Stejně jako loni na chorvatský ostrov Šolta cestujeme i letos na jih Itálie organizovaně. Máme k dispozici autobus zahraniční výroby, před sebou dva noční přejezdy a přes 2000km.
Z Tábora vyrážíme oproti předpokladům až okolo osmé hodiny večerní. Čeká nás cesta na hraniční přechod Halámky, který je bohužel konečnou stanicí pro jednoho z našich řidičů, který nepochopitelně cestuje s federálním pasem již dávno neexistujícího Československa. Již jen s dvojicí řidičů tedy pokračujeme vstříc nočnímu přesunu napříč Rakouskem. Okolo půlnoci jsme ve Vídni a odtud pokračujeme dále tradiční trasou přes Graz a Villach do Itálie. Hranicí projíždíme ve čtyři ráno a nabíráme směr Bologna.
Ukrajujeme první nekonečné kilometry na italském území. Do Bologny je to přes 330km. Cestou překonáváme řeku Pád a samozřejmě i stejnojmennou úrodnou nížinu. Noříme se čím dál hlouběji do apeninské „boty“ a po Bologni za sebou necháváme i Florencii. Po moderní dálnici uháníme skrz spoustu tunelů směrem k Římu, vědomi si staré pravdy, že všechny cesty vedou právě do tohoto věčného města. No, v našem případě to bohužel neplatí úplně doslova, protože většina osazenstva našeho zájezdového autobusu už Řím navštívila v rámci své loňské dovolené, takže okolo Říma jen prosvištíme po dálnici, což mě velmi mrzí.

Zhruba 150km před Římem nás čeká první zastávka a hlavně odpočinek na našem dlouhém přesunu. A tak odbočujeme z dálnice a jedeme několik kilometrů směrem na Perugii k jezeru Trasimeno. Ve zdejším letovisku Lido di Tuoro strávíme několik hodin, vykoupeme se a nabereme síly k dalšímu přejezdu.
Letovisko je docela příjemné a jezero vypadá na první pohled docela dobře. Při příchodu na pláž nás vítá jakási podivná napodobenina Stonehage a několik restaurací. Pláž vypadá také poměrně lákavě, jen ta voda je při bližším pohledu taková podivná. Není zrovna nejčistší a když už se odhodláme ke koupeli, zjišťujeme, že mělčina s blátivým podkladem sahá snad doprostřed jezera. Nechápu, jak tady mohou jezdit nějaké lodě, protože já při plavání skoro pořád drhnu nohama o dno a o nepříjemné vodní rostliny.
No, snad z té pochybné vody nebudeme mít nějaké následky v podobě vyrážky nebo něčeho podobného. Aspoň jsme se osvěžili. Ještě se vyhřejeme na Sluníčku a potom zajdeme do nedaleké restaurace na pivo a na zmrzlinu.
Zmrzlina i pivko byly na rozdíl od vody v jezeře v pohodě. Haineken z lahve stál 2,7e a skvělá italská zmrzlina 1,3e. V restauraci jsme zaznamenali jednu drobnou zvláštnost. A sice místní poplatek za donášku. Jakmile nám něco italský číšník donese až pod nos, naúčtuje si za to příslušný poplatek za námahu. Takže se raději necháme obsloužit u pultu.
Po ochutnávce zmrzliny jdeme obhlédnout zdejší přístavní molo. Jezero takhle z mola nebo z břehu vypadá docela hezky, tím spíše je škoda té špatné vody, ale v teplém prostředí se holt kazí každá sladká voda, takže se s tím problémem dá těžko něco dělat. Ale na dovolenou do kempu bych sem asi nejel…
Navečer si ještě dáváme pizzu, respektive malé nakrájené obdélníčky, a v šest večer už vyrážíme zpátky na dálnici a jedeme dál na jih. Postupně míjíme Řím, Neapol a nad ránem příštího dne už nás vítá jihoitalská Kalábrie.