Vstáváme. Budili nás prý už v sedm, ale to jsme nějak nezaregistrovali.
Plánovaný odjezd v 8:00 hodin se bohužel nekonal.Odjíždíme až v 8:45 směr Curtea de Arges.
10:00
Curtea de Arges. První dojem pro ospalé cestovatele - nikde nikdo. A pozor, někdo přece jenom přichází. Temperamentní a zcela originálně ustrojená,postarší paní. Má super sluneční brýle. Na výklad, kterým nám tato dáma poskytla , málo kdo zapomene. Nejdříve jsme mysleli, že bude pravděpodobně mluvit anglicky, ale během několika minut nás postarší dáma vyvedla z omylu. Její angličtina, francouzština., italština a rumunština byla nepřekonatelná. O pardon, málem bych zapomněl na její skoro dokonalou ruštinu. Její výklad byl v skutku rozmanitý a na vědomosti opravdu bohatý. Milovník jazyků by zde přišel na velmi milou společnost.Vždy, když už to vypadalo na závěr tohoto nedocenitelného výstupu, začaly se z ní hrnout další a další nesrozumitelné věty pro studenta, který se věnuje pouze a jenom angličtině, němčině nebo francouzštině. Protože bohužel nebo možná bohudík, se více jazyků na naší škole neučí.
Mile jsme poděkovali a utíkali, co nohy stačily, abychom vůbec ještě něco dneska stihli.
Curtea de Arges,
pořadí druhé hlavní město Valašska (po Cimpulungu a před Tirgovistem), se nachází 36 km severozápadně od Pitesti a lze do něj snadno přicestovat vlakem i autobusem. Nedaleko od městského středu leží Argeský dvůr, obehnaný hradbou z říčních kamenů, a také nejstarší valašský kostel. Celý komplex byl přestavěný ve 14. století Radem Negruem (jinak známým také pod jménem Basarab I.), jenž byl zakladatelem Valašska. Jeho Královský kostel byl postaven v roce 1352 a freskami vyzdoben v roce 1384. Restaurátoři odkryli vrstvy starých maleb a dnes je možné seznámit se s původními byzantskými freskami, které se vyznačují značnou živostí a osobitostí, jež je přibližují spíše k dílu Giotovu než ke strnulým pózám typických pro řecké mistry. Hlavním stavitelem Curtea de Arges byl Manola, jehož nechal Neagoe Basarab (zadavatel díla) po dokončení stavby na střeše, protože si chtěl být jist, že stavitel nebude moci zopakovat svůj mistrovský kousek. Manola se pokusil uniknout, ale zabil se pádem. Také se traduje, že Manola nechal zazdít do klášterní zdi svou manželku, neboť tehdy panovala pověra, že stafia (duchové) dokáží uchránit budovy před zřícením. Současný episkopální kostel není ovšem Manolovým původním dílem, ale přestavbou Lecomta de Nouy z let 1875 - 85. Tento Francouz má také na svědomí všechny benátské mozaiky a pařížské dřevořezby a obdobně chtěl naložit i s Královským kostelem. V úpravách mu však zabránil historik Nicolae Iorga. Hned u vchodu jsou v chrámu pohřbeny ostatky prvních rumunských králů a královen společně se zakladatelem kostela Neagoem Basarabem. Nevím, jestli tomu někdo v tu dobu věnoval pozornost, protože po tak bohatém a náročném výkladu se nám všem chtělo v autobuse spát, ale i to patřilo do naší bohaté exkurze.
Něco okolo 12:00 hodiny odpolední
přijíždíme na Poienari - údajně zaručeně pravý hrad Vlada Tepese. Tedy aspoň se to píše ve všech moudrých knihách, kterými naše expedice byla vybavena. Vedení vyhlašuje soutěž o 10 piv /technická poznámka autora: je to zaručeně české pivo- Gambrinus/, které vyhraje nejrychlejší běžec po zdolání 1531 schodů vedoucích k hradu. Na start se staví hned několik závodníků, protože vidina vítězství je opravdu silná motivace. Zároveň probíhá soutěž i v kategorii dívek, kde je cenou, jak jinak, láhev rumunského vína. Ostatní, zdravého rozumu, se vydávají takovým normálním a lidským tempem po nekonečném schodišti vzhůru.
Vítězem mužské části soutěže je Michal, tedy pan profesor Čihák, což těší zejména Péťu, tedy pana profesora Kačírka, který by, nevím proč, nerad sponzoroval pivem své milované a nenahraditelné studenty. Ale Míša mu udělal čáru přes rozpočet, protože se s námi rozdělil. Díky! V kategorii dívek obsadila první pozici Lucka a byla evidentně opravdu moc šťastná. Proč asi???
Ještě před předáním cen vítězům, začíná našimi polonahými borci (ne borkyněmi) zmítat lehký kašel, který dost připomíná první příznaky tuberkolózy, ale to snad přejde. Nehledě na to, že máme opravdu schopného zdravotníka.
Všichni zběžně prohlížíme trosky Drákulovy tvrze. Tj., že se všichni fotíme, upravujeme vlasy, viď Lucko, a běháme po hradbách hradu. Pak je tady náznak společného fota. Nakonec musíme všichni povinně ztuhnout ve fotogenicky určitě zajímavých pozicích, než se vystřídá všech těch asi dvacet a možná ještě víc foťáků. Po dokonalém probádaní, vyrážíme zpátky k naší drahocenné Karose. Pro ty, co nerozumí, to je ten krásný autobus, který nás odvezl všude, kam jsme jenom chtěli. Když seběhneme těch několik set schodů, bereme útokem nanukové zásoby místního stánku. Po malém odpočinku, během kterého několik jedinců - zejména holek- urputně, ale bezvýsledně, hledá záchod, vyrážíme k nějaké určitě neméně zajímavé stavbě, v podobě přehrady.
Poienari,
leží pětadvacet kilometrů severně od Curtea de Arges nedaleko vesnice Arefu. Budovat vesnici začali roku 1457 ti, kteří přežili masakr Vláda Nabodávače v Tirgovisti a byli zajati a odvlečeni na stavební práce. Toto je pravý Drakulův hrad, protože jediným spojením Drakuly s turisticky známějším branským hradem je skutečnost, že se je jednou možná pokusil dobýt. Hrad byl vystavěn na skalním útesu v severním cípu vesnice a jedinou přístupovou cestou je 1531 příkrých schodů vedoucích k hradu. Po náročném výstupu lze vidět jen poměrně malou citadelu - téměř třetina hradu se v roce 1888 zřítila ze svahu. Po vstupu přes dřevěný mostek se budete moci prohlédnout zbylé dvě věže. Hranolovitá věž byla částí původní pevnosti, Vladovy rezidence. Z jejího okna se dle pověsti vrhla Vladova manželka poté, co údajně prohlásila, že "raději nechá své tělo shnít a pozřít hradbami v Arges", než aby upadla do zajetí Turků, kteří právě hrad obléhali. Legenda dále praví, že Vladovi se podařilo uprchnout na koni, kterému lstivě obrátil podkovy, aby Turky zmátl (jiná verze zase tvrdí, že koni upevnil podkovy, které připomínaly otisky kravských kopyt). No a vyberte si, ale těchto nepřesností je v Rumunských dějinách mnoho.
14:00
Cesta k přehradě Vidraru byla velmi zajímavá a řekl bych, že i pro náš autobus. Úzkou silničkou jsme vystoupali asi do nadmořské výšky úrovně hradu. Během cesty se nám naskytla opravdu pěkná panoramata, ale to jsem ještě netušili, co nás čeká asi za hodinku. Dojeli jsem k přehradě - sráz dolů 165 m. Opět velel rozkaz: sbalte foťáky, nějaké drobné a všichni ven z autobusu. Šli jsme si tu nádheru vyfotit . A zpátky do autobusu a čekají nás asi 2 hodinky než dojedeme k dalšímu plánovanému cíli - výstup v pohoří Fagaraš.
Vidraru,
je přehrada a hydroelektrárna Gh. Gheorghiu-Dej na řece Arges. Vypouklá hráz je 165 m vysoká a 307 m dlouhá, jezero pak dosahuje 14 km délky, má velmi členité pobřeží. Silnice vedoucí po jeho obvodu je okolo 60ti km dlouhá, vede většinou dosti vysoko nad hladinou jezera a břehy jsou velice strmé. Plocha přehradní nádrže je 900 ha a hloubka místy činí až 160 m.
Plus-mínus okolo 16:00 hodin
jsme dorazili k cíli.. Během cesty, aspoň pro mnohé z nás, se nám naskytly nádherné pohledy na překrásné hory. Po 2hodinách plných serpentin jsem dorazili k jezeru 2044 m. n. m. Odsud máme vyrazit k horskému jezeru. To je "jen" 2250 m. n. m. Bohužel, ale ne všichni mají v úmyslu stoupat nahoru. 7 lidí výstup vzdává a zůstává v základním táboře u autobusu ( Oni neví, o co přišli - pozn. autora. Bohužel, údaje o malé skupince jedinců, kteří zůstali v hlavním táboře, nebyly nikdy zveřejněny, a proto se zde o nich již nedočtete.
Balení na malinkatý výstup s převýšením 206m trvalo asi 10 min. Svléknout, obléknout, sbalit spacák, stan a něco teplého a HURÁ do hor. Teda my jsme tam už byli, ale jistě uznáte, že stát na parkovišti a jenom se koukat na ty krásné hory, není jako stát na vrcholku. Zespoda to vypadá docela hrozivě. "Dozor" nás straší už od pátku, že budeme muset použít pohon na všechny čtyři. My jsme jim nejdříve nevěřili, ale když to vidíme?!
Výstup nám trval 1 - 1,5 hod. (nevím to přesně, jelikož jsem hodinky nevedl). Možná by to šlo i rychleji, ale koulovat se v létě, se jen tak někomu nepodaří. Postavily se stany, něco se zblajzlo a pak nás čekal ještě jeden malinkatý výstup na vrchol, který je 2400 m. n. m. Byla to taková malinká třešnička na dort. Odtamtud byl NÁDHERNÝ výhled na celé Fagarašské pohoří, klikatící se silnici a v dáli i údolí s několika vesnicemi. Myslím, že kdyby svítilo sluníčko a na vrcholcích nebyla mlha, tak by to bylo ještě hezčí, ale co naděláte.
Po zdařilém sestupu (po sněhu to šlo opravdu good) se skoro všichni vrhli na vaření. Trvalo to snad 1,5 hod. a všichni narukovali do stanů. Bylo to divné, protože bylo jen 20:15 a my jsme se už chystali na kutě. V našem stanu jsme se shodli na tom, že je moc brzo na spaní, a tak jsme ještě poslouchali pohádku, kterou vymyslel "vypravěč" Honzík. Byla "krásná" a tak všichni postupně usnuli. Jistě se většině zdálo o pohádkových horách Balkánu.
Pohoří Fagaraš,
zaujímá nejvýznamnější postavení v rumunské části karpatského pohoří jakožto nejdelší, nejrozlehlejší a nejvyšší ucelená část. Vypíná se zde nejvyšší vrchol celého státu Molkoveanul (2543 m). Pro své utváření, svérázný reliéf ledovcového původu, patří i mezi pohoří nejzajímavější a turisticky nejnavštěvovanější. Přesto jsou hory dotčeny civilizací poměrně málo a mohou poskytnou vše, co turisté a sportovci ve velehorách hledají - kouzlo drsné, ale i romantické přírody, hluboké lesy i daleké rozhledy, směle vedené turistické cesty, horolezecké i lyžařské terény. Fagaraš se táhne od západu z údolí řeky Olt na východ do údolí řeky Dimbovita a sedla Tamašul, za nímž navazuje pohoří Piatra Craiului. Z širšího hlediska se do Fagaraše zahrnuje i masiv Iezer-Papuša a sled hor Ghitu - Frunti - Coiza, které se z užšího turistického hlediska popisují většinou odděleně. Osou pohoří je 70 km dlouhý hřeben vysokohorského charakteru. Šest vrcholků přesahuje výšku 2500 m. Jsou to Moldoveanul (2453 m), Negoiu (2535 m), Vistea Mare (2527 m), Caltun (2522 m), Dara (2501 m) a Vinatoarea lui Buteanu (2506 m). Severně spadá pohoří velmi strmě do Transylvánie k řece Olt, z hlavního hřebene odbočuje asi 25 krátkých bočních rozsoch vymodelovaných toky bystřin, souběžně stékajících z ledovcových kotlů hlavního hřebene. K jihu klesá Fagaraš, zvolna a měkce ve svahu pět a šestkrát delším než na severu, v dobře znatelných stupních do nížiny u řeky Arges. Na vlastní modelaci reliéfu pohoří se podílel výrazným způsobem ledovec, vytvořil široká neckovitá údolí se strmými stěnami, ledovcové kary a ledovcová jezera v nejvyšších polohách hor. Nikde v Rumunsku nelze pozorovat tak mohutné důsledky činnosti ledovců jako při výhledech z vrcholů Moldoveanu, Vinatoarea lui Buteanu, v údolích Valea Mare al Avrigului, Valea Podragu aj. Reliéf spodní lesnaté zóny vytvořený vodní erozí je v příkrém protikladu k výše položeným tvarům ledovcového původu: široká údolí se náhle zužují, strmá skalní úbočí nabývají menšího sklonu a pokrývají se vegetací, úzké neschůdné hřebeny se rozšiřují v široké hřebeny mnohde porostlé skutečnými pralesy. Ve Fagaraši je 96 jezer, největší je Bilea (4,5 ha, hloubka 11,5 m). Na jižních svazích pohoří je zbudována velká přehradní nádrž Vidraru.
Slovo pedagoga:
Jednoznačně musím dementovat zprávu, že se v běhu do hradního vrchu hrálo o hlavní cenu v podobě alkoholických nápojů. Ale jinak jsem věděl, že Michal Čihák vyhraje. Sankce, které by následovaly, byly pro něj prostě ještě větší motivací.