Drago Jančar
Drago Jančar (nar. 1948 v Mariboru) je v současnosti nejpřekládanějším slovinským spisovatelem. Píše novely, romány, vydal několik knih esejí. Dnes žije v Lublani. Z díla např. sbírky povídek Smrt u Panny Marie Sněžné (1985), Pohled anděla (1993), romány Galejník (1978), Polární záře (1984), Katarina, páv a jezuita (2000); sbírky esejí Terra incognita (1989), Krátká zpráva z dlouho obléhaného města (1994). Do češtiny je jeho dílo uváděno především zásluhou překladatele Františka Benharta. Vedle ukázky z díla uveřejňujeme s laskavým svolením vydavatele rozhovor s Drago Jančarem, vydaný listem SME 17.2.2001 při příležitosti návštěvy Bratislavy.
****
Lidová balada
Podle staré slovinské pověry každý večer rozžíhají andělé na nebi nesčetně hvězd. Za každé novorozeně novou hvězdu. V té chvíli, kdy přichází člověk na svět, už mu svítí jeho světýlko tam nahoře v temném vesmírném prostoru. Za každého zemřelého pak andělé jedno světlo zhasnou a ono pak padá k zemi. To je duše, která padla a pak se snad zase vzepne. Jestli se tak stane, závisí především na tom, co je zapsáno v Knize knih, kde je zapsán i její život. A když se vzepne, pak navěky pluje nekonečným prostorem mezi hvězdami, které jsou dětmi Slunce.
Je teplý letní večer a mladá žena jde polem, cestou kolem pokosených strnišť, ostré zbytky stébel vykukují za země, jejich kořeny dole v zemi ještě žijí, zatímco nahoře na povrchu už začalo umírání. Žhnoucí brouci odskakují zpod jejích kroků, cesta je vyprahlá, ale vespod je hlína ještě vlahá, červi skrz ni pomalu lezou a kypří ji, až se suchý povrch napíná živými bytostmi dole. Na nebi jsou hvězdy, pokojně připjaté na klenbě. A čím déle na ně hledí, vidí, jak se míhají, celá klenba nebes, která se klene od stráně ke stráni a nad celým údolím, je plna světélkujícího a blýskavého míhání. Všechno žije, od země a podzemí až nahoru do nebes, jen v její duši je mrtvá bolest, v prsou a hlavě je dutá bolest, před jejíma vnitřníma očima černá ručka, která ční z hrobu.
Je to ručka dítěte, které udeřilo matku.
Matka měla dítě a udeřila ho, dítě pak na oplátku udeřilo matku. Dětská ruka není silná. Matka se proto ani o tom nezmiňovala a ani dítě netrestala. Nějakou dobu na to dítě onemocní a umře. Matku to strašně bolelo. Jednoho dne jde na hřbitov, aby se tam trochu vyplakala. Při tom přemýšlí: "Snad mi potom bude u srdce líp!" Ale nevýslovně se vyděsí, když spatří, jak z hrobu ční dětská pravice celá černá. Celá bez sebe se chvátá zeptat kněze, co má dělat.
Kněz jí nakáže, co má v noci udělat.
Letní noc je životná a komíhavá, nikde není smutek. Jen v jejích prsou se sbírají slzy, tlačí se vzhůru a čekají tam za očima, aby stekly po tvářích. Až stečou, vítr je osuší vůní po pokoseném žitu, po hřejivosti živé a radostné letní noci, která teď ze všech stran obléhá její žal na její osamělé cestě. A vždycky když pohlédne na hvězdy, utiší ji myšlenka, že tam nahoře přebývají andělé. Cherubové a serafové létají kolem nebeského dvora a jeden z nich doprovází její chůzi, jeden z nich ví, co tu noc udělá. Třeba právě ten, který rozsvítil a pak zapomněl zhasit tu hvězdu, takže duše je stále ještě bez svého domova na tomto světě a v černé zemi.
Ubírá se kolem vrboví, dole teče malý potůček a do světlé noci kuňkají žáby. Když se přiblíží, žáby najednou utichnou, až se žena rozhlédne kolem sebe a přemýšlí, zda není také to ticho nějakým znamením. Dívá se kolem sebe, přestože dobře ví, že nikde nikdo není, že ji vidí jen ten jeden pohled shora; který je teď snad někde zcela blízko ní. V teplém dechu s vůní po žitném poli, v svitu měsíce, který se rozlévá trávníkem, ve vlahé trávě, v šumění potoka pod vrbovým houštím. Pak vytáhne ze zástěry nůž, který si sem dala už včera, už tehdy, kdy přišla poprvé z chléva a když věděla, co má v noci vykonat. Třesoucíma rukama řeže vrbové ratolesti, její prsty vybírají silnější, neboť jí bylo řečeno, že musí nařezat pruty několik let staré. A pak slyší nějaký dech, neví, jestli svůj vlastní či někoho druhého, jakýsi zrychlený dech, snad povzdech. Dostává se jí síly, které nerozumí, jako nemůže pochopit hvězdy na nebi a život věcí hluboko pod zemí.
Ještě stále stojí u vrboví, ještě poslouchá, ještě neví, jestli opravdu půjde tam nahoru a udělá to.
Jenže teď už není jiné cesty. Nemůže zpátky a nechat to tak, jak to je. Teď musí tam nahoru a udělat to.
Nahoře na vršku je temná silueta kaple, namalovaná na světlé pozadí měsíčného nebe. Bílá cesta se vine nahoru směrem ke zdi a železným vratům, skrze něž tolik dní chodila se slzami v očích a se svíravou bolestí v prsou. Najednou už není kolem ní nic živého. Žádný brouk, který odskakuje zpod kročejů, kuňkání žab zpod vrboví, ani to světélkující a blýskavé míhání na nebeské klenbě už nikde není.
Ale černé kříže jsou čím dál blíž a čím dál větší, stále silnější je vůně čerstvé hlíny, tolik povědomá. Vůně čerstvého hrobu, zalitého slzami. A v uších hlas kněze, který jí přikazuje:
"Ruku, která udeřila svou matku, černá země nestrpí v sobě, protože je to tak veliký hřích, když dítě udeří matku. Běž a nařež několik let staré vrbové pruty a švihej jimi po ruce až do té doby, než zase zaleze zpátky do země."
Černá ručka ještě stále ční z hrobu, přímo k ní jde matka a máchne, máchne po ní… A černá ručka se pod prvním úderem pohne, ne však bolestí, pohne se a rozevře prsty, a když ještě jednou máchne, začne bělat. Ruka začne bělat a pomalu celá zbělá. Nakonec se celá krásně bílá vklouzne do země.
Temný prostor se zase rozsvítí měsíčním svitem, rozlehnou se hlasy živých tvorů všude kolem, slzy, které se tam v prsou nabraly a spočívaly za očima, teď stečou po lících a teplý vítr s vůní žita je osuší. Když sepne ruce a pohlédne vzhůru, vidí hvězdu, která se utrhla. Padá k zemi, strmým pádem, ale už za chvilku se začne pozdvihovat, na své cestě do nebe za sebou nechává pramen světla. Celá nebeská klenba se teď komíhá, od stráně ke stráni je plná světélkujícího a blýskavého míhání.
Ruka už se neobjeví, spolu s dítětem pokojně spí ve své studené postýlce pod zemí, dušička pluje tam nahoře, kde bude létat nekonečným prostorem mezi hvězdami, které jsou dětmi Slunce.
Orig:
In: Pogled angela, Mihelač, Ljubljana 1992, př. A. Kozár
