TEMA | 3. září 2004 |
|   |
Názvy |
Co se názvů týče, jistě pochopíte, že při jejich volbě, vymýšlení a stanovení je potřeba na ničem nešetřit a dát do toho všechno, čeho je člověk schopen, ostatně mnozí to tak dělají.
Pojmenovat názvem knihu, dát jméno dílu nebo firmě, to znamená hodně úsilí a ten, kdo to bere vážně, jistě při přemýšlení nad takovým úkolem probdí několik bezesných nocí. Taková kniha svůj název ponese navěky, lze sotva předpokládat, že by se dala někdy přejmenovat a nanicovatý název může navždy poškodit jinak velevzácný obsah. U děl hudebních a vůbec všech podobných výtvorů vzniklých s přispěním kumštu je tomu podobně a něco dodatečně napravovat později je téměř nemyslitelné. Nový název jako náprava už nic nezlepší a pokazit obsah názvem lze také jen obtížně, ale co hlavního, takové věci se prostě nedělají. Volnost ve volbě názvů je nepřeberná, záleží na fantazii, schopnostech a rozumu, jak bude dílo tímto způsobem korunováno.
Nejinak je tomu u názvů firem, ale to jsme se už přenesli do světa téměř čistě materiálního, tady nevhodně volené označení může znamenat obchodní neúspěch, jinak dosti těžko pochopitelný. Není proto ani nic neobvyklého, když se firma za nějaký ten rok přejmenuje, aby se pokusila prorazit a zkouší štěstí s novým názvem. Jak se říká, lidé si zvyknou na všechno, proč by si nezvykli na něco tak obyčejného.
Snad by se jen okrajově hodilo připomenout, že mezi názvy třeba takových politických stran a jejich opravdovým zaměřením není vhodné hledat skutečnou souvislost už vůbec. |
Název pro výsledek lidského počínání je něco jako oblek pro člověka, jak se svému okolí jeví navenek. Dá se tím mnohé získat předem a také hodně ztratit i beze slov, jeden pohled stačí. Výhodou názvu či pojmenování je jeho nezávaznost vzhledem k obsahu a často se to využívá, jak by ne, když to nic nestojí.
Každá doba dává přednost něčemu pro ni charakteristickému a bez ohledu na dobu mají větší naději na úspěch označení líbivá či odvážná, to co lidé chtějí slyšet, a to co jim už předem slibuje splnit jejich nevyřčená přání. V oblasti zábavy se s nejroztodivnějšími názvy setkáváme často, tam je to snad pro přitažení pozornosti povinností. Cirkusy se v době svého rozkvětu často označovaly názvy exoticky znějícími a v této souvislosti to platí dodnes o artistech, hudebních kapelách, uměleckých směrech a nejen o nich.
Internet poskytuje široký prostor pro seberealizaci v publikační činnosti a tady se meze pomalu nikomu a ničemu nekladou. Najdou se názvy bláznivé, škodolibé i vážně se tvářící a někdy jen autoři vědí, jak si představovali, že to mělo s obsahem a formou dopadnout. Lze se setkat s dílky svému titulku odpovídajícími i s dobře míněným usilováním o vyjádření vlastního přesvědčení, pocitů a dojmů. Je celkem samozřejmé, že se v tom množství najdou pokusy pojmenovat výtvor honosně, ale vytvořit se podařilo jen dosti smutně vyhlížející, rozpaky vzbuzující plod duševního snažení. Názvy slibující čtení nebo podívanou ve spojení s kulturou, štěstím nebo láskou mohou být často varováním, že se slibuje něco nesplnitelného. |
|
TEMA | 20. srpna 2004 |
| |
Vrba |
Opravdu mi není známo úplně všechno, na co je vrba dobrá nebo čím je užitečná. Našlo by se pár útržků ze školních vědomostí, něco časem přibylo z tu a tam vyposlechnutých a jindy zase přečtených, dosud neznámých, informací na toto téma. Protože se mi zdá, že mi moje neznalosti o vrbách v ničem nevadí a snad se tím ani příliš neliším od ostatních, nepátrám dále. Z toho vyplývá, že kdyby mi někdo položil zvídavou otázku na dané téma, bude pro mne užitečnost vrby spočívat nanejvýš v tom, že poskytuje proutí na výrobu košíkářského zboží. Tak a tam jsem asi se svými vědomostmi v koncích. Když se pokusím opravdu hluboce zamyslet a to přemýšlení bude skutečně usilovné, tak se mi vybaví jen taková drobnost, že má-li kdo trápení na tomto světě, může ho prý jako tajemství svěřit, podle známého literárního díla, duté vrbě a na čas se mu tak uleví na duši.
V čajovnách se mezi hosty hovořívá o všem možném, někdy potichu, aby hovor ostatní nerušil, jindy polohlasem jako při běžné konverzaci a někdy opravdu nahlas a to tak, že to ostatní musí nutně vyslechnout, pokud se nerozhodnou včas odejít. Některým z těch hostů, kterým stačí hovor vést tak, že ostatní neruší, je někdy smutno, něco je tíží a pak převyprávět svůj osobní svízel příteli či přítelkyni může být dobrá forma terapie. Pokud to je opravdový přítel, může jeho tichá účast působit jako hojivý balzám a ono se asi víc nedá dělat. |
Nic z toho, co takový monolog obsahuje, máme-li se držet běžných zvyklostí, nebývá určeno pro cizí uši a tak to i má být.
Ale protože zbývá ještě se zmínit o kategorii hostů hlučných, kteří nerespektují právo ostatních na klid a najdou se všude a vždy, musí být spravedlivě i jim věnován jejich díl. Starosti většiny z nich nejsou o moc jiné, než těch ostatních, ale najdou se mezi nimi takoví, kteří pociťují neodolatelnou potřebu sdělit své patálie všem, kdo jsou okolo, ať chtějí nebo ne. Jejich vrbou v dané chvíli určenou k tomu, aby vyslechla co je tíží, je celé okolí a je jim jedno, že se tak na veřejnost dostává to, co jsou jen a jen jejich nejniternější pocity a o co, vzato z pohledu ostatních, nikdo další ani valně nejeví zájem. Vykládat svá tajemství na veřejnosti je jistý druh sebemrskačství nebo projev nebetyčné hlouposti a pochybuji, zda takový způsob odreagování může přinést opravdové zklidnění mysli. Průměrnému a přiměřeně zdravému jedinci sotva, na tom se shodne většina lidí. Snad je to považováno za jistý druh hrdinství, sdělit všem veřejně, co koho v osobním životě trápí a o možnosti použít vrbu asi ani skoro nikdo neví. Zmínění lidé mají buď nedostatky v přehledu o literatuře, anebo jim to nikdo neřekl. Vrba snese všechno a pochybuji o tom, že existuje možnosti, jak by něco z tajemství, které jí bylo svěřeno, vyzvonila. |
|
TEMA | 25. června 2004 |
| |
Mít tak křídla |
Nikdo je vlastně opravdu nepotřebuje, to se tak jen občas někdo zasní a ostatní si o něm mohou myslet, že fantazíruje, jiní o něm třeba po straně mluví mnohem nevybíravěji. Když si tak představíme, že křídla patřičné velikosti by byla velmi neskladná, choulostivá na údržbu a nakonec i zranitelná, je namístě otázka, jestli by se to vyplatilo vlastnit takový tělesný doplněk. Také praktický život by s nimi byl nepochybně mnohem komplikovanější, než bychom si v počátečním nadšení připustili. Tělesných orgánů, které může občas stihnout nějaký neduh je i tak dost a teď ještě jeden, vlastně dva, navíc. A těch dalších otazníků, které se vyrojí hned, jak nad tím člověk začne vážněji uvažovat. To by také asi musely být nějaké školy létání, kde by se vyučovala i pravidla létání, absolvování školy by završila extra maturita a absolvent by získal malý letecký průkaz. Neví se vlastně, jaká křídla by pro člověka připadala v úvahu, něco na způsob motýlích asi ne, ta která vídáme u ptáků by to asi vyhrála a sotva někdo by měl zájem o netopýří. |
Celá myšlenka by ztratila na lesku, kdyby ovšem křídla měla být z umělé hmoty, ta se používá dnes skoro na všechno. To by pak mohla být křídla vyměnitelná a co já vím ještě dalšího. Vlastnictví křídel by ovšem zamotalo hlavu i zákonodárcům, protože by se na létající jedince musely vymyslet patřičné zákony, aby si nelétali jen tak, jak je napadne, případně aby ve vzduchu a z povětří nepáchali lotroviny. Nejspíš by netrvalo dlouho a létání na různé způsoby by bylo po čase zařazeno mezi olympijské disciplíny.
Ale myšlenka je to lákavá, ne že ne, a lidstvo je jí pronásledováno už po věky. Ovšem ve věku techniky a posedlostí vidinou dosahování rychlosti větší a ještě větší, která ovládá myšlení převážné většiny lidí, je ale už představa letu pomocí vlastní lidské síly přeci jen trochu na okraji zájmu. To už jen proto, že se dá očekávat, že nic nebude na zmačknutí knoflíku, s dosahováním větší rychlosti to nebude nijak slavné a s produkováním adrenalinu také ne, tak proč plýtvat energií na něco takového. Tak zbývají jen ti snílci. |
|
TEMA | 28. května 2004 |
| |
Potůček a strouha |
Jako vodní toky si většinou představujeme řeky, říčky a přinejhorším potoky. Potůček je však přeci jen něco malého, skoro zanedbatelného, co tolik nepřitahuje pozornost. Ona řeka nebo říčka bývá také poněkud blíže, než potůček skrytý někde v lesích, kdo by se plahočil takovou dálku pro to, aby si mohl prohlédnout pár žejdlíků vody, které tudy protečou. Na řece a u řeky je aspoň občas k vidění něco zajímavého. Když ta řeka za něco stojí, tak tudy proplouvají lodě, také sportovní nebo turistická plavidla a břehy oživují siluety rybářů, trpělivě vyčkávajících svůj úlovek. Tak potůček ve srovnání s řekou dopadá velmi bledě, a přeci je to on, který takovou řeku napájí a není jeho vinou, že nebudí tolik pozornosti.
Mezi vodními toky má však také své místo strouha a její význam má blíže spíš k hospodářskému využití, ale dobře navržená a vybudovaná může v pohlednosti směle soutěžit s říčkou i potokem. Jedno takové laické a trochu poetické rozlišení by mohlo znít, že potůček zurčí, bublá a vytváří tůně, což strouha obvykle neumí a potok se krajinou vine od nepaměti, takovou vlastnost strouha však nemá. Byla totiž vytvořena lidmi za účelem, aby jim hlavně sloužila tím, že přivádí vodu tam, kde je jí třeba. Jejím dalším charakteristickým rysem by mohlo být konstatování, že voda v ní se líně valí. V rovinaté krajině se může stát, že se takový popis proudění vody hodí i na potok, který nedostal příležitost k tomu pravému bublání, protože mu k tomu chybí patřičný spád koryta. Potoka, jehož hladina nemá žádnou dynamiku, si lidé snadno přestanou vážit a podle toho se k němu chovají. Vždyť taková voda bez vzruchu nepřináší žádné zážitky. |
Je to smutné, ale kolik takových malých toků ve městech i mimo ně najdeme ve skrytých zákoutích plné odpadků. Tady je namístě doplnit, že lidé tak vlastně přeměnili potok ve stoku a nechali ji na očích všem, kdo chodí okolo. Stoka sice slouží k odplavování všeho možného, čeho se lidé zbavili, když to svěřili vodě, ale proto také bývá ukryta v podzemí. Stoka na povrchu a v krajině nedělá radost nikomu, už jen to, že vznikla je tak trochu ostuda. Dospělí při pohledu na ni možná raději odvrátí zrak a dětem slouží jako příklad, co všechno se smí, protože ten, kdo to způsobil, nebyl na místě přistižen, utekl a tak nebyl ani potrestán. Nebývá sice pravidlem, že by se někdo sám rozhodl a takový kousek přírody se snažil vrátit do stavu, kdy se na něj dá pohledět bez odporu, ale přesto se to občas stává. Jedině trpělivou nápravou snad lze docílit toho, že se stane běžnější citlivější vztah k přírodě. Jinak ono zabránit neblahému zlozvyku v nesmyslném znečišťování se dá jen těžko, snad jedinci podobného ražení časem zmoudří nebo vyhynou.
Co je to všechno platné, že jsou na takovém toku ve městě i místa, kam je radost pohledět a která svědčí o tom, že čistota vodního toku vypadá tak, jak by měla být, když o pár desítek metrů dál je situace zcela jiná. Schopnost lidí přeměnit kdejaké zákoutí ve smetiště nejspíš vypovídá o dosti zbídačelém stavu jejich mysli, či duše, pokud kdo připustí, že by něco takového mohl mít. Přesto je na potocích a strouhách pěkných míst potěšitelně hodně. Na jednom místě se usídlily žáby, jinde, máte-li štěstí, uvidíte divoké kachny a bylo by to celé moc hezké, kdyby tu nebyla další místa, která tu idylu hrubě ruší. |
|
TEMA | 30. dubna 2004 |
| |
Profesionalita |
Co se pod tím rozumí, to si může každý vysvětlovat podle svého a taky tomu tak často bývá. U velké většiny názorů se dá očekávat, že mínění o tom, co je to profesionalita a kdo je to profesionál, bude značně ovlivněno dojmy z filmů. kterými se to v kinech již delší dobu jen hemží. Na filmech je hezké to, že v nich je možné téměř vše, zjednodušeně řečeno je omezení dáno jen předlohou, jak ji vytvořil podle svých představ a schopností scénárista, jak ji poté dotvořil režisér a jak se svého úkolu zhostili herci. Děj filmu se realitě vždy jen blíží a tak je na něj nutno pohlížet i v případě, že si chceme vytvořit představu o něčem, co se označuje jako profesionalita.
Profesionalita v reálném životě znamená především dodržování disciplíny, pravidel a regulí. Měla by být samozřejmou součástí výbavy řemeslníků, očekává se, že s s ní setkáme u těch, kdo vykonávají své povolání. Poněkud mylná představa, že k profesionalitě stačí mít nářadí označované názvem, kde nechybí slůvko Profi, rychle vybledne v okamžiku, kdy se třeba u takového pracovníka zjistí neschopnost plně ho při práci využívat. Méně křiklavý příklad záměny představ za skutečnosti nastává tehdy, když se za profesionalitu vydává pouhá řemeslná zručnost. Je nepřeberné množství situací, kdy je nutno k bezvadnému plnění řemeslem určených povinností navíc uplatnit předvídavost, oproštění se od osobních a emocionálních postojů a mnoho dalšího. Jestliže se podaří dát dohromady podobnou řadu schopností, je vytvořen základní předpoklad k dosažení profesionality v tom smyslu slova. K tomu již uvedenému jsou největší nároky na člověka kladeny v zaměstnáních či povoláních tam, kde se poskytují služby v přímém styku se zákazníkem, tedy například v restauračních zařízeních. To už je jen krůček k čajovnám, které do toho okruhu bezesporu patří. Věnovat se čajovnám a profesionalitě jejich pracovníků není určitě od věci, protože čajoven a podobných provozoven, kde se podává a prodává čaj, je u nás významné množství a pro mnoho lidí představují přijatelnou alternativu ke kavárnám, vinárnám a ostatním restauracím. Úroveň služeb v čajovnách je jako jinde dána především tím, jak se k hostům chová obsluhující personál a nakolik zvládá svou úlohu vytvořit natolik příjemnou atmosféru, aby hosté měli chuť přijít příště. V čajovně panuje takové nálada a ovzduší, jaké jsou schopni majitelé, anebo provozovatelé čajoven vytvořit svým vedením personálu. Mít čajovnu, do které budou chodit další hosté třeba jen na doporučení svých známých, kteří tam byli spokojeni, to je jistě sen každého. Jak to ale často vypadá ve skutečnosti, cizím a novým hostům se v čajovně nedostane náležité péče a to je jistě škoda. Personál sice byl nejspíš svým vedoucím poučen co a jak se sluší, ale nehledí si toho. Častým jevem bývá, že se věnuje více, či méně výměně názorů se štamgasty a známými, což pozorný host může nést velmi nemile. Co je všechno platné, že výběr čajů je přepestrý a příprava čaje je celkem bezchybná, když dojem z pobytu v čajovně je pokažen. Jak se má host asi dívat na to, že čajový tovaryš není schopen uklidnit neukázněné hosty, kteří evidentně ruší ostatní působením nepřiměřeného hluku v čajovně. Poněkud pedantsky může znít výtka, kdy v domáckém prostředí čajovny se již nepočítá s tím, že by výměna pozdravení majitele čajovny s každým hostem měla respektovat obecná pravidla, tedy i úctu k hostům cizím, a zatím se odbývá velmi ledabyle. Asi by se dalo podobných nedostatků najít více, ale k zamyšlení snad stojí i jen to zde uvedené.
Může se zdát, že v požadavcích je toho na provozovatele čajovny trochu moc. Možná ano, ale pokud skvělá myšlenka vytvořit z čajovny natolik unikátní občerstvovací zařízení, jak se to u nás povedlo, nezaznamená uplatnění přísnějších nároků na sebe sama, bude to jen poněkud samoúčelný krok na cestě, která slibovala více. |
|
TEMA | 12. března 2004 |
| |
Krásné vedle krásného |
Jsou věci a skutečnosti, které jsou schopny žít v symbióze, aniž bychom to třeba tušili. U artefaktů krásných už jen samotnou svou existencí by se zdálo, že něco podobného jako sdružovat je do společenství, aby bylo dosaženo efektu ještě výraznějšího, je zcela zbytečné. No prosím, je to názor, na který je jistě užitečné hledat odpověď jako na otázku, protože je výlučná a tudíž provokující. Tedy já jsem pro to, aby se nikdy neustalo v pokusech a projektech umisťovat věci krásné, k sobě ladící a oku lahodící, do sousedství. Nezdary, ke kterým nepochybně tu a tam dojde, lze mimo jiné chápat i tak, že objevit cestu, jež nikam nevede, je také poznání a to často nadmíru užitečné.
Možná si to ani neuvědomujeme a v duchu svůj k svému se občas sami něčeho podobného dopustíme a přitom jsme svým založením a názorově blíže ke střídmosti. Není to krásné, když ženě věnujeme květiny, které její krásu vhodně doplňují? Mnozí si asi řeknou, jeden příklad to nic není, další už asi nejsou a pomyslí si něco o přehánění. Ti, kdo jsou jen trochu pozornější, si vzpomenou, že dávám přednost přidávat pěkné ke krásnému všude tam, kde to jen lze a tak příkladů by se našlo více, když ne dnes, tak zítra a tak dále.
Mít za téma jen čaj je hezké, ale o co lepší je nezůstat jen u něj a přidružit k němu moc pěknou keramiku a kulturní zážitky mnoha druhů. K čaji je možno přidružit tolik zájmů, kolik je jich možno spatřit a nalézt v oboru krásných umění. Keramické výrobky mají k čaji a k doplnění zážitku z něj tak blízko, jak je to jen možné a kdo si toho nevšímá, tak pro toho bude obtížné pochopit mnohé další souvislosti. Dávat do spojitosti čaj a literární či výtvarné umění napadlo lidi už v historických dobách, tak proč v tom nepokračovat? Dnešní čajovny se u nás v takové činnosti už vyznají docela dobře a jen stěží si dovedu představit, že by se časem významněji nepodílely rostoucí nabídkou na oživení v kulturním dění. |
|
TEMA | 30. ledna 2004 |
| |
Ta správná slova |
Nabídnout zboží těmi pravými slovy, to je svým způsobem šikovnost, kterou dovede uplatnit jen někdo. Vycházím z vlastních poznatků a obchodníků, zde v této souvislosti majitelů čajoven, kteří se věnují svému řemeslu poctivě a naplno, si vážím. Na dokreslení takového tvrzení je dobré uvést, jak jsem se nestačil divit, že váhavému zákazníkovi stačilo při výběru čaje mezi cizokrajně popsanými krabičkami jen doporučit, že to je „kouřový čaj“ a bylo po váhání. Proč jen tak obyčejné pojmenování stačilo k tomu, že se ten nakupující nechal bez rozmýšlení přesvědčit, není na první pohled zřejmé, ale snadno si lze domyslet, že věci spojené s kouřem, kouřením, určité lidi prostě okouzlují. Jen si to stačí dát do souvislosti s oblibou čajoven vybavených vodními dýmkami u mládeže a vše je vysvětleno. Zmíněné doporučení čaje nebylo tak daleko od skutečnosti, protože při výrobě se u některých čajů k docílení specifického aroma opravdu vonný kouř používá.
Obecnější a lepší příklad toho, jak zákazníkovi vyjít vstříc při volbě toho, co si v čajovně vybrat, se nabízí u čajů bylinných neboli spíše nečajů. No řekněte sami, zda se takové zboží označené jako čaj na zlepšení paměti nechválí už samo a na nerozhodném kupujícím jen je, aby snadno podlehl takovému lákadlu. |
|
TEMA | 16. ledna 2004 |
| |
Co bylo pak |
V předchozím článku Tak jednoduché jsem popsal své pocity při nákupu čaje ze vzdálené ciziny. Nastala příležitost se vrátit k tomu, co to vlastně bylo za čaj a zda to stálo za všechnu tu námahu s jeho získáním.
Tak především to byl čaj z Japonska, tedy čaj zelený, typu Sencha. Vakuově balený sáček byl ovšem popsán téměř zcela jen znakově a latinkou se toho člověk moc nedozvěděl, ale přece jen to stojí za zmínku. Našinec si přečte a je mu jasné, že obsah činí 100 g. Pak je zde uvedeno označení čaje a stručný návod, ve kterém se praví, že čaj má být, po otevření sáčku, přemístěn do vzduchotěsné nádoby a uložen v chladu. Trochu nejistoty vyvolá údaj, ze kterého vyplyne. že záruční doba je stanovena do 11. dubna, bez udání roku, nepochybně je tedy míněn rok, ve kterém byl čaj zakoupen a nikdo se nad tím nepozastavuje. Krátkost doby je pochopitelná tehdy, když se člověk porozhlédne po nabídkách dalších obchodníků s japonským čajem. Na obalu pak už jen zaujme značka JAS (viz SLOVNÍK), o které jsem se dozvěděl něco dalšího až po pátrání.
Uvnitř sáčku čekalo překvapení ve formě drobného sáčku, ve kterém běžně očekáváme vysoušedlo, ale zde to byl pohlcovač kyslíku. No a nakonec lze konstatovat, že samotný připravený čaj chutnal opravdu delikátně. |
|
|
