Budíček. Na to, že je sobota, tak docela brzy. Bohužel, jak se ukáže, se bude
opakovat i v dalších dnech.
10:10
Opouštíme malé městečko obklopené kopci. Jmenuje se Biertan (Birthälm), leží 26 km na JZ od Sighişoary. Uprostřed vesnice stojí mezi 2 kruhy zdí, spojenými zastřešeným schodištěm opevněný kostel.
Byl postaven r. 1516 a do r. 1867 byl sídlem luteránských biskupů. Jejich náhrobky se nacházejí v biskupské věži. Kostel je chráněný UNESCem, a to pro vícedílný skládaný oltář, pocházející z let 1483-1515 nebo pro dveře do sakristie z r. 1515, které se dají zamknout 17 zámky. Hlavním důvodem je však jistě naprosto dokonalá atmosféra místa. Jako by se každou chvíli pod hradbami pevnosti měli objevit hordy nepřátel, které zužovaly Sedmihradsko po mnoho staletí. Perličkou kostela je místnost, do které byly zavírány na 14 dní manželské páry, které se chtěly rozvádět. Zajímavá alternativa a snad i námět pro odlehčení našemu soudnictví.
Nejlepší zážitek v tomto městě jsme však zažili až po návratu z kostela, kdy náš autobus s trochou nedůvěry obhlížela místní "ženština". Z dálky vypadala velmi omšele a staře, když jsme se k ní ale přiblížili, tak jsme zjistili, že ji není víc jak 30 let. Neváhali jsme a začali se s ní fotit. Kdosi v tom mumraji navrhl, že bychom ji za to něco měli dát, a tak Petra s Jitkou obětovaly svoje sušenky. Slečna totiž do té doby vypadala, že nás neopustí. Když měla sušenky v ruce, tak ji už nic nezajímalo a jak rychle a obětavě se s námi fotila, tak rychle nás i opustila. Bohužel se nám nepodařilo zakoupit suvenýry u správce kostela. Prý někam odjel a vrátí se za 2 hodiny. Jak jsme si tady v Rumunsku ověřili později 2 hodiny můžou znamenat i dva týdny a nebo taky nikdy. Tak jedem!
11:45
Přijíždíme do Viscri (Deutch-Weisskirch). Je přibližně 7 mil na Z od Rupei. Sama cesta sem byla zážitkem. A to je opět památkou UNESCO. Jeli jsme nejméně půl hodiny poli a loukami, protože obec je stranou od hlavní silnice. Přibližně v polovině jsme museli dokonce opustit autobus, protože byl před námi most, který vypadal, že ještě pamatuje Rakousko-Uhersko. Centrem městečka je jedna hlavní cesta, po které by bylo rozhodně dobrodružstvím jet po dešti-asfalt-co to je? Prvním úkolem bylo najít správkyni kostela. To se našemu průvodci Petrovi podařilo během 5 minut a tak jsme vyrazili vzhůru do kostela. Při vstupu jsme se na jakési nástěnce dozvěděli, že toto místo navštívil i princ Charles. Když jsme se dostatečně pokochali pohledem z ochozu věže a prolezli vše co se dalo, vydali jsme se do vesnice nakoupit suvenýry. Ty měly být v domě č. 13 u místní starostky. Tam nás překvapila mile vyhlížející holčina našeho věku, která naprosto plynně mluvila německy a anglicky. K neuvěření! Chodila do místní jednotřídky, ve které vyučovala její matka. Na druhé straně pro němčinu existuje racionální vysvětlení. Většina zdejších lidí má v Německu příbuzné nebo alespoň kořeny.
15:15
Harman. Další opevněný kostel. Zajímavý tím, že vstupné bylo zcela dobrovolné. A také hodně nervózním správcem. Pravda, Franta ho asi trochu vydráždil, když omylem uvedl do chodu zvon, který bylo pak slyšet po celé obci, ale přesto se mohl tvářit přívětivěji.
16:50
Prejmer. Dnes čtvrtý opevněný kostel. Už je toho trochu příliš. Profesor Kačírek slibuje, že je to na dlouhou dobu všechno! Ale dá se mu věřit? Oči se mu divně lesknou vždy, když tyto stavby vidí. Ale tenhle kostel nakonec přeci jen jedno plus měl - záchody. Pravda, "evropský" byl jen jeden, ostatní "Turecko", ale ta čistota!
18:00
Další bod programu nás ale mile překvapil. Dojeli jsme do Brašova, kde jsme se ubytovali v kempu. Tím překvapením zde byly naprosto funkční, vykachličkované, sprchy. Dokonce ani turecké záchody nám tady nevadili. Potom co nám průvodce Petr vysvětlil systém použití /papíry do koše!/, jsme si na ně už asi zvykli. Spát se šlo výrazně dříve, v pondělí se mělo v programu přitvrdit.
Slovo pedagoga:
Přes rostoucí odpor některých studentů se podařilo absolvovat 4 opevněné kostely!
A to je jistě pěkný úspěch.
Drobným extempore byl vtípek řidičů. Při jedné povinné zastávce nám s částí žactva ujeli
a vrátili se až za dobrých 20 minut. A to jsme je museli ještě zastavovat hradbou z lidských těl. No, no!