní je,
ty písně, jimiž rány ochladí se!
Tvůj básník, hleď, Slovincům věnec vije.

Magistrála
Tvůj básník, hleď, Slovincům věnec vije.
Vzpomínkou bude ran mých a tvé chvály.
Z hloubi srdce svým květům rozkvést daly
orosené růžičky poezie.

Nejsou z krajů, kde slunce ozlatí je.
Po celý čas je vánky nelaskaly.
Kolem nich stály jenom pusté skály,
vyhaslé krby, kde hrom hněvu bije.

Vzdechy a slzy vláhou zalévaly,
daly jim sílu vzkvést uprostřed běd.
Síly temných hodin je skličovaly.

Jak zimomřivé kvítky na pohled!
Nech oči své, aby je svitem hrály!
S větši radostí dají nový květ!




přel. Josef Hiršal, In: Můj sen šel po hladině, Odeon, Praha 1978.

Hlavní stránka - Historie - Geografie - Hudba - Literatura
Malířství - Jazyk - Film - Turistika - Linky