Pondělní odpoledne jsme po malém výletu po okolí Portorosy strávili opět ve vlnách Tyrhénského moře. V tom úmorném vedru se snad ani nic jiného dělat nedalo, protože teplota vzduchu se opět zle přiblížila čtyřicítce. Navečer už bylo ovzduší o poznání příjemnější a tak jsme se s Radkou vydali na plánovaný výlet do sousedního města Falcone. Tedy pravdou je, že Radka moc neplánovala, ale nakonec jsem ji na čtyřkilometrový výšlap přece jen přemluvil. Trošku se projdeme a až se setmí, tak zajdeme na nějakou tu opravdovou italskou pizzu do místní restaurace.
Opouštíme tedy zdí obehnanou Portorosu a po místní komunikaci se vydáváme na západ, kde někde v dáli tušíme město Falcone. Po levé straně máme dálnici, na které ani teď v podvečer neutichá čilý provoz, zatímco silnička, po které právě ukrajujeme první metry, se jeví jako poklidná a málo používaná komunikace. Nicméně i tudy občas projde nějaký ten automobil a tak se logicky dostavuje nápad, že bychom mohli ušetřit naše nohy a kousek se svézt. A skutečně stačilo dvakrát mávnout a už nám zastavuje jakýsi Ital středního věku. Do Falcone sice nejede, ale aspoň nás sveze kousek k nejbližší odbočce, což představuje zhruba dva kilometry. Lepší něco než nic, že…
Ital má v autě naplno puštěnou klimatizaci, takže tam má pěknou kosu. Docela rádi jsme z auta zase po několika minutách vylezli a ohřáli se. Asi to byl nějaký otužilec a svůj vůz zároveň používá jako ledničku. Ale jsme rádi, že nás kousek svezl, dál už půjdeme až do Falcone pěšky, protože u odbočky do vnitrozemí končí nejen turistické rezidence, ale také asfaltová cesta. Dál už vede jen jakási rozježděná polňačka. U místních obyvatel se pro jistotu ubezpečuji, že jdeme správným směrem a že tato prašná cesta vede skutečně do Falcone. S naším autobusem jsme v sobotu jeli jinudy, ale cesta podél pobřeží se mi jeví jako nejkratší a tak přestože máme před sebou jen jakýsi lesní porost, jdeme odvážně kupředu s vědomím, že už máme jistě půl cesty za sebou.
Radce se to tu moc nepozdává, ale stačí jenom projít nějakým lesním hájem, potom okolo několika novostaveb a před námi se objevuje kýžené město a cíl našeho minivýletu. Hned u prvních baráčků začíná pěkná asfaltka, která nás okolo dalších pobřežních rezidencí zavede až do centra. Pláž tady moc lákavě nevypadá a ani žádná restaurace zrovna na dohled není. Nicméně vypadá to tu o něco civilněji než naše trochu umělá Portorosa.

Centrum Falcone tvoří hlavní obchodní třída, na které je teď večer poměrně živo. Ještě než se na ní dostaneme, musíme projít okolo zdejšího nádražíčka a zvláštního přejezdu. V těsném sousedství zdejší železniční zastávky jsou totiž závory a hned vedle nich podjezd – automobilisté si tedy mohou vybrat, jestli vyvýšenou trať překonají přejezdem, který je na vrcholu takového asi třímetrového hupu, anebo jestli prostě pojedou stále ve stejné výškové úrovni a trať jednoduše podjedou. Zdejší italští architekti se asi nemohli rozhodnout, jak místní komunikace železnici překlene a tak tu zrealizovali obě možnosti, což působí zvláštním a zároveň úsměvným dojmem.
Na hlavní třídě vyhlížíme nějakou tu restauraci a také bankomat. V prvním případě jsme bohužel vyhlíželi marně, ve druhém jsme byli o poznání úspěšnější. Má hotovost rázem nabývá požadovaných rozměrů a s tímto uspokojením se vydáváme vstříc falconským obchůdkům. Je tu o něco levněji, pohledy tu vychází na 0,16-0,20e, což je něco méně než v Portorose. Samozřejmě se tu dá nakoupit veškeré vybavení potřebné na pláž, ale nám bohatě stačí ty pohledy.
Blíží se soumrak a my se po krátké návštěvě Falcone musíme vydat zase zpátky do naší Portorosy. Spoléháme opět na stopa a hned za městem také zkoušíme štěstí, přestože se skrze přilehlý  lesní porost autem projet nedá, a tudíž je pravděpodobnost, že bychom už tady stopli nějaké auto jedoucí do Portorosy, opravdu nulová. Však nám to také mladík, který nám kupodivu zastavil, lámanou angličtinou vysvětluje. Mimochodem byl to snad první Ital, se kterým se tady na Sicílii dalo domluvit. Lidé jsou tu opravdu velmi milí a ochotní, zvláště tady v pobřežních osadách a vesničkách, ale jazykově jsou zkrátka (až na vyjímky) vybaveni jen italštinou.
Dalším, kdo nám zastavil, byl na uježděné polní cestě za lesním porostem postarší Ital. Do Portorosy sice nejede, ale i on nás asi dva kilometry popoveze. Brzy najíždíme na asfaltku a opět míjíme přímořské turistické rezidence. Pán se snaží komunikovat, ale vzhledem k tomu, že se o to pokouší v němčině, omezuje se náš rozhovor pouze na nejzákladnější údaje – odkud jsme a tak podobně…
Závěrečný necelý kilometr už jdeme pěkně po svých a už se těšíme, až si sedneme do nějaké té restaurace. V Portorose moc na výběr nemáme a tak usedáme do restaurace, okolo které chodíme každý den na pláž. Pizza tu stojí okolo 5,5e a my už se moc těšíme, až nějakou ochutnáme. Se zdejší obsluhou to ale bude složitější, protože přitloustlá Italka nevládne jiným jazykem, než svým rodným. Dokonce ani netuší, copak že to znamená „džus“ a se zděšeným výkřikem prchá, aby přivedla svou světa znalejší kolegyni. Druhá servírka je k našemu překvapení brigádnice ze Slovenska, takže již bez dalších potíží objednáváme pizzu a pivo Heineken.
Večeře byla výborná, přece jen Italové umí ty svoje pizzy skvěle! Obsluha nám „jakožto krajanom“ neúčtuje obvyklý poplatek za donášku a tak se můžeme spokojeni vrátit do našeho apartmánu. Pěkně jsme se dnes provětrali a zítra zase strávíme den na pláži. Večer se sem do restaurace zase vrátíme, abychom tu skvěle povečeřeli s radčinými rodiči a jejich slovenskými přáteli, kteří sem s námi přicestovali. Inu, Italové vaří opravdu výtečně….