Biertour 2004

    Letos vyrážíme na náš oblíbený Bírtůr poměrně brzy, hned začátkem června.
Hlavním důvodem je Pavel Brousil čekající nespící, jehož choť Katka jest v pokročilém jináči.
V tomhle období bývají ještě trochu studené noci, ale všichni jsme věřili(přesto že nechodíme do kostela), že se počasí určitě vydaří.
    Malinko nás vystrašil Jirka, den před odjezdem z něho vylezlo, že nemůže jet, že za námi přijede až v sobotu. No nedali byste mu přes držku? Proč tak učinil nebyl ochoten prozradit.
    Petr nejdříve přislíbil, nakonec ale zavolal z Prahy dva dny před startem řka "nemám odvahu to tady všechno opustit", že se nezúčastní. Vzhledem k tomu, že mu nedávno ukradli Avii má pochopitelně jiné starosti.
    Pavel K. se taky omluvil, koupili si s Evou a malou Evičkou novou klícku a musí zapojit všechny síly a peníze do zkulturnění toho nového příbytku. Poněvadž je to v Katovicích a vlastně tak trochu na trase, naznačoval jsem že se tam stavíme. On naopak jemně naznačoval, že nebudou doma. OK, není všem dnům konec.

Je poledne, prší, předpověď není zrovna příznivá, ale odpoledne se to má uklidnit. Vyrážím po poledni na kole ze Zlivi do Strachánic, opravdu přestává pršet, ovšem jen na chvíli. Za Zahájím začíná zase dost nepříjemně mrholit, ale už jsem pevně rozhodnut, přece se nebudu vracet. Když už jsem skoro na kost, napadá mě, že bych mohl přece jen vytáhnout tu igelitovou pláštěnku co sebou nerozbalenou už snad deset let vozím. Nasoukal jsem se do ní, ale je to nanic, vlaje kolem mě jako pochodeň, asi je to pěkný pohled. Celou cestu do Protivína leje a vítr seká kapky do ksichtu s razancí bucharu. V Protivíně u nádraží "Na Kovárně" do sebe leju grog a desítku plátýnko a už mám hned lepší náladu.

Ražice - zase grog, plátýnko. Vnitřní kamínka fungují dokonale, buď jsem už skoro suchý nebo to necítím. Pavel mě netrpělivě v hodinových intervalech "mobiluje". Zřejmě čeká, že celou akci odvoláme, ale toho se nedočká. To by byl přece zásadní omyl! Naše akce je poslání, kterému nelze nastavit záda.
K Bítrůru je třeba se stavět vždy a jen čelem. Pravda, mnoho z nás opět vyměklo a nejede. Dlužno ale podotknouti, že jak Pavel tak Petr zavolali a uvedli jakési důvody ke své obhajobě.
A byla to slabá obhajoba!
Hospoda v Ražicích je slušný lokál, sice tady běží televize (jakýsi seriál Čarodějky), ale nikdo jí nesleduje. Všichni tu žijí víkendovou akcí XX. Ražický Pražec. Jakýsi strejda v montérkách neustále zvedá mobil a slibuje kotlíkářům, že bez obav můžou přijet se stanem, že bude kde si ho postavit. Přísedící sice říkají, že tam jsou všude mravenci, ale on jim oponuje "vy volové, to jim přece nebudeme říkat".
Já tu tak opuštěně sedím, pozoruju cvrkot a pokukuju po té televizi. Ten seriál Čarodějky to je teda opravdu síla. Hlášky: "už týden jsem čistá a můžu si dělat co chci...", " soudce chce jen pravdu!", "ty chceš abych odešel a nevíš proč?", "Rejčl, musíš hned přijet domů.."(proč, to bylo zřejmě vysvětleno v minulém díle), "ách!, ách!", "oni mě tu moc ukradli! Ukradli, vycucli, to je jedno, jediné co vím je to, že jí mám získat zpátky"(hmmm, to je opravdu napínavé). Sem tam nějaká ta svatozář nad hlavou. Tohle je opravdu ta správně naladěná struna na city všech znuděných děvuch, které tuhle kravinu nejspíš každé odpoledne hltají. Opravdu působivé. Ostatně není třeba se tím dále zabývat, já těm píčám na obrazovce stejně nepomůžu.
Pavel mě mezitím vytrhl trn z paty. Nechává se dovést do Ražic autem, takže už nemusím do Strachánic. Udělali jsem si tu nakonec pěknou hladinku.
Vše je na správné cestě, pokud rychlík do Plzně bude v Ražicích zastavovat (a to by měl), není co řešit. Pokud tady nezastaví, bude asi celý Bírtůr úplně jinak.

Nakonec jsme se rychlíku dočkali. Musím uvést jednu dost kuriozní příhodu. Při koupi lístků nám nejdříve výpravčí nabídl skupinový lístek za 220,- Kč. Po intervenci, že jsme se na informacích ptali a lístek měl stát ze Strakonic do Plzně pro tři lidi 150,- Kč, nakonec jako zázrakem zredukoval cenu na 136,- Kč. Blbec kdo se neozve. Ušetřili jsme na několik piv, horší je, že do vlaku žádné nemáme, na nádraží nic neprodávali, čímž nás pěkně nasrali.

Vystupujeme v Plzni na hl. nádraží, pořád nechutně chčíje. Já už cestou do Plzně uschnul a je mi hodně proti srsti zase promoknout.
Máme namířeno do jedné proslulé hospody, kterou znám z mé vojenské působnosti, měla by tam být krásná krytá terasa kde se nechá přespat. Snad to po těch letech najdu.
Zastavujeme na Slovanech v první hospodě - jakási Krušovická. Dali jsme si grog a řízek z černé 10° s 12°. To co jsme na dráhách ušetřili, to jsme tady vyhodili. Grog neměl cenu víc jak 5,- Kč, po rumu to jen vonělo. Krušovický pivo nás taky zrovna neoslovilo.
Tady nenechávají nic náhodě, televizní zprávy reprodukuje projektor na plátno 3x2 m. Nemáme šanci uniknout, vyslechli jsme si zprávy na NOVĚ, kde nám ukázali uplakané ženy a mnoho dalších nepříjemností. Nejhorší je, že se dozvídáme, že tam kam jedeme byla včera průtrž mračen a všude je plno vody. Hasiči nehasí, ale sají vodu kde se dá. Skoro máme obavy, abychom v těch končinách nepůsobili jako povodňoví turisté. Nic by mě netěšilo méně, než se stát takovouhle hyenou.

Táhnu Pavla ke zdi Slovanských kasáren, kde jsem skoro rok působil a lezl přes tu zeď abych se dostal do nejbližší hospody na pivo. Ta zeď je tak vysoká, že si vůbec nedovedu představit jak jsem jí tehdy překonával. Nemůžu najít ani místo, kde by za zdí měla stát ta budova a okno s vyndavací mříží, všechno je zarostlé trním, hrůza.

Jak jsem již uvedl, náš cíl je hospoda v Čechurově dole u řeky, jmenuje se to tam vlastně Hradiště, ale to jsem se dozvěděl až následující ráno. Po těch letech je to všechno jinak. Odbočka pod hlavní bránou kasáren je teď zastavěná.
Ačkoliv jsem se zeptal na cestu, stejně jsme to nenašli a zabloudili až do hospody v Černicích. Leje jako z konve, jsme kompletně promoklí. Znovu se ptám na cestu a posílají nás vlastně tím samým směrem kde jsme již byli. Pavel je silně nervózní, já jsem ale přesvědčen, že to musíme přece najít. Vracíme se zase do té odbočky a teď jsem to trefili, stačilo jen ještě asi padesát metrů popojet a jsme na té správné cestě do Hradiště. Dorážíme do hospody, kde je opravdu i bezvadné spaní na kryté rozlehlé terase.
Kalíme až do zavíračky grog za grogem, těch bylo.

Ujeli jsme jen asi 12 km, já vlastně k tomu ještě cestu ze Zlivi do Ražic, takže asi 35 km.

Ráno je krušný, lížeme si rány celé dopoledne, balíme spacáky až v 11:15. Vlastně se ani nedá nikam vyrazit, mírně poprchá. Mě od časného rána kope pumpa, už nemám co zvracet, Pavel je na tom o trochu líp. První pivo dáváme až po poledni s hodně rozpačitými pocity.
Jedeme do centra Plzně něco pojíst, lehounce mrholí, ale to je v pohodě. Nakonec vyrážíme z Plzně až pozdě odpoledne. Směr Borská Pole a Valcha. Trochu jsme se zamotali, udělali jsme si pěknou exkursi průmyslovou zónou na Borských Polích. Nakonec nás zachytila jakási dřevěná hospoda (pořád ještě v Plzni), tuším že se to jmenuje U Darebáka. Ochutnali jsme tedy jejich Gambáč a padáme z kopce dolů konečně směr Valcha. Je půl páté večer, to jsem zvědav kam dnes dojedeme...
Spadli jsme k údolní nádrži, v protějším kopci je krásně vidět hrad Litice. Spěcháme do Dobřan, počasí i vítr stojí při nás. Dáváme pivko na návsi, žádného chovance proslulého ústavu jsme nepotkali, škoda.

Potřebujeme se dnes přiblížit k Domažlicím. Jedeme kus po hlavní silnici přes Chotěšov (obrovský klášter, ale dost zubožený stav) do Stodu - to je tedy díra. Je to hlavni tah na hraniční přechod Folmava, takže provoz na silnici dost hrůza, spousta náklaďáků, někteří jsou naprosto bezohlední.
Kolem půl deváté dorážíme do Staňkova. Stihli jsme i večeři, spíme na stadionu pod střechou na lavičkách, což nám poradila moc sympatická servírka. Nabízela přespání v jejich penzionu, ale to je pro nás zbytečný a drahý komfort.

Ujeto 50 km, Pavel jel na 90%, já o deset míň. Na to kdy jsme začali je to slušný.

Ráno nás probouzí šílená mlha. Brzy se to ale zvedlo a je SUPER AZÚRO!
Razíme na Domažlice údolím říčky Zubřina. Je to k neuvěření, jak tahle krajina dýchá minulostí. Natrefili jsme i na několik míst, podle kterých psal A. Jirásek Lucernu.
Ten původní mlýn ještě stojí a bydlí v něm dokonce přímý potomek mlynáře, který pravil "tudy ne paní kněžno, tady je bláto a tu kamení" (nebo tak nějak).

    Dorážíme do Domažlic před polednem. Konečně máme možnost polknout něco krajového - pivo Chodovar. Nechutná to špatně. Rozhodně lépe než ten nadýmavý Gambrinus, kterýho je tady všude haldy. Po dvou má člověk nafouklý břicho jak kachna.
V Domažlicích jsme se vrátili do kulturních kolejí - navštívili jsme místní plavecký stadion, pořádně se vydrbali, všechno smradlavý vyhodili.
Na výpadovce na Folmavu jsme polkli dva Bernardy (skvělé pivo), nechali si poradit od sličné barmanky a ač neradi, vyrážíme směr Klenčí pod Čerchovem. Po třech kilometrech zjišťuju, že jsem v tý hospodě nechal ledvinku. Křičím na Pavla, který je hodně vepředu, že se tam vrátím, aby počkal kde je, čímž jsem ho dokonale zmátl, on mě totiž vůbec neslyšel a nevěděl kam peláším. Dorazil jsem zpět do lokálu a barmanka rozjařeně řka "tak jste se přece vrátili" očekávala že bude mít zas s kým pokecat. Nelze ale otálet, beru ledvinku a s pozdravem mizím. Rád bych to dorval až na Výhledy, ale Pavlovi se tam moc nechce. No nakonec to vzdáváme, je už dost pozdě a nejsme zas takový sportovci...
    Necháváme si poradit a jedeme zapomenutou silničkou do Chodova a dále do Babylonu. Křižujeme silnici na hraniční přechod Folmava, kterou nejde skoro přejít jaký je tu provoz. Nácíčci si jedou v pátek v podvečer nacpat břicha do Domažlic, to je auto za autem.
Tradiční vietnamská tržnice je tady všudypřítomná. V hospodě, kde snad nepadlo slovo česky, jsme pokli hnusný Krušovice ve sklenici 0,4 l (míra po evropsku). Padáme z Babylonu jak cukráři, takovej jarmark aby člověk pohledal.
    Nechali jsme si opět dobře poradit a jedeme lesní asfaltkou do Pasečnice. V Pasečnici nemíjíme místní nevábně vypadající hospodu. Tam se zastavil čas někdy v roce 50 a má to tam neuvěřitelné kouzlo. Je pátek, pantátové se scházejí na karty. Tohle jsou ty hospody našemu srdci nejbližší, tam se odehrávají dějiny. Scenérii záchodků těžko popsat, snad jen foto dveří a poučka pro uživatele unitř:

POZOR!
Nedodržujte diskrétní vzdálenost
od mušle jako v bankách,
ale naopak přistupujte k ní co netěsněji.
Pro techniky:
Průsečík pomyslné svislice
vedené koncovým bodem zdroje,
tlakové tekutiny a podlahy,
musí ležet uvnitř průměru mušle
do roviny tvořené podlahou místnosti.
Pro blbce:
Stůjte tak, abyste nechcali na zem!

Frčíme dál přes Mrákov, bohužel bez zastávky neb nás tlačí čas, do Koutu na Šumavě.
Mě to sem přitahuje s pochopitelného důvodu(pro ty kdo ví jak se jmenuju), ale jinak je to díra všech děr. Hospoda, kterou jsme před asi osmy lety navštívili, je zavřená. Jediná otevřená je Sokolovna. Polovina hospody skanduje pod puštěnou televizí kde zrovna běží Milionář. Pivo zase to "mocné" Gé, ale není z nejhorších, ale k jídlu nic a nám by se chtělo pojíst. Tohle místo nás hodně zklamalo.

Vyrážíme na samou noc do Kdyně. Začíná krápat, stihli jsme to jen tak tak. Jedna holčina nám na náměstí prozradila, že tu mají stadion s krytou tribunou, to nás uklidnilo. Sedíme v hospodě U Černého Orla, v jakémsi krytém průjezdu, venku se spustil nechutný ceďák. Jsme rádi, že jsme to stihli. Touhle hospodou prošla historie, už J.Š.Baar tady chlastal. Zase ten zasraný Gambáč, ale co se dá dělat.

Zapomněl jsem ještě uvést nejvyšší dosaženou rychlost, kterou dosáhl Pavel, myslím někde u Mrákova - 73 km/h. Nutno podotknout, že byl silně navátej, jinak by si to netroufl. Ve mě se pořád udržují určité pudové zábrany a bojím se to z kopce pustit, a to tím víc, čím jsem ožralejší.

Nejdříve musím doplnit jak to včera nakonec dopadlo. Po zavíračce jsme vyrazili za hustého deště hledat tu tribunu. Samozřejmě jsme bloudili a cestu nenašli, vrátili se tedy na náměstí a nějací kluci poradili zas tu samou cestu. Nakonec jsme tedy vyrazili totální tmou po krkolomné pěšině vedoucí od plotu bordelu, odkud na nás rozzuřeně rafal dobrman. Tma jak v prdeli, když ráno vidím kudy jsme jeli, divím se, že jsme si nerozbili držku. Dorážíme ale opravdu k tribuně a slušně jsme se vyspali. Pravda, večer nás na tribuně překvapili nějací opilci, co tam vedle chlastali v kabinách. Asi si mysleli, že tam chceme něco ukrást... Zakázali nám chcát na trávník, ale jinak všechno v pohodě.
Celou noc prší, ráno ale jako mávnutím proutkem ustává. Vyrážíme na snídani do sámošky na náměstí. Už jsme vyjeli s mapy, vyrážím tedy do knihkupectví nějakou pořídit, pro jistotu pořizuju ještě náhradní z tel. seznamu v budce.

    Vyrážíme směr Janovice nad Úhlavou, černý mraky se honí všude kolem a je spodivem, že jsme ještě nezmokli. V Janovicích prvních 20% (Pavel vlastně už 30%, měl ke snídani černý kakao - Krušovice).
    Těšíme se na hrad Klenová, vzdálený od Janovic sotva 2 km. Kopec jak sviňa, ale pěkné. Je to tu všechno upravené, bohužel spousta masňáků. V areálu hradu je ale i hospoda, kde podávají skvělý Bernard 11° polotmavé, procenta naskakují.
    Hore háj přes kopec: míjíme vísky Javor, a cosi a padáme dolů do Strážova. Dost hrozná hospoda na návsi v patře nad sámoškou. Volíme dál trasu údolím kolem potoku, poněvadž to přece nikdy není moc do kopce. To jsme se ale přepočítali. Ta silnice stoupá tak strmě, že toho máme plný kecky. Na jedné křižovatce nám cedule oznamuje, že to máme do Mnichova už jen 217 km. Částečně ve šlapkách, částečně tláčou dorážíme do Čachrova. Hospoda zařízená jako barák po babičce, je tu útulně, protože takováhle útulnost se němcům nelíbí, tedy tu žádní nejsou. Po chvíli začíná mrholit. Pan domácí, co nás napájí Budvarem, nám navrhl zatlačit kola do jeho garáže, pršet nepřestává, procenta naskakují.
Všechno je OK, jen kdyby mě nezačala tak ukrutně bolet noha. Pavel tvrdí, že je to ischias a podal mi nějakou bobuli jménem Diclofenac či co. Zapíjím to statečně pivem a poté zjišťuju, že je už rok propadlá, z Pavla leze, že už to sebou vozí v kapsičce asi pět let... No což, říkám si, co mě neuškodí, to mě posílí.
    Protože stále prší, zahrádka na účtence pěkně roste. Nakonec přece jen ustává a pan domácí se s námi loučí slovy "tak pěkně jsme si na sebe zvykli a už se zase rozejdeme". Pavel má pod srdíčkem 7 kousků a dětskou porci svíčkové s devíti knedlíky. Já skuhraje na bolavou nohu stihl jen 5 kusů. Mraky se pořád honí, ale už neprší. Po cestě jsme neminuli hrad Velhartice a stálo to za to.
    Pokračujeme do Petrovic. Pavel odmítá pivo, a ačkoliv prosí abych to nikam nepsal, je to rozhodně důvod k zápisu do deníčku!

Z ničehož nic se na Pavlův mobil hlásí Jiří a řka "volové kde jste, já jsem v Sušici..." nás mile překvapuje. No my jsme ho už odepsali a vlastně jsme ani do Sušice jet nechtěli, ale tohle je samozřejmě jasný signál. Nakonec se potkáváme pár kilometrů nad Sušicí. Vracíme se s Jiřím do hospody na sušickém fotbalového stadionu, na jejíž tribuně chceme i přenocovat. Zážitků je spousta, je co řešit. Jiří vyrazil ze Strachánic po ose kolem 16:00 a dle jeho slov třikrát zmokl.

Spíme tedy na tribuně stadionu - zřejmě dobrý oddíl. Ráno v šest nás ale vzbudili nějací aktivisti a připravují dráhu na jakýsi atletický závody. Co naplat, musíme vypadnout než se to tam začne hemžit.
Snídáme tradičně v sámošce na náměstí, jediný Jiří jde hned ráno v osm do piva. I Pavel se dnes drží při zdi, přece jen je už neděle a musíme se vrátit domů. I tak bude zítřejší absťák v práci pěkně nechutnej.
Vyrážíme se podívat nahoru na kopec ke kostelu "U Anděla". Je to zvláštní, všichni jsme si dodnes mysleli, že se ten kopec jmenuje Svatobor. Svatobor je ve skutečnosti zalesněný kopec na protější straně Sušice. Opouštíme Sušici směrem na Strašín. Mraky se opět divoce honí, ale neprší. Zdá se, že se za nás tam nahoře někdo vydatně modlí, jinak si to nedovodu představit. Projíždíme Podmokly, Dražovice. Zajíždíme se podívat do Žihobců. Tahle ves je ukrutně stará, víc jak tisíciletí, je tam velký kostel a zámeček přestavěný v hlubokém bolševizmu na JZD, musí tam být spousta historie.

Do Strašína dorážíme ještě před polednem. Kousek od vsi je pěkný asi poutní kostel, ale není tam nikde žádná hospoda. Musíme zpátky dolů do vesničky V Lazech. Přestože jsme jediní hosté, paní vedoucí není zřejmě na takový nával zvyklá. Polívku snad teprve šla vařit..., pivo zase to mocné G.
Máme velké dilema kudy se vydáme dál. Vítězí Brousil, pojedeme na Javorník, šenkýřka tvrdí, že je to jen pár kiláků do kopce.
Cesta to byla překrásná, údolí Zuklínského potoka, všude zurčí potůčky, les voní a Brousil smrdí. Dorážíme na Javorník na konci se silami. Můžu za všechny odpřísáhnout, že by nás tam podruhé nikdo nedostal, snad jedině obráceným směrem. Byl to kopec úplně nechutnej, 9 km.

Na Javorníku popíjíme skvělý Bernard, skvěle jíme a pomalu se loučíme s letošním Bírtůrem. Teď už to bude brnkačka, cesta na Strakonice je převážně z kopce. Vyrážíme a držíme si klobouky. Ve Vacově nezastavujeme, ale napojujeme se na poměrně frekventovanou silnici, kde je aut až hrůza. Skoro každý pražák si na nás s radostí zatroubí, to aby si dokázal jaký je blbec.
Zastavujeme v Češticích. Poprvé narážíme na strakonické pivo a hned Švanda Dudák 12°. Tohle je pivo na kterém jsme odkojeni. Pěkně si to vychutnáváme. Protože nás tlačí čas (teda hlavně mě - musím chytit nějaký vlak na Budějce), po dvou půllitrech vyrážíme. Myslím, že Pavel a Jiří těch svých 100% dnes udělali, já asi o 20% míň. Mě už od soboty nechutně bolí noha, kulhám a docela se těším na ten vlak. Do Zlivi bych se dnes po ose asi už nedohrabal. Kousek před Doubravicí se Pavel odděluje, a šlape směr Čepřovice. Čeká ho drsný Panský Les do Volyně a pak kopec z Volyně do Litochovic.

My s Jirkou dorážíme do Strakonic někdy kolem 17:30. Vzali jsme to částečně kolem Volyňky, kde na rozbahněné cestě naše kola dostala konečně řádnou dávku bláta. Jirka solidárně zasedl se mnou do nádražky "na jedno", vlak mi jede až za hoďku. Tahle nádražka ve Strakonicích se za 25 let co jí znám vůbec nezměnila. Pořád stejný kreatury. Mistr výčepní si dokonce přišel k Jiřímu koupit jedno cigáro - tak tohle jsme ještě nezažili. Vlak má nakonec čtvrthodinové zpoždění (jak jinak) a tak se krátce před osmou večer, kulhající, ale jinak ve zdraví objevuji v domovních dveřích - k nesmírné radosti jak dětí, tak milované ženušky.
Upocený, smradlavý, neoholený, ale šťastný, protože to všechno stálo za to.

Ujeto asi 60 km, Pavel možná trochu víc, hoši 100% udělali , já jen 80.
Celkem jsme toho našlapali asi 250 km.

Domluvili jsme se, že letos si situace rozhodně žádá ještě jedné akce, a to někdy v srpnu, alespoň na dva dny. Něco mi říká, že to budou asi Novohradské Hory.
Snad se konečně sejdeme ve větším počtu.