---

ČAJOLINKY

---

ARCHIV – Tema

O ČAJI NA STRÁNKÁCH INTERNETU

On-line časopis pro milovníky čaje a popularizaci čaje samého

---

Odkazy
na stránky věnované čaji

---

     Archiv kapitoly TÉMA z roku 2003.

Tak jednoduché

     Sotva bude spor o to, že věci mohou být proveditelné lehce a něky zase obtížně. Pustit se do zatím neznámé činnosti může být na pohled jednoduché a až teprve v průběhu jejího uskutečňování se dostaví obtíže a už to tak snadné, jak se zprvu zdálo, není. Co může z tohoto pohledu nazírání představovat objednání čaje asi nelze dopředu obecně rozeznat. Ale jednou se stane a rozhodnete si objednat čaj. Nebudu mít přitom na mysli objednání čaje v nádražní restauraci a čekání, co mi to naservírují, když o to požádám vrchního. Abych rozptýlil další nejasnosti, není v tom ani testování kvality služeb čajovny, ale přímo nákup a to nákup čaje na dálku. Zlákala mne možnost objednat si dodávku čaje poštou a z ciziny k tomu. Je jistě mnoho lidí, kteří nakupují v zahraničí a nepovažují to za námět k líčení něčeho neobvyklého. Pro mne to však neobyčejné bylo a možná ještě nějakou dobu bude zvláště proto, že nákup to byl z ciziny tak daleké, jak si jen lze představit. Navíc jsem nákup uskutečnil prostřednictvím Internetu v on-line obchodu a to už přeci jen trochu dobrodružstvím zavání. S vyhlédnutou firmou jsem si vyměnil pár mailů ke zjištění podrobnějších informací o možnostech dodávky a pak s dobrým vědomím, že jsem snad nic nezanedbal, jsem objednávku vyplnil. Slíbená lhůta dodání byla úměrná vzdálenosti, kterou zásilka měla překonat a tak jsem se, vědom si dalších možných rizik, jen obrnil trpělivostí a v nejistotě jsem se připravoval na nejhorší. Ale jak už nadpis hlásá, ukázalo se, jak to je všechno vlastně prosté. Zásilka mi byla doručena za čas mnohem kratší, než jsem očekával, ve stavu zcela neporušeném a bez jakýchkoliv dalších komplikací. Jen ten, kdo už nějakou patálii podobného druhu zažil, ocení tak samozřejmý a šťastný vývoj událostí v tomto případě.

Hodnocení

     Bez hodnocení se neobejdeme, naučit se zkoumat kvalitu je nutností. Dost často se to však odbyde jen ledabylou úvahou, za kolik, co a kde jinde koupíme. Při nakupování do kuchyně bývá už rozvažování nad tím, co koupit a co ne, důkladnější.
     Nakolik je oprávněné velice pečlivě u každého nákupu zvažovat, než se rozhodnu, zda je to opravdu to, co chci, si musí odpovědět každý sám. Mnohdy jenom několik špatných zkušeností člověka přinutí, aby příště dobře věc předem zvážil, než vydá peníze. Součástí takové úvahy by nutně měla být též snaha vytvořit si dokonalejší způsob hodnocení. Někdo si vystačí s názorem, který si jednou vytvořil a nehodlá ho měnit, i kdyby k tomu důvod byl.
     Pokud se stane a někomu připadá, že u čaje hraje nejdůležitější roli jeho barva v šálku, a je to jeho skálopevné přesvědčení, které nehodlá měnit, nezbývá, než před tím kapitulovat. Na trhu je takových výrobků velké množství, zřejmě se hned tak brzo vyrábět nepřestanou, jdou přeci stále velice dobře na odbyt. Dalším lákavým atributem u čaje často bývá jeho vůně, což už svědčí o poněkud vybranějším vkusu, ale k pochvale ještě není důvod. Dodat čaji lákavou vůni se často využívá, jak tradičně, tak nápaditě novodobě. Kdejaké koření či pochutina dovede čaji dodat svou vůni. Lidem to chutná, tak proč by si neměli mít možnost dopřát něco takového?
     Rozpaky však zřejmě vyvolá snaha o dosažení vůně za každou cenu. Taková rafinovaně volená vůně velice snadno ovlivní naše hodnocení ve prospěch věc koupit, hodnocení nehodnocení. Nějak mi připadá, že je to v souladu s prosazováním vůní všude, reklama nás to učí denně. Vonět musí všechno, bez vůně, té správné, nemůže člověk žít. Ve snaze ovonět kdeco se pokrok nezastavil ani před tím, přidat něco osvěžující vůně do Pu-Erhu. Cosi jsem o tom jsem již četl, ale setkání s něčím podobným in natura mi vyrazilo dech. Očekávat, že odér hnoje bude přijatelnější, když se na něj vyleje něco chanelu, mi stále připadá zcestné.

K recenzi

     Musím se přiznat, že k publikované recenzi knihy Příběh čaje na stránkách Čajovník bych se zřejmě dostal vlastním přičiněním mnohem později, nebýt oznámení na stránkách caj.thoma.cz.
     Zajímalo mne, co mi recenze nabídne z pohledu čajomila, který pocítil nutnost vyslovit se veřejně a napsat na to téma celý článek. Od recenze se obvykle očekává, že recenzentovy názory a hodnocení pomohou čtenářům zorientovat se ve vlastních dojmech a v tom, co sami po přečtení pocítili. Očekávat se od ní dá i to, že vyvolá řadu polemických názorů, od toho je to taky přeci recenze. Po jejím přečtení jsem se po krátké úvaze rozhodl, že bude účelné, abych se ve své reakci na ni omezil jen na její obecné rysy a detaily vybízející k podrobnějšímu zkoumání nechal stranou. V základních rysech článku jsem k polemice nenašel výraznější příčinu. Z toho, co mi v recenzi neladí, jsou častá neurovnaná tvrzení a málo přímočará hodnocení, jako třeba například zmínka o přehlednosti uspořádání knihy nebo o relativně slabším dojmu z některých jejích částí, či malém prostoru. To ale k polemice v této rovině také nedává vážný důvod. Když se ale do recenze vloudí dohady, kolik toho autor knihy o čaji ví a jinde zase názor o zdání, že vypravěč říká malou část toho, co ví, nepůsobí to bez uvedení důkazů dobrým dojmem a o ujasněnosti cíle recenze mohou proto být důvodné pochyby.
     Výhrady dosud uvedené mají jen menší váhu ve srovnání s tím, že do recenze, a tak je článek v závěru označen, se prý dostaly i názory jiných čtenářů. Když už se to tedy stalo, tak by snad bylo vhodné uvést konkrétní jména a citace, neboť jen tak je možné oddělit názory recenzentovy, ty jsou ve vztahu k recenzi autentické, osobní a za těmi si stojí, od názorů těch dalších. Snad nakonec bych nechal zaznít námitku proti nebývale obsáhlé zmínce o ceně knihy.
     Moje celé hodnocení recenze knihy Příběh čaje vyznívá sice převážně v kritickém tónu a negativně, ale je výsledkem dojmu a tak na mne recenze opravdu zapůsobila. To však hodnotu výpovědi recenzenta nesnižuje, snad jen se to celé nemělo jmenovat recenze.

Inspirace

     Nemohu si pomoci, ale ve spojitosti se zde několikrát zmiňovanou knihou Příběh čaje se mi vybavuje jeden detail, který mě láká k obsáhlejšímu komentování. V knize je obrazový doprovod textu opravdu neobvykle bohatý a jen ten by si jistě zasloužil zhodnocení, určitě lepší, než jaké se mi povedlo ve skororecenzi knihy v úvodníku ze 6. června 2003. Jak obrazy, tak fotografie nabízejí nepřeberné příležitosti, jak se nad nimi zamyslet, ale pro mne se stala přitažlivá jedna fotografie, protože se mi k ní téměř okamžitě vybavil dodatečný text, který by ten zobrazený motiv ještě umocnil.
     Pánové sedící v řadě každý u svého šálku čaje mají před sebou ještě svého opeřeného domácího mazlíčka, který se tam má naučit zpívat od těch zkušenějších.
     Jinak vážná situace se dá odlehčit konstatováním, že pánové a otcové rodin byli vlastně nuceni vzít do takové školy toho jejich blbce, který u nich doma ne a ne pořádně zazpívat. Ještě, že je tu celkem slušná příležitost vypít si čaj, ale o klidu k němu nemůže být ani řeči, tomu řevu ptactva se snad ani zpěv nedá říkat. A to jim prodavač na trhu s domácími mazlíčky tvrdil, jaký to je nepřekonatelný zpěvák, jak lahodný zpěv umí vyluzovat, ale jak ho přinesli domů, kloudný zvuk nevydal a co hůř, při tom všem - stál takové hříšné peníze.
     To je prosím nadsázka a nelze mi snad mít za zlé, že jsem ji použil. Pokud se někdo cítí dotčen pro nevhodnou formu nebo téma humoru, na svou omluvu dodávám, že je to dílko čiré fantazie a nikoho jsem tím nechtěl pohoršit.

Okolo Příběhu čaje (10/10)

     Je mou milou povinností pokračovat v postupném uveřejňování otázek, které jsem položil autorům knihy Příběh čaje a odpovědí, kterých se mi na ně dostalo. Na otázky písemně odpověděli Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi, za Čajolinky se ptal Petr Novák.

---

     P.N.: Tématem čaje jste se v knize zabývali důkladně, nicméně se dá očekávat, že čtenáři by Vám to asi neodpustili, kdybyste pro ně v budoucnu neplánovali nějaké další volné pokračování knihy, kde byste se na téma čaje zaměřili z jiného úhlu pohledu nebo kde byste se pokusili zmapovat další, dosud málo známé oblasti, dnes už čajem proslulé. Námětů by se zřejmě našlo dost, můžeme tedy doufat, ptám se za čtenáře i za sebe, v pokračování nějakou další knihou nebo CD?

     Thomovi: Před pár dny jsme se vrátili ze Šrí Lanky a právě tam jsme si uvědomili, co všechno by se dalo o čaji ještě napsat. Jen o cejlonském čaji by mohla vzniknout knížka téměř stejně obsažná jako Příběh čaje...

Jak správně podotýkáte, nápadů a námětů bychom měli víc než dost, čas by se možná také našel. Pochybujeme však, že by nějaký nakladatel v nejbližší době o další čajovou knihu projevil zájem. Ale chtěli bychom Příběh čaje uplatnit v cizině. Udělali jsme už pár pokusů: jednáme s Poláky a také zajišťujeme překlad části textu do angličtiny. Zjistili jsme totiž, že obrazová kniha, která by poskytla tak široký a podrobný pohled na čajovou historii ve světě dosud chybí. Existují sice pěkné obrazové publikace, ale zaměřují se třeba více na Evropu než na Orient či naopak.

Nicméně pro zdejší milovníky čaje chystáme na rok 2004 týdenní stolní kalendář, který vydává nakladatelství Apolo. Na každé z 52 stran bude jedna fotografie a k tomu krátký text, který čtenáře provede historií i současností „čajových" zemí a seznámí je i s několika čajovými recepty. Budeme sice hodně čerpat z naší knihy, ale přibudou i nové poznatky a zajímavosti z posledních cest. Například z podzimní výpravy do Nepálu a samozřejmě i ze Šrí Lanky.

Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi exkluzivně pro Čajolinky. Texty není dovoleno kopírovat, ani jiným podobným způsobem využívat k jejich dalšímu šíření.

Okolo Příběhu čaje (9/10)

     Je mou milou povinností pokračovat v postupném uveřejňování otázek, které jsem položil autorům knihy Příběh čaje a odpovědí, kterých se mi na ně dostalo. Na otázky písemně odpověděli Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi, za Čajolinky se ptal Petr Novák.

---

     P.N.: Knihou Příběh čaje jste se zapsali do povědomí řady čtenářů jako milovníci čaje a v čem toto kriterium splňujete bezezbytku?

     Thomovi: Bezezbytku asi v ničem. Čaj sice milujeme, ale nevyhýbáme se ani jiným nápojům (například vínu a pivu), kterými si lidstvo odedávna zpříjemňuje i ztrpčuje pobyt na tomto strastiplném světě.

Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi exkluzivně pro Čajolinky. Texty není dovoleno kopírovat, ani jiným podobným způsobem využívat k jejich dalšímu šíření.

Okolo Příběhu čaje (8/10)

     Je mou milou povinností pokračovat v postupném uveřejňování otázek, které jsem položil autorům knihy Příběh čaje a odpovědí, kterých se mi na ně dostalo. Na otázky písemně odpověděli Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi, za Čajolinky se ptal Petr Novák.

---

     P.N.: Nakolik lze připustit myšlenku, že kniha by nejspíš nevznikla, kdybyste neměli podporu přátel a známých a můžete se i jen stručně zmínit o vlivu všech těch, kteří sympatizovali s Vaší prací na knize a pomohli Vám v průběhu jejího vzniku?

     Thomovi: Na tomto místě musíme poděkovat především našim dlouholetým přátelům a chalupářským sousedům Nině a Jiřímu Procházkovým, kteří po dlouhé roky trpělivě poslouchali naše čajové monology, v nichž jsme si tříbili a ujasňovali témata, o kterých jsme zrovna psali. Dík samozřejmě patří i mnoha dalším lidem - například Milcům čaje za příspěvky do knihy i drobné rady, lektorům knihy a skvělým lidem: sinoložce Zlatě Černé, japanoložkám Alici Kraemerové a Věně Hrdličkové, indologovi Dušanu Zbavitelovi... Nedá se sice říct, že bez pomoci těchto a mnoha dalších lidí by kniha vůbec nevznikla, ale měla by podstatně více chyb, zkrátka - nebyla by tak dobrá.

Ovšem na tom, že je kniha tak obsáhlá má zásluhu především nakladatel Milan Gelnar . Bez mrknutí oka nám odpustil všechny nedodržené termíny odevzdání rukopisu, se slovy: „Jen v klidu dál pište." Navíc se po odevzdání díla nezhroutil, ale do roka našel možnost, jak tuto finančně velice náročnou knihu vydat, aniž by se nakladatelství položilo.

Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi exkluzivně pro Čajolinky. Texty není dovoleno kopírovat, ani jiným podobným způsobem využívat k jejich dalšímu šíření.

Okolo Příběhu čaje (7/10)

     Je mou milou povinností pokračovat v postupném uveřejňování otázek, které jsem položil autorům knihy Příběh čaje a odpovědí, kterých se mi na ně dostalo. Na otázky písemně odpověděli Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi, za Čajolinky se ptal Petr Novák.

---

     P.N.: Práce duševní je vyčerpávající, když se dělá poctivě, málokdo to umí pochopit. Kde, z čeho nebo jak jste čerpali energii do další práce, kterou si psaní knihy vyžaduje?

     Thomovi: Každý z nás autorů má ještě mnoho dalších aktivit a zájmů a z počátku se knize věnoval jen okrajově, vždy bylo něco, co se zdálo důležitější. Po půl roce „práce" na knize jsme zjistili, že bychom dosavadním tempem knihu psali nejméně dvacet let! Po několika dnech vzrušených dohadů jsme domácnost přestěhovali na chalupu v Jizerských horách, kde jsme poměrně ničím nerušeni psali, psali a psali. Energii a sílu jsme mohli čerpat přímo z nádherné a námi milované okolní přírody. Z procházek, houbaření, lyžování či jen pohledu z okna. Někdy ani to nestačilo, avšak vždy jsme dokázali jeden druhého zase dotlačit k práci, i když se to často neobešlo bez „italského" hluku a vzruchu. Ale i z bouřlivé výměny názorů lze načerpat pozitivní energii.

Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi exkluzivně pro Čajolinky. Texty není dovoleno kopírovat, ani jiným podobným způsobem využívat k jejich dalšímu šíření.

Indie (3/3)

     Dozvěděl jsem se o tom, že Roman Konvička z Dobré čajovny Hledání ve Frýdku-Místku uskutečnil nedávno cestu do Indie. Požádal jsem ho o rozhovor a zde otiskuji odpovědi na otázky, které jsem mu položil. Na otázky písemně odpověděl Roman Konvička, za Čajolinky se ptal Petr Novák.

---

     P.N.: O Indii a pěstování a výrobě čaje se už dnes u nás lze dočíst a dozvědět mnohé z řady pramenů. Je však zcela pochopitelné, že být na místě samém je nenahraditelná zkušenost. Čím jste chtěl obohatit své dosavadní znalosti při této cestě, měl jste pro to svůj zvláštní záměr a podařilo se to, co jste v tomto směru zamýšlel?

     Roman Konvička: Do čajových zahrad jižní Indie jsem se vydal, jednak z důvodu poznání a zhlédnutí této kultury osobně a jednak proto, že je přímo spjata s mou prací. Viděl a poznal jsem spoustu věcí, které znám pouze z knih, což je určitě hodnotnější zkušenost.

     P.N.: Po cestě přichází hodnocení její úspěšnosti, z odstupu místa a času jsou události vidět v jiném světle. Řada věcí se povede, jsou i ty další, ale důležité je ze zkušeností se poučit a příště se nedopustit podobných omylů. Jak se dají shrnout přínosy této Vaší cesty?

     Roman Konvička: S odstupem času, vidím, že cesta si zasloužila většího a podrobnějšího naplánování, které by přineslo bohatší zážitky a zkušenosti, ale byla to má první cesta, kterou jsem uskutečnil teprve v 17-letech, takže ji zhodnotím jako celek - jsem spokojený.

     P.N.: Pokud plánujete další podobné cesty, kdy a kam se vydáte na další? Doufám, že Čajolinky budou mít to štěstí a dovolíte, aby se mohly na svých stránkách o Vaše zážitky podělit se svými čtenáři.

     Roman Konvička: Další cesta bude odvislá na mé budoucí finanční a časové situaci, ale pravděpodobně příštím vítězem z mnoha hezkých zemí spjatých s čajem bude Tchai-wan nebo Japonsko.

Roman Konvička pro Čajolinky. Texty není dovoleno kopírovat, ani jiným podobným způsobem využívat k jejich dalšímu šíření.

Okolo Příběhu čaje (6/10)

     Je mou milou povinností pokračovat v postupném uveřejňování otázek, které jsem položil autorům knihy Příběh čaje a odpovědí, kterých se mi na ně dostalo. Na otázky písemně odpověděli Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi, za Čajolinky se ptal Petr Novák.

---

     P.N.: Asi by neměla chybět otázka, která se nabízí sama, protože jste se při psaní knihy stále nejspíš v myšlenkách zabývali čajem, zda jste přitom měli čas i na šálek čaje a mohlo by se tedy říci, že ke vzniku knihy přispěl i on svým dílem?

     Thomovi: Bez nespočetných šálků čaje bychom knihu asi nikdy nenapsali. U počítače jsme vždy měli konvici s tímto skvělým, osvěžujícím a inspirujícím mokem. Zvlášť Michal, který píše výhradně v noci, by se bez čaje prostě neobešel. Nedá se říct, že bychom v tomto případě dávali nějakému z druhů čaje přednost. Pili jsme rozličné čaje černé, zelené, bílé i částečně oxidované. Navíc jsme se v rámci udržení duševního zdraví snažili dodržovat naší téměř každodenní oddychovou odpolední přestávku, ke které nerozlučně patří konvice dobrého čaje a šachová partie.

Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi exkluzivně pro Čajolinky. Texty není dovoleno kopírovat, ani jiným podobným způsobem využívat k jejich dalšímu šíření.

Indie (2/3)

     Dozvěděl jsem se o tom, že Roman Konvička z Dobré čajovny Hledání ve Frýdku-Místku uskutečnil nedávno cestu do Indie. Požádal jsem ho o rozhovor a zde otiskuji odpovědi na otázky, které jsem mu položil. Na otázky písemně odpověděl Roman Konvička, za Čajolinky se ptal Petr Novák.

---

     P.N.: Vydat se od nás do poměrně vzdáleného koutu světa znamená dobře se připravit. Mohlo by být zajímavé znát, jak náročné byly Vaše přípravy a co z nich Vám později pomohlo v tom, že jste byl na cestě dobře vybaven pro nastalou situaci?

     Roman Konvička: Jak jsem už dříve výše napsal, moje přípravy, byly velmi skromné, stačilo pouze odhodlání a pár peněz v kapse, samozřejmě, že jsem se informoval na různých serverech a mluvil o cestě se spoustou lidí, ale osobní zážitek je „osobní zážitek"

     P.N.: Indie je velká země i v tom ohledu, kde se čaj pěstuje. V mnoha místech se nacházejí také kulturní a historické památky. Podle čeho jste si pro cestu vybral dobu jejího trvání, časový termín a oblasti, které jste navštívil?

     Roman Konvička: Já jsem se orientoval hlavně na cíl cesty, a to byly plantáže buď na severu v Darjeelingu, Sikkimu a Assamu, nebo na jih do Nilgiri, rozhodl jsem se pro Nilgiri, protože bylo vzdálenostně a časově nejdostupnější. Týden jsem strávil v horách Nilgiri Hilus v městečku Coonoor (1700 m)

Roman Konvička pro Čajolinky. Texty není dovoleno kopírovat, ani jiným podobným způsobem využívat k jejich dalšímu šíření.

Okolo Příběhu čaje (5/10)

     Je mou milou povinností pokračovat v postupném uveřejňování otázek, které jsem položil autorům knihy Příběh čaje a odpovědí, kterých se mi na ně dostalo. Na otázky písemně odpověděli Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi, za Čajolinky se ptal Petr Novák.

---

     P.N.: Vyskytly se při sestavování knihy nějaké okolnosti, které Vás potrápily víc, než jste očekávali?

     Thomovi: Bylo jich tolik, že je snad nelze ani vyjmenovat. Mimo jiné k nim patří skutečnost, že během psaní Příběhu čaje vyšlo několik konkurenčních „čajových knih" . Některé se nám nezdály příliš dobré, ale například „Všechny čaje Číny" nás trochu zaskočily. Naše původní představa o textu k Příběhu čaje byla totiž s touto knihou kupodivu dosti shodná. Nechápali jsme jak je to možné, ale stejně se jmenovaly dokonce i názvy některých kapitol. Abychom se trapně neopakovali, museli jsme úplně změnit koncept Příběhu čaje, znovu se ponořit do studia dalších materiálů, zkrátka začít nanovo. Když vyšla skvělá Valtrova kniha „Vše o čaji pro čajomily", mohli jsme zůstat v klidu. Náš text měl o hodně širší záběr a kromě „čajové alchymie" se čajem podrobně zabýval i z kulturního a historického hlediska. Na paty nám ovšem šlapalo i nakladatelství Atlantis, které už po léta slibuje vydat obsáhlou knížku o čaji od Ludvíka Kundery. Tyto obavy se mohou někomu zdát malicherné, ale když knize věnujete tolik let, pochopitelně si přejete, aby si našla co nejvíce čtenářů, zkrátka, aby se dobře prodávala. A kolik čajomilců si může v krátkém čase dovolit koupit několik poměrně drahých knih o čaji?

Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi exkluzivně pro Čajolinky. Texty není dovoleno kopírovat, ani jiným podobným způsobem využívat k jejich dalšímu šíření.

Indie (1/3)

     Dozvěděl jsem se o tom, že Roman Konvička z Dobré čajovny Hledání ve Frýdku-Místku uskutečnil nedávno cestu do Indie. Požádal jsem ho o rozhovor a zde otiskuji odpovědi na otázky, které jsem mu položil. Na otázky písemně odpověděl Roman Konvička, za Čajolinky se ptal Petr Novák.

---

     P.N.: Pokud se někdo z dosud málo početného společenství příznivců čaje veřejně pochlubí, že navštívil cizinu, která je tak úzce spjata s čajem jako Indie, nedá mi to, abych se na něj hned neobrátil a nepoložil mu za Čajolinky několik otázek. Jak dlouho zrála myšlenka, než jste si cestu do Indie naplánoval, které jiné země předtím přicházely v úvahu a co bylo hlavním popudem k jejímu uskutečnění?

     Roman Konvička: Na tuto cestu jsem se připravoval velmi krátce, přibližně měsíc před odletem, jsem teprve sháněl peníze na letenku, víza apod. Můj odlet byl datován na 3.3.2003, letenku jsem koupil 14 dní před cestou a vízum mi dali těsně, asi den před cestou samotnou. Jelikož, byla cesta naplánována a uskutečněna velmi rychle nezbyl čas ani na jakékoliv očkování a pečlivé přípravy, pouze batoh s nejnutnějšími věcmi a 200 $ v kapse. Měl jsem obavy z tropických nemocí a různých informací, které mi byly sdělovány během přípravy na čajovou výpravu, ale za celé tři týdny pobytu jsem se nesetkal s jakýmkoliv větším ohrožením. Z výběru čajových zemí jako např. Japonsko, Čína, Tchaiwan, Indie, zvítězila země, která byla finančně a časově slučitelná s mou prací v DČ Frýdek-Místek, krásná země s poměrně krátkou čajovou kulturou, ale zato s velmi krásnými místy a plantážemi, země jako je Indie.

Roman Konvička pro Čajolinky. Texty není dovoleno kopírovat, ani jiným podobným způsobem využívat k jejich dalšímu šíření.

Okolo Příběhu čaje (4/10)

     Je mou milou povinností pokračovat v postupném uveřejňování otázek, které jsem položil autorům knihy Příběh čaje a odpovědí, kterých se mi na ně dostalo. Na otázky písemně odpověděli Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi, za Čajolinky se ptal Petr Novák.

---

     P.N.: Nakolik Vás při práci na knize okolnosti nutily ke kompromisům, pokud vůbec taková situace nastala, a v čem se ukázala nesnadnost uspořádat knihu Příběh čaje podle Vašich představ?

     Thomovi: Kompromisům jsme se samozřejmě nemohli vyhnout. Každý z nás tří autorů měl o knize trochu jiné představy, které se snažil prosazovat a navíc byl těm druhým nemilosrdným kritikem. Abychom práci zdárně dokončili, museli jsme nakonec všichni ze svých názorů trochu ustoupit.
K dalším kompromisům jsme byli nuceni při vzniku grafické podoby knihy. Zatímco my jsme chtěli knihu co nejkrásnější a nejvýpravnější, snahou nakladatele bylo udělat knihu sice hezkou, ale pochopitelně za co nejméně peněz. Dlužno podotknout, že k ústupkům došlo na obou stranách...

Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi exkluzivně pro Čajolinky. Texty není dovoleno kopírovat, ani jiným podobným způsobem využívat k jejich dalšímu šíření.

Okolo Příběhu čaje (3/10)

     Je mou milou povinností pokračovat v postupném uveřejňování otázek, které jsem položil autorům knihy Příběh čaje a odpovědí, kterých se mi na ně dostalo. Na otázky písemně odpověděli Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi, za Čajolinky se ptal Petr Novák.

---

     P.N.: Čím pro Vás bylo období přípravy knihy přínosné, co jste v té době postrádali a čím Vás téma čaje poznamenalo?

     Thomovi: Přínosné? Určitě v daleko širším poznání a pochopení asijské kultury, především pak čínské a japonské. Musíme přiznat, že než jsme se pustili do psaní knihy, netušili jsme, jak těsně je historie, a kultura těchto zemí propojena s čajem. Některé poznatky nám doslova braly dech. Zvlášť fascinující se nám zdál vliv čaje na dění v Japonsku v bouřlivém období 16. století.

Co jsme postrádali? Asi větší klid na práci a také peníze, protože jsme většinu času věnovali knize, nestíhali jsme práci, jež nás živí. Netrvalo dlouho a naše konto se začalo pohybovat na nule. Naštěstí jsme na horší časy poměrně zvyklí a nijak nás to neodradilo.

Čím nás téma čaje poznamenalo? Máme dost oprávněné obavy, že jsme se v době psaní knihy stali zcela nesnesitelnými společníky, kteří vždy a všude mluvili jen a jen o čaji a problémech týkajících se vzniku Příběhu čaje. Čaj byl pro nás diskusním tématem číslo jedna. Byli jsme jím beze zbytku pohlceni, uchváceni a očarováni. Nic se nám nezdálo důležitější. Snad to naši blízcí a přátelé pochopili a mají nás nadále v oblibě.

Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi exkluzivně pro Čajolinky. Texty není dovoleno kopírovat, ani jiným podobným způsobem využívat k jejich dalšímu šíření.

Okolo Příběhu čaje (2/10)

     Je mou milou povinností pokračovat v postupném uveřejňování otázek, které jsem položil autorům knihy Příběh čaje a odpovědí, kterých se mi na ně dostalo. Na otázky písemně odpověděli Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi, za Čajolinky se ptal Petr Novák.

---

     P.N.: Od které doby jste podřizovali, alespoň částečně, své plány cest do zemí, kde to připadalo v úvahu, tomu, že při nich budete cíleně sbírat materiály pro tuto knihu?

     Thomovi: Za první cílenou cestu za čajem lze považovat naše putování Japonskem v roce 1994. V té době se Zdeněk zaměřil především na fotografování čajových zahrad a čajového obřadu. K dalším významným okamžikům patří rok 1995, kdy Zdeněk odejel s Milci čaje - Alešem Juřinou, Jiřím Šimsou a Lubošem Rychvalským - do Indie, aby se ve zbytcích ásámských džunglí pokusili objevit divoký čajovník. Je samozřejmé, že přitom neopomněli navštívit řadu tamních plantáží a čajových manufaktur. Pak už bylo všechno jasné. V každé zemi, kterou jsme v následujících letech navštívili (patří k nim Tibet, Nepál, opět Indie a Japonsko, Barma, Thajsko, Kambodža, Turecko, Anglie, atp...), jsme věnovali podstatnou část cesty čaji. Bohužel pokusy dostat se znovu do Číny vždy ztroskotaly na tom, že Zdeňkovi nebylo uděleno vízum. Se slovy: "Však vy určitě víte proč!" Dlouho jsme si lámali hlavu, co je důvodem zákazu. Zda účast na některých akcích za svobodu Tibetu či ilegální překročení nepálsko-tibetských hranic při cestě k posvátné hoře Kailás, kdy byl Zdeněk i s kamarády odchycen a se zdravou kůži vyvázli jen díky přátelské pomoci jednoho indického obchodníka a samozřejmě i úplatku. Ať je to tak nebo onak, je jisté, že pokud se Zdeněk ocitl na čínském seznamu nežádoucích osob, už nikdy, co bude Čína Čínou, z něj nebude vymazán. Tak to v této nejstarší a byrokratismem nejprolezlejší civilizaci odedávna chodí... Z těchto důvodů jsme v knize - mimo Zdeňkových starších snímků - museli použít také velice pěkné fotografie Milců čaje, především pak Jiřího Šimsy, který v nedávné době do Číny podnikl několik dobrodružných čajových výprav.

Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi exkluzivně pro Čajolinky. Texty není dovoleno kopírovat, ani jiným podobným způsobem využívat k jejich dalšímu šíření.

Okolo Příběhu čaje (1/10)

     Je mou milou povinností zahájit zde postupné uveřejňování otázek, které jsem položil autorům knihy Příběh čaje a odpovědí, kterých se mi na ně dostalo. Na otázky písemně odpověděli Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi, za Čajolinky se ptal Petr Novák. Následující řádky je možno také chápat jako virtuální rozhovor, který proběhl v březnu roku 2003. Pokud se stane, že dostanete chuť na šálek dobrého čaje, není na tom nic špatného a dopřejte si ho.

---

     P.N.: Ať to vezmu z kterého konce chci, vždy mi vychází, že v úvodu je potřeba zeptat se úplně gruntovním způsobem. To jest tedy od začátku, nejdřív byla myšlenka, pak dílo. Jaký byl vlastně podnět k napsání knihy Příběh čaje?

     Thomovi: Prvotním impulsem k napsání knihy o čaji byly cesty do Asie, především do Japonska, Číny, Indie a Tibetu, kde se člověk s čajem setkával doslova na každém kroku. V těchto zemích šálek čaje patří k běžným součástem života všech vrstev obyvatelstva, osvěžuje je, zahřívá i ochlazuje, avšak zároveň je v něm obsažen i jakýsi vnitřní a těžko postižitelný smysl. Pro všechny tyto vlastnosti se čaj v Číně a Japonsku stal svébytným kulturním prvkem, jenž ovlivňoval mnohé umělecké i filozofické směry. Ve většině zemí Asie se šálek čaje stal i výrazem přátelství a pohostinnosti - všude tu platí hezké čínské přísloví: Když přijde host, nalij čaj... Je jasné, že v těchto zemích nespornému kouzlu čaje člověk brzy podlehne. Dobrý sypaný čaj jsme záhy začali pít nejen na dalekých cestách, ale připravovali jsme si ho i doma. Navíc Zdeněk ze svých cest přivezl řadu pěkných fotografií, v nichž ústřední roli hrál čaj. Právě nad těmito snímky Zdeňka napadlo udělat fotografickou knihu o čaji. Několik let se o tom v rodině jen mluvilo, ale pak čas najednou uzrál a ve všech koutech našeho malého bytu se začaly vršit kupy čajových knih a rozličných materiálů. Psaní nám přerostlo přes hlavu a z původně zamýšlené fotografické knihy s textem nepřevyšujícím 120 normostran vzniklo dílo o 600 normostranách...

Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi exkluzivně pro Čajolinky. Texty není dovoleno kopírovat, ani jiným podobným způsobem využívat k jejich dalšímu šíření.

---

     V příštím vydání vyjde jako pokračování další odpověď na mou zvídavou otázku, která spolu s ostatními dohromady tvoří tento rozhovor. Za poskytnutí rozhovoru děkuji Thomovým předně proto, že si na něj udělali čas, neobyčejnou laskavost však prokázali tím, že v odpovědích dali čtenářům Čajolinek neformálně nahlédnout do spisovatelské dílny.

Vítězství

     Není nad to, mít své životní zásady dobře propracované, pokud možno připravené na každou příležitost a pak to hlavní, držet se jich. Pro někoho jsou nezbytností, jinému vyhovuje považovat je za luxus. Jestliže lze předpokládat, že zásadovost v jednání a v životě ještě má nějaké opodstatnění, je to pro většinu lidí dobré znamení. Kde a když takové mravy nejsou podporovány, mívá to za následek, že se nejprve divíme, proč jen takové jednání není vykázáno za patřičné meze a pak údiv nebere konce, to když se bezzásadovost dere mezi ctnosti, tedy deviace se snaží přesvědčit o své správnosti. Jiné nešttěstí mohou představovat velice dobře a důkladně připravené zásady, jejichž zcestnost bere dech, ale o těch však řeč nebude.
     Zahrnovat zásady mezi takové důležité předměty společenské konverzace, jako je debata o jejich užitečnosti nesvědčí o duchaplnosti, příliš se to podobá planému utrácení volného času. Za přiměřenější okolnostem se dá nanejvýš považovat to, když jsou podle všech vnějších projevů právem přisuzovány opravdovým vlastníkům, kteří se jimi v životě opravdu řídí. Na rozdíl od mnoha jiných vlastností, která jsou člověku dány od narození, je třeba u mnoha osobních vlastností, aby se k nim propracoval. Když se pak v průběhu dalšího vývoje osobnosti podaří výchovným působením okolí docílit, že potřeba mít zásady je nezbytná, je napůl vyhráno. Než se ale podaří dospět do stadia, že je možno své postoje formulovat do zásad, chce to svůj čas a vyžaduje to poctivé úsilí, vytrvalost a velkou dávku štěstí, aby člověk neudělal chybu a nesnažil se postupovat tím nesprávným směrem, jak se říká, kudy správná cesta nevede. Ale to je jen začátek.
     Připravit a vypěstovat si zásady tak, aby jich bylo dost a na každou myslitelnou příležitost, je asi nad lidské síly, a proto se asi v běžném životě spokojíme s tolika zásadami, kolik jich tak asi připadá v úvahu. Nikdy, v žádném okamžiku, jich však není dost a tak nezbývá, než poučit se z těch, které člověk ke svému užitku má, používá je a přidat k nim další, která je vhodným způsobem doplní. Řeklo by se, že s přibývajícím věkem by to měla být hračka, protože zkušenostmi se k tomu získává potřebná průprava. Ale tak jednoduché to zase není a o trochu jednodušší to může být jen v případě, kdy se už podařilo načerpat i nějakou tu životní moudrost a nechybí umění ji vhodně uplatnit.
     Tak a ještě chybí dodat, že to vše již uvedené by nebylo k ničemu, kdyby se zásady již jednou přijaté uplatňovaly jen někdy, podle potřeby, anebo kdyby se na ně po nějaké době zapomnělo jen proto, že je to pohodlné. Zpronevěřit se zásadám, to je jako by žádné nebyly a možná, že je to horší právě o to, že tu již jednou byly.
     Jako malá připomínka zásad může posloužit příklad ze života. Přijmout zasvé takovou malou zásadu, že své úspěchy, které stojí za to a některá vítězství, je dobré oslavit, ještě nemusí být špatné. Mít důvod k oslavám je sváteční příležitost, která se nenaskytne tak často a lidé se jí chopí různými způsoby. Vrhnout se bezhlavě do oslav a nehledět na následky, to přináší bolení hlavy. Dá-li se pak říci, měl se dobře, nebylo mu špatně, ale po oslavě ano, to je dost špatná bilance. Ale v mém případě to vezměme jinak, než takové vítězství přišlo, stálo mě to nemalé úsilí, na zdraví mi to nepřidalo, ještě že si můžu občas na něco postěžovat. Pak si ale na oslavu dopřeju několik z vybraných báječných čajů a všechno, co mě trápilo, ustoupí. Můžu já si pak ještě na něco stěžovat? To je na tom právě ten rub celé oslavy, snad uznáte sami, že zásady, i takové ty skoro nicotné, nemají jen samé příjemné důsledky i přes svůj jinak dobře promyšlený záměr.

Na to je metr

     Na co by tak mohl být metr, o tom se snad nedá pochybovat, jeho základní určení je známo. Je tu přeci k tomu, aby si vědci, řemeslníci, obchodníci a ostatní lidi od fochu rozuměli, jak je to s mírami dálek a mohli se na něco spolehnout. V běžném životě je metr však nakonec, anebo právě v první řadě, důležitý pro zákazníka, aby věděl, co má za své peníze obdržet. Jistě, metr není jedinou pomůckou, jak poměřovat hodnotu toho, co se prodává. Spolu s dalšími měrovými jednotkami pomáhá udržovat jasno v tom, kolik a za co. Je tu vzat ve spojitosti s určováním hodnoty jen jako příklad, proto se toho držme, bude to účelné pro vymezené téma. Tedy metr je tu k tomu, aby bylo změřeno to, co změřeno být má a byla tak téměř exaktně prokázána vlastnost naprosto důležitá a nezbytná pro obchodování. To by však nesměl být přítomen člověk s jeho slabostmi a někdy také s nepěknými úmysly vůči ostatním. Exaktně se měřit dá, ale mít dobrou vůli vždy se tím řídit a tak postupovat, není jaksi samozřejmé. Pro někoho může být metr dobrý tak k tomu, aby metr dlouhou laťkou postrkoval ručičky hodin na stěně, kam sám nedosáhne. No a to postrkování ručiček hodin může být také ovlivňování jiného exaktního měření, jen nevíme, zda a kdy to je jen obvyklá korektura nepřesnosti údaje měřidla času. Ale zpět k věci. V dobách méně osvícených, než je ta naše, se sice asi nedalo měřit tak přesně jako to umíme my, ale i tehdy platila jednoznačná pravidla. Na toho, kdo si je v obchodování upravoval ve svůj prospěch a přišlo se na to, měly cechy poměrně jednoduchou výstražnou sankci ve formě nedobrovolné koupele nepoctivce ve studené vodě Vltavy. Dnes už něco takového není myslitelné, řádný soudní proces by přeci nemohl po řádně vedené obhajobě obžalovaného svým verdiktem jen tak kdekoho nechat máchat v řece a pro nějakou prkotinu, jak se na to dnes díváme.
     Měřidla jsou dnes už vymyšlena na kdeco, ale ještě je tu mnoho takových parametrů, se kterými si věda tak úplně neví rady. Nesmí se přitom zapomínat na další zvláštní vlastnosti, které sice lze hodnotit, ale jen obtížně měřit. A hlavně, jsou tu lidi, vyznačující se v tomto směru neobvyklými nároky a na neměřitelných atributech si moc zakládají. No ovšem, mám na mysli čajomily. Co je těm po všech mírách, jakkoli přesných, když čaj nemá to správné aroma a když mu v té očekávané delikatesní chuti cosi chybí.

Jako samozřejmost

     Řekne-li se samozřejmost, jsou představy o významu takového označení natolik rozdílné, že nemusí být nezajímavé podívat se trochu podrobněji na možné výklady a chápání toho pojmu, zde jen a jen ve společenském slova smyslu. Nenajdete tu proto nic, co by upozorňovalo na to, jak je to s fyzikálními a jim podobnými zákony, kterými oplývají vědy exaktní.
     Dá se namítnout, že o samozřejmostech je docela zbytečné uvažovat a rozebírat jejich podstatu, či jak to s nimi je, prostě jsou a jakápak debata. Takové prostinké uvažování má ovšem svá úskalí v tom, že nebere v potaz nic jiného, než nechuť zabývat se věcmi, které přesahují určitý omezený okruh uvažování. Přeci mi jen připadá samozřejmější, že lidská zvídavost je vlastní většímu počtu lidí, než je těch ostatních.
     Trochu paradoxně k předchozímu se dá zprvu říci, že v tomto směru není potřeba hledat nic tajemného, prostě věci, zvyklosti a děje samozřejmé tu jsou, ale hned lze dodat, ano historicky podmíněny a ovlivněny vývojem lidské společnosti v daném koutě světa. Jsou zakořeněny v lidském vědomí a bylo vždy snahou, aby byly respektovány v rámci morálky, rodičovského vychování a koneckonců i zákonů, když to nejde jinak. Generacemi našich předků bylo jen vypozorováno, že se tak dá žít snadněji. Na to, co je samozřejmé a co ne, ale zejména, co je kdy a v jaké situaci vhodné, je potřeba člověka od útlého mládí připravit tím, že je mu to formou vysvětlování s různým stupněm důraznosti doporučováno. Jak se říká, nebylo zatím vymyšleno nic lepšího a tak se ve výchově lidského jedince předpokládá, že se bude takovými doporučeními řídit i ve svém životě. Víme všichni, že do důsledku se to stane jen výjimečně a na bezvýhradném dodržování snad ani nelze trvat proto, že časem a tedy vývojem společnosti dochází k mírnému posunu v tom, jak a které věci je potřeba chápat jako samozřejmé a samozřejmost jiných ustupuje do pozadí. Ty základní však zůstávají a jen tam je dobré držet se tradice. Zvolená metoda doporučování má u někoho za následek, že vzal na lehkou váhu rady, které mu byly udělovány, a protože dodržování bylo dobrovolné, odchýlil se od takových zásad a rozhodl se řídit jen podle svého názoru. Ignorace bez snahy o nápravu je jen mírnější případ toho, kdy jsou porušována společenská pravidla. U mnoha společenských skupin charakteristických právě svým způsobem vymezení pojmu samozřejmost tak dochází k určitému odstředivému posunu od jádra společnosti a záleží jen na dalších zásadách a způsobu, jakým se projevují, aby se dalo říci, zda jsou prospěšné. Má-li se udržet kontinuita vývoje společnosti, jsou však skupiny se specifickými zájmy nepostradatelné. Je to zvláště tehdy, když přinášejí prvky, kterými se obohacuje tradice, anebo vytváří její nová kvalita. Mezi samozřejmosti proto pak zařadíme další zvyklosti, které mohou příznivě působit na celou společnost.
     Takových skupin s užitečnými záměry je možno specifikovat velmi mnoho a některé jsou i uznávány, jiným se obecné přízně nedostává, ať se snaží, jak to jen jde. Proto bych připojil malou přímluvu za ty, kteří si umanuli považovat za samozřejmost holdování dobrému čaji. Nekamenujte je, časem se ukáže prospěšnost jejich počínání, najde-li se dost jejich příznivců, kteří si to vyzkoušejí také.