Koupání v Portorose je celkem fain. Teplota vody se drží na velice příjemné úrovni a Sluníčko hřeje ze všech sil, takže to hned od začátku vypadá, že odsud odjedeme jako černoši. Škoda jen, že voda tady v Tyrhénském moři přece jen není tak čistá jako na Jadranu. Od loňského roku k mé výbavě na cestě k moři patří neodmyslitelně podvodní fotoaparát, ale tady na Sicílii toho pod vodu asi přece jen tolik nevyfotím. Dodnes (září 2002) jsem ještě nepoužil všech 28 snímků, takže ani nevím, jestli z toho mála podmořských fotek něco bude, ale viditelnost ve zdejších vodách není zrovna nejlepší. Ani zajímavé scenérie s hejny ryb, které jsme fotili loni na chorvatské Šoltě, se tady nekonají. Pár pěkných rybek se sice podél pobřeží pohybuje, ale s písčitým dnem v pozadí to přece jen nebude to pravé ořechové…
Jinak je ale koupání super! Od Radky jsem dostal k svátku nafukovací kruhové lehátko s opěrkou hlavy. Plovák jsem hned překřtil na „Lochnesku“ a po celý čas našich vodních radovánek jsme se na něm vyblbli do sytosti. Přes poledne jsme se obvykle uchýlili do stínu naší terasy nebo jsme zašli na melouna (cca 5,50e za poměrně objemný plod) případně na zmrzlinu, která tu stála 1,15e. 
Nicméně taková příjemná zahálka není pro mě úplně to pravé ořechové. Za léta mého cestování jsem si už asi zvykl, že se moje dovolená spíš skládá z přejíždění a návštěv zajímavých památek. A těch je tady na Sicílii více než dost, takže mě docela mrzí, že se nepodívám na antické chrámy v Agrigentu, do Ragusy ani do proslulých Syrakus. I když na druhou stranu je pravdou, že na cestování po Sicílii jsou přece jen vhodnější jiné měsíce než rozpálený červenec, ovšem když už člověk podnikne 2000km dlouhou cestu a dva noční přejezdy v autobuse, tak je škoda nechat si některé památky nebo významná města ujít. Nicméně na konci týdne nás přece jen čekají nějaké výlety, podíváme se na Lipary a také do Taorminy pod Etnu. Ale mě to přece jen nedá a na nějaký ten malý výlet se vydám už v pondělí.

Začínám tím, že prozkoumám okolí naší „škatule“ Portorosy, a podívám se, jak probíhá život za dvoumetrovou zdí. Jediný, kdo mě odvážně na tomto minivýletu ve čtyřiceti stupňovém vedru následuje, je Radčin bratr David. Branou u recepce tedy opouštíme Portorosu a po silničním mostě s úzkým chodníčkem překonáváme přilehlou dálnici. Z mostíku máme pěkný rozhled na okolí našeho letoviska. Na západě se nad pobřežím zvedá skalní útes s podivnou stavbou na vrcholu a pod útesem nenápadně vykukuje město Falcone. Na druhé straně se od pobřeží do vnitrozemí táhne rozlehlé město Terme Vigliatore a v dálce se objevují komíny rafinérie v Milazzu. Okolo nás se rozkládají rozlehlé zahrady a nad celým pobřežím se na jihu tyčí masív pohoří Peloritani, které tvoří základ mohutného masívu nejvyšší evropské sopky Etny, který se nachází asi 40km jižněji. Všude okolo nás je spousta zeleně, stejně jako u našeho apartmánu i tady všude rostou mohutné oleandry a celkově je zřejmé, že to bude právě zemědělství, které je kromě rybolovu hlavním zdrojem příjmů venkovských obyvatel Sicílie. 
Asi po 300 metrech se dostáváme na hlavní silnici, která vede z Messiny až kamsi k Palermu a je alternativou pro ty řidiče, kteří se chtějí pohybovat podél pobřeží a nechtějí platit za jízdu po dálnici.
Po této hlavní silnici také samozřejmě jezdí místní linkové autobusy a jednu z jejich zastávek tvoří i městečko Terme Vigliatore. Netrvá to dlouho a už stojíme ve stínu prvních baráčků. Já se snažím najít nějaký funkční bankomat, protože jak jsem již dříve uvedl, zařízení toho jména v Porotorose bylo zcela mimo provoz a já spoléhajíc na moderní peněžní služby příliš tučným obnosem nové evropské měny neoplývám. Jdeme tedy s Davidem podél hlavní silnice a prohlížíme si početné obchody, ale bankomat nikde. Když jsme prošli okolo místního kostela a pošty, bylo jasné, že v nedohlednu je nejen bankomat, ale také konec tohoto nečekaně rozlehlého městečka a tak jsme se raději vydali zpět. 
Těžko bych odhadl, kolik obyvatel toto městečko má, každopádně se táhne hlavně podél hlavní silnice a částečně i podél pobřeží. V tomto směru se zdá být opravdu nekonečné, zatímco do šířky příliš rozlehlé není a nízké, maximálně patrové baráčky, končí pod svahem pohoří Peloritani. Je to spíše takévá větší vesnice, lidé tu žijí spíš v rodinných domcích se zahrádkou a výjmečně v nevelkých bytovkách. Zkrátka nic extra.
Dálnici překonáváme dalším ze silničních mostíků a pěkně splavení se vracíme do Portorosy. Aspoň jsme malinko nasáli atmosféru opravdového sicilského venkova, ale já bych přece jen rád našel někde v okolí také nějaký ten bankomat. Naštěstí je nedaleko o něco větší město Falcone, kde snad nějaký bude a už ráno jsme se s Radkou domluvili, že se tam navečer půjdeme podívat, tak snad budeme mít štěstí…