Vlakem
(přel. Josef Hora)
Odjezd. A přes soumrak zahvízdal
vlak.
Ó děvčátko ty, u okna stojící,
zda slyšelas kvil nocí plačící:
buď sbohem, domovino!?
A jak se vine dál vlna kol skal
kol Hradu se Ljubljana bělá,
měsícem politá celá;
plaše se choulí střechy v tiš,
za křížem blýská se mi kříž,
naposled zlatem svým zdraví mě
a hasnou v temné dolině.
Přízračně supící vlak
jak démon jde v noc a mrak.
Cestička pod tratí běží tu,
za ní, kde půlnoc zříš rozlitu,
se ztrácejí mezemi prošitá pole,
jak zakletá kněžna jen bříza tam dole
k měsíci zvedá, hle, stříbrný šlář.
Tam s hůry se rozhlíží Maria Máti,
nádherná, pokojná, zří svět pod sebou,
nádherná, pokojná, rozlévá zář...
Vesnička pod stromy... A tam v samotě tratí
se hájovna zas... A vše prchá vzad tmou.
Přízračně supící vlak
jak démon jde v noc a mrak.
Za oblak skryj se měsíci, skryj,
nechci ji vidět, jak běží,
a jak tam zůstává za mnou
domovina...
Silou nepoznanou
sáhla jsi v duše mé klín:
dosud jsem nevěděl, jak jsem tvůj syn,
jak miluji tě do hluboka...
Domovina, podej mi ruku,
neprchej, u mne zůstaň a tkvi,
pevně, pevně mě obejmi,
a vysokou píseň budu ti zpívat,
svou matku v tobě vzývat,
jak sotva kdo kdy pěl...
Rozezním milión srdcí a těl,
do tvojí vůle je vložím,
roznítím dechem božím
v nich vzruch, jejž mládí cítí,
co mají nejdražšího,
by obětovali ti.
Sestupte se strmých výší,
hvězdy mé, v země stín.
Volá vás syn,
jemuž spí příliš dlouho v srdce tiši
mlčící ještě láska, trpké žaly...
Obejměte ji věncem ze své dáli,
za staletého hoře blín.
Korunu svou dej jí, jitřní záře!
Volám tě z půlnoční tmy,
volám tě hlasem stráže,
čtoucí čas za nocí.
Svůj šarlat dej,
a ji v něj přioděj,
jež v barvě smutku, beznaděje,
šla nocí, která bez konce je.
Neprchej, u mne zůstaň a tkvi,
domovino, pevně mě obejmi!
Přízračně supící vlak
jak démon jde v noc a mrak.
Běží... Vše běží... Jen hory tam v dáli!
Tam naše země zakypěla,
roztoužila se, k nebi spěla,
jak vlnu do výšin hnal ji vzlet
a v běhu k hvězdám vlnou zůstala tkvět...
Tak v objetí výšin strmí nyní
zkamenělá hrdost mé domoviny:
do dálek leskonou se zubaté hřebeny,
nad nimi hvězdy, hle, tajemné plameny:
vysoko nad námi, když usnul domov náš,
bdí se mnou, drží noční stráž...
A hle, hory a souhvězdí se mnou jdou,
vše druhé mizí za mnou tiše tmou.
Se mnou, vy hvězdy, ty stíne hor sinný!
Rozšiř se, rozepni, kruhu domoviny,
rozduj se jako moře
do nekonečna zoře,
domove můj!
Kam vstoupí moje noha - na tvou půdu jsem stoup...
Kamkoli nese mě plachta - tvá vlna je to, tvá hloub...
Kamkoli zachce se srdci - vždy uslyším lid svůj...
Kam myšlenko má? Stůj!
Přízračně supící vlak
jak démon jde v noc a mrak,
a ještě dnes, než vlak se zastaví,
cizince, cizí den v své slávě mě pozdraví...
Ztracená existence
(přel. O.F. Babler, Archa, 1935, s. 242)
V srdci mne zabolí vždycky, když někde uvidím život
ztracený; líto mi tak tohoto ševce je též.
kdyby byl poslancem, rukou by do stolu bušil a hřímal,
nebo by v cizí žvást aspoň své výřiky plet´;
kdyby se na jus byl vrhl, jak Šalomoun nový soudil,
filosofem zas být, problém by každý byl zmoh´.
Závistný zloduch však právě na trojnožku ho zahnal:
Boty jeho- ach: minul se s údělem svým!
Z Přímoří
(přel. O.F. Babler, Lyrické konfrontace. s. 110)
Nemysli si, že tamten starý obejda nebyl v Americe.
Neboj se, že tenhle rybář neumí anglicky a španělsky.
Můj soused rozumí deseti jazykům,
všemi vodami se plavil, všechna města viděl,
Barcelonu, Lisabon, Glasgow, Amsterodam...
(V Barceloně stál na barikádách.)
V Hamburku dřel se, v Kapsku kopal...
(Povídá se, že v burských řadách bojoval.)
Od svého sňatku až do světové války
-třicet roků-
devětkrát viděl domov a ženu.
To dalo devět dětí.
Ó smutná Marija!
Dvakrát musela v bouři pro rakev,
na hřbetě nesla břímě domů;
jak popruhy se zařezávaly
do vyschlých prsů devětkrát vysátých...
Nikdy je nespatřil, Ljerku ani Máru...
Dva chlapci-dva střapáči divocí- leží
u Driny, u Piavy...
U Driny Míle, Mario u Piavy.
Ostatní žijí jak Bůh dá:
v loděnici- na lodi- při rybě - při polentě-
a touží do Ameriky.
Však Jon je z oněch mladých kapitánů,
kteří plout nechtějí pod cizí vlajkou,
ale čekají, kdy uhne z ostrovů
a z Rijeky Talián.
Duma
(přel. Josef Hora, In: Úsvity a bouře, Odeon 1962)
Slyšel jsem píseň a slyšel zpívat hlas,
hlas muže jakby v odpověď ženskému hlasu;
slyšel jsem, kterak znělo srdce mé.
Píseň muže a odpověď ženské písni.
Píseň celou zelenou zpíváš mi z luk,
píseň větru a větví a trav a slunce v trávě,
píseň běhutých vln, píseň stojících vln,
píseň stříbrnících se a píseň zlatých vln -
píseň potoků a píseň žit.
"Jak stuhami svázány cestami vsi tu jsou;
kostel svou hlavu tu nad střechami zved,
s vysoka dívá se na lidský pod sebou shon,
hodiny měří jim, dílo jim dělí.
Domy, tu domky jsou, okna okénka a karafiát s nich
stéká zdí v zeleni, červeně se pění
na slunci tichý ten slap -
znamení hochům, kdo za dne tu mimo jdou,
tajné znamení pro noc -"
zpíváš; a z pestrých šátků se ti radují oči,
z osmahlých, zdravých tváří a perlícího se smíchu,
z pohybů tvrdých a nerudné chůze, selsky váhavé;
hranaté kletby jsou vínem tvému uchu,
svalnatý příklad - dala bych dukát zaň.
Píseň celou zelenou zpíváš mi z luk,
zpíváš a vábíš?
"Junáci duby za polem stojí a s bórou se bijí,
sny století v šumotu dálném je kolébají,
vždy z jara zem mladá naslouchá tajemstvím z dávna;
ty však se v cizině mučíš a duši svou dusíš -
já jsem květ mezi květy: v nich ukryji se -
přešel bys, nepoznal mě mezi družkami mými."
Píseň celou zelenou zpíváš mi z luk,
výskáš a vábíš,
do polí voláš.
A hle, moje pýcha se dme a píseň má s ní,
směle tvé písni se do očí dívá.
Písni tvé tváří v tvář postavím píseň měst,
zpěv zastavěných cest a kroků, jež po dlažbě pádí,
rytmus rukou a ramen, jež zvedají kámen a kmen,
takt železnic, pod všemi hvězdami stejný,
tok velkých řek, jichž pýchou jsou břemena lodí,
brnění drátů, vížících sever a jih,
k uchu východu vodících západu hlas.
(Naslouchám rád u telegrafních sloupů:
kurýři nepohnutí, pějí a pějí v své službě,
s černým bzukotem vrhají dálkám své zprávy -
takto provází básník svou písní myšlenku, jež pádí
jiskřením doby dále, dál přes jeho hlavu.)
Kde je cizina? Kterak mě dusí?
Viděl jsem matky, bdí nad kolébkou jak u nás,
dítě bloudí jich ňadry, hledajíc mléko;
viděl jsem muže v zápase za tvrdý chléb,
ponuré, silné,
i v boji za lásku; sám jsem stál mezi nimi;
viděl jsem příval krve,
vášeň a boj:
viděl jsem role a rolníka na hroudě domoviny,
byla mu nejdražší, jak naše nám;
zřím onu zem - byla krásná jak naše,
též lásky hodná jak naše;
viděl jsem u cesty chýši a zamířil jsem k ní, poutník,
dali mi víno a chleba a dobré slovo k nim,
zachutnalo mi lépe, než víno a chleba.
Ve vlnách velkoměst sám vlnou jsem byl,
ó, a mé srdce se rozbouřilo
v mohutném, tisícinásobném taktu;
novým životem vzplála tam rolníka duše,
nová víra jí pozvedla znavené srdce.
Viděl jsem čela: jak želvy by pod nimi lezly,
ale to myšlenka zryla je takto;
viděl jsem tváře: v nich brázdy pro símě budoucnosti;
po celý den ruce sloužily stroji,
večer však vyjasnilo se zčernalé čelo,
po světlých krajích se stáčelo oko,
smělým snem budoucna zasnilo se,
s pohyby řečníka odvážnými
věřilo v rod, ještě nenarozený...
Slyšel jsem křik bitev z Mandžurie,
na dlažbě Paříže hlas stokrát jej opakoval.
Viděl jsem sochaře: omilostěné dláto
šlo jako polibek po mramorové běli,
a jak něžně ze skály odlíbávalo hmotu,
život plaše v ní zavzlykal.
Myslitele jsem zřel: psal zákony
ne lidstvu zemskému - pro hvězdy tyčil pouť,
disharmonii vesmíru objevoval,
po nových světech volal jeho počet.
"Staniž se!" řekl a noc nový mu vydala svět...
Zde, zde se stéká života žilobití,
cesty světa se kříží a srdce mé cítí,
jak s jejich hlukem a šumem mám rád ta velká města,
jimiž k svobodě stoupá a do zítřků jde cesta.
Slyšel jsem, kterak znělo srdce mé:
Svatá jsi, země, a blažen je, komu plodíš -
olejem léčíš mu rozpukanou dlaň,
stodolu plníš mu, víno dáš za jeho pot,
seno a otavu volu, jenž vláčel mu brány,
před pluhem chodil a družně se s oráčem potil;
květům v kalichy stáčíš med, aby přišla včela,
pracující v tajemné starosti o čas vánoc;
mrazů se neleká selka, neb rodina její
šat dvojí má v truhlách a za humny, slyšíš
trdlici? Osnova na stavech na útek čeká.
Ó Duch svatý tam nad stoly rozestřel křídla,
požehnaná je práce a požehnaný klid rodin.
Po zemi naší jsem sel a nádherou její se zpíjel.
Měl jsem ji rád. Jak rozhalená hrud panny
voněly pod sluncem planoucí její lány;
i potápěl jsem se ve vlnách jejích žit,
sám, se sebou sám a do myšlenek svých skryt,
za družku maje jen mladou touhu, jež mi svítí,
tak mladý a mlád, a vím: v srdci celého žití.
A prostory všecky s mými sny snívaly,
a nebe a hory mým přáním odpovídaly,
skřivánek - raketa zpěvná - své písně dštil:
slyšel mé srdce, to z něho trylky své pil?
Vidělas, louko, kvésti mou duši sny mými,
podle nich tvořila svoje a zdobila jsi se jimi?
Tvá ruka, můj otče, zem krásnou mi objevovala,
oponu její - div na div - mi odhrnovala;
úrodu dal jsi mi poznat, doprovázel mě v les,
tajemství hlasů mi zjevil a stromů, jež stínily mez,
i znali jsme oba, kde hnízdí kosi a družina drozdů,
divý muž kudy chodí, kde víly se skrývají v hvozdu.
Na Řehoře - víš ještě - těch ptáků svatby byly,
za školou v kvetoucím křoví hodovali a pili;
"Slyšel jsi žiu žiu - šeptals mi na cestě -
to připil tam živio teď starosvat nevěstě."
A když se, štěbetajíce, rozlétli svatebčané,
za rukáv zatáh jsi mě, bych hledat šel-a pane!
Třebaže v srdci úžas, byť strachem jsem se chvěl,
do křoví po ptačích hodech jsem paběrkovat šel:
a hle, pod listím habrů tam koláčky, sladká vína,
fíky, chléb svatého Jana a dobrota jiná.
"Nepřiletí už zpátky?" - "Ne, to vše tobě teď vrací
za to, cos sypal jim v zimě, ti švitořiví ptáci."
Ó rodný dome, ó střecho ty otcovské chyše!
Chudákův hrad jsi a poutníka utěšíš tiše:
tak zpod cizího nebe se třepotá holuba let,
tak ukazuje mu touha i kraj i cestu zpět.
A proč z jižního léta vlaštovka vzdaluje se?
Vzpomínka na hnízdo přes moře, hory ji nese.
Holubi nad domem v ohni zmámeně zakrouží...
Mysl má po domově v dní pustotě zatouží...
Sivý den přišel; i rozchod v šíř i v dál,
kam vedla nás života síla a neklid srdce hnal:
vlaštovky zbyly pod střechou v závětrném létě-
mezi nás uhodilo, jsme rozprášeni v světě...
Svěšená jest bujná kdys hlava mládí mého,
myšlenka tajná se vtělila v ptáka nebeského,
nebyl to holub již nad ohněm kroužící,
orel to byl, jenž za peruť svou má vichřici,
oči má blesky, jež ženou se dálkou a v stínu,
hledaly, našly; ne domov, víc: domovinu...
Chodil jsem po zemi naší a pil jsem její bolest.
Svatá jsi, země, a blažen je, komu plodíš -
poznávám tvé lány- čí jsou v sluneční záři?
Pustil jsi pluh a motyku, v zemi ses ukryl,
starče, a na hrobu kříž ti rezaví, propadá se;
živý tvůj syn se do země zaryl - v Americe kope,
ve štole ještě svit luk mu temné myšlenky jasní,
syn jeho nepozná jich už, nezná snu o nich.
Vdovin jsem zaslechl pláč:
"Můj Mate, ach, můj Mate!"
Zpíval veliký zvon:
"Můj Mate, ach, můj Mate!"
Hamburk, Hamburk, zní jeho hlas...
tam do hrobu klesl jí syn,
slzička nepadla za ním,
bez nápisu je hrob.
Hamburk! - Duše bloudí jí kol,
neví, kam letět má,
neví, kde na hrob se spustí,
by zaplakala.
Kdybych tenkráte Bohem byl,
"Můj Mate, ach, můj Mate!"
býval bych vykřikl v hrob:
"Můj Mate, vstaň, můj Mate!"
Hamburk! Hamburk! Veliký zvon
zpívá jí, duní,
naříká u ní,
tvrdě jí na hlavu padá.
Hamburk, Hamburk! - Tma padá,
mísí se, lije,
všecko zpije
ten kalný zvuk, zem i nebe.
Kdybys byl tenkrát, Bože, byl,
"Můj Mate, ach, můj Mate!"
býval bys vykřikl v hrob:
"Můj Mate, vstaň, můj Mate!"
Jsou však plece a ramena jak skály,
šíje - tíha břemen v ně bije -
ponesou ji a nesehnou se;
jsou však srdce silná a mocná -
věrná je hrdost jejich;
jsou však muži -
jako by nezrodili se z matky,
jako by vypadli z boků hor:
ti musí v svět a dílem jejich rukou
se cizina chlubí;
někde v Americe, někde tam ve Vestfálsku
jsme je ztratili z očí - a nikdy již
jich neuvidíme...
Kde, domovino, jsi? Snad v lánech těch?
Pod Triglavem jestě, kol Karavanek?
Snad v hutích jsi, v železných dolech?
Zde? Za mořem? A hranic ti není?
Chtěl jsem kdys, aby ses rozšířila,
přes celou zemi svůj rozpjala kruh -
a hle, teď vidím: silná, bezmezná jsi,
v dálku, jak símě, rozséváš svůj plod.
Zda je jak vlaštovky přivoláš k sobě?
Jak holuby svoláš je pod svůj krov?
Či cizí snad sláva je oslnila,
a nenavrátí se k tobě již?
Kde, domovino, jsi? Snad v lánech těch?
Pod Triglavem ještě, kol Karavanek?
Snad v hutích jsi, v železných dolech?
Zde? Za mořem? A hranic ti není?
Tuším tě, cítím tě. Básníkův sen
tolik, tolik let létal nad tebou,
díval se, naslouchal, plakal a doufal,
kde tajemství tvé je, se vyptával.
Hle, na dnu mořském zastonala škeble,
do perly vtiskla všechen svůj žal.
Básníku, a co to v tvém srdci roste ?
Básníku - jí jsi zastonal.
