Rok 2002 jsem po cestovatelské stránce pojal spíš odpočinkově. Je třeba zpracovávat hromadu informací, fotografií a videa z minulých cest, protože s přibývajícími kilometry a zeměmi se také hromadí resty. Navíc paměť časem slábne a dva roky stará cesta se přece jen dokumentuje mnohem hůř než čerstvé zážitky. Takže nezbývá než dát všechno do pořádku, než zase vyrazím někam do světa.
A letošní rok je tedy určený právě na likvidaci cestovatelských restů. Na jaře sice přece jen svitla možnost cestovat – a sice do Spojených států, protože kamarád mého spolucestovatele Libora končil ve státech s prací a hodlal na závěr svého pobytu cestovat po národních parcích amerického jihozápadu. Bohužel já jsem se letos konečně odhodlal dát do pořádku mé pochroumané tříslo a čekala mě operace. Sice ne nijak závažná, ale tříměsíční zákaz jakékoliv fyzické námahy a zvedání čehokoliv kamkoliv udělal tomuto plánu přítrž. A tak jsem alespoň využil pozvání, které jsem pro případnou cestu do USA obdržel, a společně s dalším cestovatelským kolegou Michalem jsem si vyřídil vízum do USA. Těsně před zdražením nás každého stálo zhruba 1750,-kč a máme ho na deset let! Určitě se bude časem hodit….
Tak úplně bez cestování jsem ale letos přece jen nezůstal. Už po loňském létě jsme se s Radkou domluvili, že letos vyrazíme na dovolenou na Sicílii. Sice si do své statistiky nepřipíšu žádnou novou navštívenou zemi, ale středomořské pláže a Sluníčko budou stát určitě za to. Obzvlášť lákavá je návštěva Liparských ostrovů, takže vzhůru na jih!

Sicílie je největší středomořský ostrov. Leží vlastně u špičky italské boty a návštěvníkům nabízí vskutku rozmanitou přírodu. Najdeme tu pěkné písčité pláže, spoustu úrodné zemědělské půdy, ale také hory a vulkány. Lidé jsou takoví svérázní. Hovoří si svým sicilským dialektem, který je občas nesrozumitelný i jejich krajanům z pevninského severu, čas je pro ně silně relativní a za žádnou nedají dopustit na svoji polední siestu. Pro „čistokrevného“ Itala je Sicílie jinou zemí a také zdejší obyvatelé se především považují za Sicilany.

Už v mladší době kamenné pronikali na ostrov přistěhovalci z východního středomoří, kteří se usazovali hlavně na východním pobřeží a na Liparských ostrovech. Poté přicházely stále nové národy, mezi nimi i Sikelové (1030 př.n.l.), od kterých ostrov obdržel své současné jméno. V roce 735 př.n.l. založili na východním pobřeží svou první osadu Řekové. Osada se jmenovala Naxos a dnes leží nedaleko současné Taorminy. O rok později založili Korinťané Syrakusy a na východním pobřeží postupně vyrostla další nová města (Catania, Megara Hyblaia). V těchto nových městech se pěstovala řecká kultura a svědky této doby jsou velkolepé chrámy a stavby.
Od šestého století př.n.l. vedli Řekové nekonečný boj o nadvládu ostrova s Féničany, kteří se již dříve usídlili na západě. Definitivního vítězství dosáhl až v roce 395 př.n.l. Dionýsius I., ale v následujícím století se již nedal zastavit postup Říma. Nepomohlo ani spojenectví Řeků s Kartágem, roku 212 př.n.l. dobyl římský vojevůdce Marcellus Syrakusy a v boji mimo jiné zahynul také slavný řecký matematik Archimédes. 
Na několik dalších století se ze Sicílie stala pouze jakási římská obilnice a teprve císař Maximianus Herculius si na ostrově vybudoval přepychové sídlo. Kromě toho se na Sicílii zachovalo ještě několik římských staveb v Taormině, Catanii a Syrakusách. Od šestého století se stal ostrov byzantskou provincií a roku 663 dokonce přeložil do Syrakus své sídlo císař Konstantin II. V roce 827 zde přistáli Arabové a dobytím Palerma (831), které se zároveň stalo hlavním městem, začala jejich dvě století trvající nadvláda. Po Arabech přišli Normané, jejichž vládci byli korunování také na krále Sicílie a Kalábrie. K nejvýznamnějším patřil Roger II., který vládl velmi diplomaticky a za své vlády nechal postavit několik významných staveb, v nichž se spojuje normanská přísnost s arabskou elegancí a uměleckou ornamentikou. 
Dalším významným panovníkem byl Fridrich I., zakladatel neapolské univerzity, kterému Sicílie vděčí za nový řád a kulturní oživení. Po jeho smrti se vlády násilně ujal rod Anjou a v roce 1282 začala po sicilském povstání vláda Španělů a krátké období rozkvětu. V roce 1434 byla například v Catanii založena první sicilská univerzita, ovšem po sjednocení španělské říše už vládli ostrovu pouze vicekrálové. 
V rámci utrechtského míru (1713) připadla čím dál víc zaostalejší Sicílie savojské dynastii a v roce 1720 ji výměnou za Sardinii získali Habsburkové. V roce 1735 přešla do rukou Bourbonů, kteří vládli v Neapoli, a kteří přinesli Sicílii pouze další úpadek. Mezi lidem postupně rostly nepokoje, které vyvrcholily v letech 1848-49. V roce 1860 rozhodlo lidové referendum o připojení k Itálii, ovšem situace zdejších obyvatel zůstala i nadále bezútěšná a pro mnohé bylo jediným řešením vystěhování. Stále větší moc získávala mafie, tajný spolek, který vznikl snad již v 17.století. Původně měla bránit zločinu a chránit zájmy zdejších obyvatel, ale časem se stal právě zločin legitimním prostředkem boje této obrovské organizace. Její síla byla podlomena až ve 20.století za Mussoliniho, ale po 2.světové válce opět nabyla na síle.
Snahy o autonomii ostrova vedly v roce 1946 k omezené hospodářské a kulturní samostatnosti. Dnes je Sicílie autonomním regionem s vlastním parlamentem. S technickou a finanční pomocí italské vlády a EU se hospodářská a sociální situace po staletí vykořisťované a utlačované oblasti v uplynulých desetiletích podstatně zlepšila.