Část naší skupiny má při ranním vstávání možnost vidět probuzení hor. Naskytl se nám úžasný pohled na klidné horské jezero, které bylo zrcadlem pro zasněžené velikány. Ačkoliv toto probuzení bylo opravdu krásné, jen málo z nás si ho dostatečně užilo, protože jsme byli téměř všichni celkem slušně zmrzlí. Protože se vrcholky hor schovávaly v mlžném oparu klesajících mraků, byla naše cesta po hřebenech vyloučena. Navíc již včera jsme cestu obhlédli a zjistili, že je pod sněhem. Mohlo to představovat jisté nebezpečí. I tak nebude cesta dolů nijak snadná. Je třeba se na to vydatně nasnídat.
9:00
"Horská skupina" vyráží na cestu. Jdeme stejnou stezkou, kterou jsme absolvovali minulý den cestou nahoru. Nejsem si jistá, co je jednodušší, strach z uklouznutí u mě byl stále stejný. Naštěstí jsme to všichni zvládli a nikdo ten "kopeček" nesjel po zadku.
Ve stejnou dobu se probouzí druhá část skupiny, která však nocovala o pár set metrů níž.
10:00
První z nás už ukončili sestup a radostně se setkáváme s těmi, co tuto cestu raději neriskovali. Sdělujeme si své zážitky.
10:30
Odjíždíme od jezera Bilea a vydáváme se směrem na město jménem Sibiu. Cesta je velice klikatá, projíždíme nekonečnými serpentinami, ale stále se máme na co dívat. Kolem nás jsou jen hory a hory a hory. Sem tam mineme nějaký menší vodopád. Pomalu opouštíme nádherné pohoří Fagaras. Snad ještě někdy.........?
12:30
Přijíždíme do Sibiu. Naše výprava vede k Brukenthalovu muzeu historie, bohužel je však zavřené. Jako náhradní program je zvolen rozchod. Takže vyzbrojeni mapou tohoto nemalého města se vydáváme poznávat jeho krásy. Nebo spíš najít nejhezčí hospůdku, kde se konečně nadlábneme teplého jídla. Bohužel to není vůbec jednoduché. Ne každému se to povedlo.A tak se raději někteří zastavili v jedné z mnoha malých pekáren a ochutnali místní specialitky.
Sibiu - v němčině Hermannstadt - se postupně stalo hlavním městem transylvánských Sasů. Sasové, přičinliví a úspěšní, byli trnem v oku ostatním a dobře si toho byli vědomi. Jejich literatura a úsloví jsou plná varování před "cizáky", zatímco spletitá soustava sibiuského opevnění je potvrzením jejich praktické opatrnosti. Obyvatelé nezapomněli na zničení první městské tvrze Tatary v roce 1241, a proto se během 15. století obklopili opevněnými hradbami a čtyřiceti věžemi, jež byly vystaveny z cihel, protože střelné zbraně se postupně stávaly hlavní zbraní při obléhání měst. Opevnění bylo natolik kvalitní, že dokázalo třikrát odolat tureckým nájezdům. V 19. století byly části městských zdí zbořeny a byly postaveny nové městské brány, ale původní opevnění se na mnoha místech zachovala až dodnes.
Historické jádro je situováno okolo tří náměstí - Piata Mare (Velký okruh), Piata Mica (Malý okruh) a Piata Huet. Piata Mare obklopují zrenovované domy z 16. a 17. století, které patřily městským kupcům. Brukenthalský palác (18. století) na Piata Mare 5 byl sídlem Samuela Brukenthala, jenž byl královským místodržitelem v Transylvánii. Palác navrhl vídeňský stavitel ve vytříbeném pozdně barokním stylu a dnes se v něm nachází nejlepší transylvánské muzeum zvané Brukenthalovo, jehož exponáty částečně shromáždil sám Brukenthal. Vedle velké sbírky rumunského a západního umění tu můžeme najít i nejlepší sbírku stříbrných předmětů ve střední Evropě, dřevěné sakrální sochy a rumunské ikony. My jsme to bohužel vidět nemohli. Cestou na Piata Huet můžeme vidět Historické muzeum, které sídlí v bývalé Staré radnici. Náměstí Piata Huet dominuje evangelická katedrála, mohutná stavba dokončená v roce 1520, ve které se nacházejí největší rumunské varhany, na které jsme se mohli jít podívat. V kryptě katedrály se nachází hrobka Drákulova syna Mihney Špatného. Mihnea byl valašským vévodou pouhý jeden rok, po jedné mši byl před katedrálou ubodán k smrti. Vedle ní stojí Saské gymnázium a Teologický ústav, který potvrzuje roli Sibiu jako centra luteránské víry. Na Piata Mica můžeme najít zastřešenou tržnici s arkádami z roku 1789, dále i Farmaceutické a také Etnologické muzeum. Cestou zpět na Piata Mare můžeme projít bránou pod Radní věží.
Ke konci našeho rozchodu jsme se ještě rozhodly ochutnat místní fast food. Vybraly jsme si cheesburger. To co jsme dostaly, nepřipomínalo ani zdaleka takový cheesburger, jaký jsme si obvykle kupovaly v Čechách. Mezi půlkami bulky byl zastrčen podezřelý kousek mletého masa s trochou sýra. Na chuť to jistě nebylo špatné, ale žaludek se potom necítil nejlépe. Navíc nás i někdo strašil, že jsme možná ochutnali místní psí rasu. No fuj!
14:30
Odjíždíme hledat kemp, kde bychom mohli složit své unavené hlavy plné zážitků. Ještě nás ale čekala zastávka u jednoho z kostelů.
15:00
Zastavujeme u zmíněného kostela, kde nás čeká krátká prohlídka. Tento kostel se nachází v malé obci jménem Cristian. Je to saský kostel ze 14. století s mohutnými věžemi, který je opevněn dvěma řadami zdí. Chvíli zabere sehnání klíčů, ale nakonec se dovnitř přece dostaneme. Pravda, pouze do dvora, ale to nikomu nevadí! Je to stejně tuctový kostel, jakých jsme už viděli "mraky"
15:30
Odjíždíme. Hledání kempu je už rutinou.
18:00
Hned na druhý pokus úspěch. A ještě ani není tma! Kemp s celkem pěknými chatičkami, ale bez sprch a teplé vody a jedním nehezkým záchodem pro pány i dámy. Ti otužilejší z nás se v rychlosti převléknou do plavek a riskují zápal plic v místním rybníku, jezeře nebo něčem podobném. Protože je to náš poslední večer strávený v Rumunsku, následuje pochopitelně úplně malý rozlučkový večírek. Ten představuje návštěvu místního baru a diskotéky, kde jsou kromě nás asi 4 Rumuni. No a pak jsme všichni pili, slavili a veselili se až do rána J