Chodsko

Oblast Chodska, tak jak ji známe dnes a jak vstoupila do národního povědomí, je pouze jednou částí chodského osídlení západní hranice. Ve středověku tato česká etnografická skupina obývala rozsáhlé území, rozkládající se v pásmu od Domažlic přes Bor a Tachov po Planou.
Na jižním cípu sídlili domažličtí Chodové, obývající v okolí města jedenáct historických privilegovaných vsí: Draženov, Chodov, Klenčí pod Čerchovem, Klíčov, Chodská Lhota, Mrákov, Pocinovice, Postřekov, Stráž, Tlumačov a Újezd.
Za ozbrojenou strážní službu na hranicích byli Chodové odměňováni českými panovníky četnými privilegii, která jim přinášela vyjímečné postavení ve feudálním systému. Nejdůležitější výsadou byla jejich osobní svoboda, poddanství pouze králi. Domažličtí Chodové obdrželi v l. 1325 - 1612 od českých panovníků čtyřiadvacet privilegií, která jim jejich výsady potvrzovala. Měli i vlastní samosprávu, tvořenou rychtáři vsí a purkrabím sídlícím na domažlickém hradě. Svá privilegia si udrželi téměř do konce 17. stol.
Těžká strážní služba spojená se stálým nebezpečím nepřátelského vpádu vyžadovala od Chodů bojeschopnost spojenou se statečností a rozhodností. Ve své dlouhé historii také tyto vlastnosti prokázali.
Chodské vsi byly přitom poměrně malé. V každé se počet obyvatel pohyboval do padesáti usedlých a v 16. a 17. stol. se na celém domažlickém Chodsku odhaduje celkem asi 320 hospodářů (s rodinami).
Strážní službě byla přizpůsobena i výstavba vsí.
Jejich dispozice vycházela z potřeby dokonalé obrany, zajišťované malým počtem obránců. Vsi se stavěly buď na svazích, nebo na úpatích kopců, aby byly co nejdéle ukryty před nepřítelem vstupujícim do země. Na vrcholcích kopců nad vesnicemi stálo strážní místo, odkud se vysílaly signály o hrozícím nebezpečí (např. na Hrádku nad Újezdem, kde dnes stojí pomník Jana Sladkého Koziny).
Vlastní vsi se skládaly z jednotlivých dvorů kolem prostorné, uzavřené návsi se dvěma přístupovými cestami, které se daly snadno zatarasit a bránit. Obranu dále doplňovaly stodoly a hrazené zahrady ve dvorech.
Každý útok na takto opevněnou vesnici znamenal pro nepřítele vážnou, často nepřekonatelnou překážku, jejíž dobývání přinášelo neúměrné ztráty, zvláště, když ji hájili zkušení a odhodlaní bojovníci.
Přes pozdější zástavby a přestavby si tento základní charakter zachovaly téměř všechny vsi v původní chodské oblasti.
Při této příležitosti je třeba se také zmínit o chodském praporu, který podle vyobrazení Mikoláše Alše a popisu Aloise Jiráska v románu Psohlavci měl mít zobrazenou psí hlavu. Historické prameny z r. 1543 však prokazují, že se Chodové shromažďovali pod praporem, na kterém byl zobrazen pár plstěných bot.
Pro úřední jednání a pečetění listin používali domažličtí Chodové od konce 15. stol. pečeť s čakanem uprostřed, lemovaným hvězdami, doplněnou nápisem: Chodové z Domažlic.

Domažlické Chodsko si podnes zachovalo svou rázovitost, která je neustále přitažlivá pro své osobité nářečí, bohatý kroj a zvyky.