Anton Vodnik

Anton Vodnik (nar. 1901 v Podutiku u Lublaně, zem. 1965 v Lublani) vyšel z okruhu mladokatolických básníků, redigoval také jejich revui Križ na gori. Stylově vychází z podnětů expresionismu s duhcovně náboženským podtextem. Sb.: Žalostne roke (1922, Smutné ruce), Vigilije (1923), Skozi vrtove (1941, Zahradami). Po válce odešel do ústraní a své básně tiskl až ve výborech Srebrni rog (1948, Stříbrný roh), Zlati krogi (1952, Zlaté kruhy), Glas tišine (1959, Hlas ticha) a Srebrni mlini (1964, Stříbrné mlýny). Česky bylo publikováno několik jedotlivých básní v antologiích Hvězdy nad Triglavem a Snímky krajiny poezie.

ZAVŘI OČI

Zavři oči,
sladko je mi, sladko, v tom mém šepotání,
ó, lásko, raděj než očima
na tě hledím v svém něžném snu - -

Tys křehký, křehký sníh,
který blyští se ve večerním svitu dálné záře...
Ó, na tom bledém, bledém nebi
jsi jak mlha dýchnutá přes bílý měsíc,
jenž mi do sladkého snění halí líc.

Ó, ty zvuku vzdáleného zvonu...
ó, tys melodie,
chvěješ se na flétnu hrána
přes vodu smutnou -
zda na lásku či na sbohem?

Láska je smutná jako rozloučení.

EURIDIKA

Tvůj hlas, má lásko,
brzy neuslyším nikdy víc.
Nikdy víc já neuslyším jej.

Ó, noci - ! V očích vyhasne mi svět.
Kdo jiný ti hlavu v dlaních podrží.

Kdo jen ve snech uhlídá tě
jak měsíc v perle průzračnou,
opojnou, ach, jak anemonek dech - ?

Euridiko, stále odcházíš,
něžná a bílá jako první sníh - -

VIGILIE

Ach, nic nás nedělí od mrtvých,
když před jejich spánkem
zvoní večerní zář
jak hudba laskavého deště,
že je nerušíme v jejich snění
trpkostí našeho bdění...

Ó, naše dlaně leží na jejich týle
a naše duše lkají u jejich nohou
a naše modlitby jsou vánkem na jejich čele
a rosa a smích jarních květů...

ZAHRADAMI

Jako chrám stojí,
hoří večer mezi námi.

Jakoby už tady nebyli jsme víc...
Jako když kráčíme
novým světlým dnem -

Ó, což víme,
jak hluboký je svět...
Mrtví nám ruce tisknou,
abychom s nimi šli
v náš poslední
stinný chrám.

Ó, jak když měsíc osvětluje
zákoutí našich hlubin,
v nichž náš hlas-ozvěna
jak tisíc ptáků letí
z všech dálek nekonečna
zpátky do dlaní našich.

Posledními zahradami
dnes večer duše jdou - -

VEČERNÍ ŽALM

Z nespatřené svaté země
večer přichází
oděn v pluviál -
jasný, tichý, mírný.

Vkleče ho čekám na prahu,
aby nám chléb a víno požehnal,
aby nás svým tichem potěšil,
aby nás ochránil
dnes a navěky.

Ty, který chválíš zlaté světce
po horách našich a dědinách
jako drah‚ přátele a bratry,
který spěcháš jak oheň z dáli do dáli,
který chudého odíváš jak krále -
zůstaň tu s námi, neodcházej pryč.

Ó večere, s očima jak fialky,
nezůstav nás naší úzkosti!
Aź vejdeme v tvůj jas,
aź usneme v teplé tvé záři -
ó, ač nás netíží už
strach z neznáma,
z nové zlé bolesti.

Na okna, dveře a stěny
našeho domu
jako žhavým uhlíkem
kresli anděly ohnivé -
dokud beze slova
neusedneme kol stříbrné mísy,
kterou měsíc postaví mezi nás.

Když svět jak zahrada potemní,
snad sám Kristus přijde,
usměje se, odejde
neznámo kam, s tebou - -

XXVIII

Svit svíce na stole
je jako slaboučký křik
z hlubiny
mého osamění...

V nitru svém
jdu
na vrchol vysoké hory,
aby mě hvězdy viděly...

Sestru jsem ztratil!
Nerozumím tlachům bratří svých.

Jen jeden bdí ještě, jen jeden bdí ještě -
Kristus na hoře Olivetské.

I.

Tak úzko je mi v kruhu duší,
které nevidím,
sestro.
Nikdy si spolu nepodáme
v tichu jasném
ruce snu.

A báseň je jako poutník,
jenž na okno klepe,
aby vešel do světla...
a je jako plach ruka,
jež odhrne
tichý závěs,
aby našla [směv tvůj,
ó, sestro.

Na mém čele ruka tvá:
smrt je bílá jako máj...


***
Mám rád ty zimní večery, kdy bílá a tichá
slova jsou jako nejtišší vůně -
a jen zvuk hodin se do našich vzdechů míchá.

Někdy pak cizinec mezi nás zavítá
a k nám si přisedne,
okouzlen pohlédne v zářivou dál
a slova, jež říci chtěl, zapomíná...
a jakby v liliích je jeho líc
a sní tak jako my v čas večerní
a dá unaveným očím klid -
když se vzbudí, je něm a tich...

Hlavní stránka - Historie - Geografie - Hudba - Literatura
Malířství - Jazyk - Film - Turistika - Linky