Rumunsko 2002

Za likvidací víry na Balkáně aneb Od "mekáče" k "mekáči"

Úterý 17.9.

Dnešní noc byla opravdu vyčerpávající - přes třicet lidí naskládaných v jedné místnosti, v níž teplota převyšovala přípustnou normu pro klidný spánek. Jednoduše řečeno - bylo přetopeno. Někteří to chytře vyřešili a v průběhu noci odešli spát na zem, nebo na chodbu. Mnoho z nás však zůstalo na svých místech a peklo se.

6:00

Budíček v podobě mobilního vřeštění je šok. Venku je stále tma a jelikož světlo nesvítí, tak se za mihotavého svitu baterek hrdinně pouštíme do balení svých věcí a připravování se na túru. Po rychlé snídani v místní společenské místnosti (ochutnali jsme i zdejší ranní čaj) se koná dražba zapomenutých a znovunalezených věcí z noclehárny.

7:15

Konečně jsme se všichni shromáždili před chatou. Poslední fotografie chaty na důkaz toho, že jsme tu byli a že tady i v září může mrznout a padat sníh. Původně jsme plánovali sestup dvěmi cestami (jednu snazší a jednu pro odvážné horaly), ale nakonec kvůli nepříznivému počasí jdeme všichni společně. Chvíli poté jsme vyrazili za průvodcem Petrem do mlhy a doufali, že nás dovede dolů do údolí, které leží o dobrých 1750 metrů níže. Cesta je skoro samý kámen, sem tam nějaký trs trávy a hlavně poměrně dost sněhu (alespoň nahoře). Náročnost sestupu - různá - chvílemi se jde nádherně a chvílemi si říkáte, že toto se nedá sejít (ale šlo). Sem tam to taky pěkně smeká. Čím více klesáme, potkáváme první zelené rostlinky (zřejmě kleče). Asi po dvou hodinách chůze jsme slezli do kouzelného údolí. Sníh zde už úplně zmizel a na místo něho se zde rozprostírala samá zeleň. Dali jsme si menší pauzu (bohužel bez kite-katu) a pořídili pár skvělých fotek - zde vznikla i fotka naší silné čtyřky (našich skvělých vedoucích). Jen co jsme se stihli trochu rozkoukat, už se zase lezlo dolů (jo to je tak, když někdo přijde poslední). Zase se to klouže. Cesta v lese je samé bláto a kořen a naše unavené nohy se sem tam smeknou. Většinou se to ale podaří ustát. Byli tu však i tací nešťastníci, kterým se podařilo spadnout i několikrát za sebou. Další zastávku jsme si dali na břehu řeky. Odtud pak dále pokračujeme k našemu cíli - hradu Bran. Jo a také se už konečně jde po rovině. Po pár krocích se dostáváme do míst, kde se již dá mluvit o ˝setkání s civilizací˝ - potkáváme pasoucí se krávy, muže s povozem a první domy. Procházíme i poměrně luxusní vesnicí (samé nové domy) a zastavujeme se v místních potravinách. Kupujeme si chipsy v domnění, že jsou místní a že zhodnotíme jestli jsou lepší jak ty naše - po přečtení etikety ovšem z hrůzou zjišťujeme, že chipsy jsou dovoz od nás. Tak zas nic. Po více než pěti hodinách se konečně dostáváme do městečka Bran, kde leží "náš" hrad.

13:00

Městečko patří pravděpodobně k nejoblíbenějším turistickým cílům v Rumunsku. Hrad v Branu pocházející ze 14. století je ve většině turistických průvodců představován jako "Draculův hrad˝ - vzdor skutečnosti, že tu Vlad Nabodávač nikdy nežil. Jeho goticko-pohádkový styl však přesně odpovídá představám, jaké si čtenář Stockerova Draculy odnese. Hrad s Vladem Nabodávačem spojuje snad jen to, že na něj v roce 1460 během jednoho ze svých výbojů do Burzenu zaútočil. Mylnému názvu se však není co divit, hrad skutečně vypadá jako pravý příbytek krvežíznivého knížete : na vysokém skalním masivu obklopeném hustými lesy stojí mohutná stavba, jejíž věže a hradby se tyčí k nebi na působivém pozadí horských hřebenů. V Ceausescově éře se často hrávalo na rumunskou nacionalistickou strunu a Vlad byl popisován jako pravý rumunský hrdina, který dokázal odolat cizím armádám. Legenda o Draculovi patřila tehdy k těm nejoblíbenějším a na Branu se z ní snažili vytěžit co nejvíce. Zaměstnanci měli například v popisu práce schovávat se do nejrůznějších skříní a truhel, aby se pak nečekaně zjevili před vyděšenými turisty. S touto taškařicí se skončilo až po té, co se jeden americký návštěvník vylekal natolik, že na místě zemřel na infarkt. Hrad byl po dlouhém období oprav a renovací nedávno otevřen a jeho podoba odpovídá době, kdy v něm sídlila jeho nejznámější obyvatelka, rumunská královna Marie (hrad nazývala ˝útočnou pevnůstkou˝). Po zakoupení lístků jsme absolvovali prohlídku hradu. Spletité chodby a točitá schodiště dodávají správnou atmosféru, ale jinak je to spíše prohlídka světových slohů - narazili jsme na sál rokokový, secesní,.. Po prohlídce jsme se vrhli na místní tržiště na nákup suvenýrů - triček, svetrů, hrnků.a pak hurá do autobusu a dál.

15:00

Naše další kroky vedly na Risnov - hrad ze 13. století. Hrad leží na kopci (no kde jinde), jeho zdolání je však už těžší (jelikož zdravotník -prof. Čihák-neměl náhradní nohy, jdeme pořád s těma co šli túru). K hradu obvykle vede cesta, tu jsme ovšem nehledali a vydali se lesem přímo vzhůru. Říkat, že to bylo hodně do kopce je asi zbytečné, ale bylo. Nahoře nás však čekal fantastický výhled. Hrad však spíše připomínal staveniště - samé opravy. Nutno podotknout, že naši památkáři by asi ze způsobů zdejších rekonstrukcí předčasně zešedivěli!

16:20

Když jsme slezli dolů a nasedli zase zpátky do autobusu, vydali jsme se hledat kemp. Najít ve Valašsku otevřený a fungující kemp je ale dost velký problém. Ani po druhém neúspěšném pokusu to však nevzdáváme a hledáme dál. Začíná se stmívat. Stále hledáme. Chvíli to trvá, ale po pár minutách se všichni smiřují s tím, že se do tmy neubytují. Začínáme už uvažovat i o možnosti přespání na nějaké louce (ovšem jako na potvoru nikde žádná vhodná není). Nakonec se po dlouhém hledání dostáváme do kempu ve městečku Snagov. Zjišťujeme, že je oficiálně uzavřen, ale díky "dobré vůli", vidině kšeftu (a schopnostem našeho vedení) se zde můžeme usídlit. Vytrvalci si stihli uvařit i teplou večeři a zbytky rozdat nenasytným psům.Okolo půl dvanácté jdeme spát.

Slovo pedagoga:

Ten, kdo psychicky nevydržel a odešel spát na zem, jsem byl já. Pravda, budil jsem se pro změnu hrůzou, že mi někdo pohorkou upraví obličej. Byl jsem opravdu mile překvapen turistickým výkonem zúčastněných, zejména dam. Při představě, že většina navštěvuje pouze ZTV, klobouk dolů!