Jan Burian

Roman Soumar (RS): Vy jste mi říkal, že jedete do Chile, pokolikáté už?
Jan Burian (JB): Já jsem tam byl poprvé v devadesátém šestém roce, procestoval jsem Chile od severu k jihu a napsal jsem knihu Chilský deník. Potkal jsem tam velmi zajímavé lidi, mezi nimi řadu Čechů, jejichž život mi připadal tak úžasný, že jsem tajně zatoužil zachytit je na dokumentárním filmu. Ten sen se mi povedlo uskutečnit díky České televizi, která dala peníze na projekt několika půlhodinových dokumentů. Jedeme tam natáčet s režisérem Pavlem Kouteckým.

RS: A každý ten film bude o něčem jiným?
JB: Doufám. Jeden z nich by měl pojednávat o životě Guillerma Poláka, muže, který se narodil před více než osmdesáti pěti lety v Mcelích u Nymburka. Má v Pucónu zvláštní hotel Antumalal - mapučsky to znamená Sluneční dvůr, a je to hotel srubového charakteru s vlastní specifickou atmosférou. Bydlela v něm i anglická královna a mnoho jiných slavných osobností. Guillermo má také dva kopce, na jednom, vyhořelém, vybudoval statek a pěstuje tam všechno možné, zalesňuje a zkrášluje, na druhém ponechal prales v původním stavu, jen si tam vybudoval cestu, aby mohl jednou za čas vyjet nahoru a dívat se dolů do údolí a přemýšlet o životě.

RS: Jak dlouho v Chile budete?
JB: Jedeme tam na měsíc, máme v plánu najezdit pár tisíc kilometrů v autě. Ta země je strašně veliká, má 4300 km na délku, což je vzdálenost jako z Lisabonu do Moskvy. Pojedeme na sever do pouště, do Santiaga, určitě nestihneme objet celou zemi, natáčení filmu je něco jiného než normální cestování, ale máme velké plány.

RS: Když se řekne Chile, tak spoustu lidí napadne jednom jedno jméno - chilskéko diktátora. Můžete říct něco o tom, jak se na něj lidé v Chile dívají?
JB: Je to složitý problém. Nejlíp by vám asi odpověděli Chilani sami. Třeba i ti, kteří žijí tady a zažili kus komunismu. Pinochet je složitá historická postava, když se na něj budete dívat černobíle, bude to buď vrah a nebo bůh. Jsou lidé, kteří se na něj takto dívají a je jich dost v Chile a zejména ve světě. Není to jednoduchý prototyp diktátora. Je to člověk, který zachránil zemi před komunismem a při tom zemřelo velmi mnoho lidí - podle oficiálních tamnějších statistik asi 2 500. Potom udělal v zemi, kterou předtím socialistická vláda úplně zdevastovala, velmi zdařilou hospodářskou reformu a vzdal se moci, což diktátoři často nedělají. Zemi odevzdal ve výborném stavu jako nejbohatší v Jižní Americe. Proces demokratizace není ještě zcela ukončen, ale v mnoha směrech je Chile demokratičtější než naše vlast. Problém Pinochetovy viny je v prvním plánu jednoduchý - nese odpovědnost za smrt řady lidí, z nichž jistá část musela být určitě zcela nevinná a dokonce ani ne militantní.

Nemyslím si však, že by souzení tohoto člověk spadalo do kompetence Evropanů, shodou okolností potomků kolonialistů, kteří si sami doma neumějí udělat pořádek v hodnocení své minulosti i současných zločinů. Je to podle chilská záležitost a Chilané se rozhodli nechat generála dožít v klidu. Mne osobně ovšem nejvíc potěšila informace, že celá současná aféra Pinochet sedmdesát procent Chilanů nezajímá. A to považuji za nejpozitivnější vyrovnání se s minulostí. Určitě nejde překonávat násilí násilím a navíc případně ještě za přispění cizích mocností. Chile je civilizovanější a kulturnější země, než si my Evropané dokážeme a chceme představit. Jeho dvousetletá demokratická tradice je starší než naše, ale my si prostě myslíme, že Evropa je kolébka civilizace, a to prostě - bohužel - není pravda. Chilané jsou navíc zajímaví i tím, že polovinu jejich genetického potenciálu tvoří neporažení Indiáni - Mapučové neboli Araukánci a druhou půlku běloši, zvláště Evropané, dobyvatelé a přistěhovalci. Černoši jsou v Chile pouze v jazzových orchestrech - to napsal jeden člověk kdysi do novin a měl pravdu. Chilané mají prostě v krvi nechuť se před někým plazit a jejich historie a kultura, jak jsem si ji objevoval, mne velmi oslovila a samozřejmě i změnila moje představy o Jižní Americe.

RS: Jsme my nucený plazit se před někým?
JB: Já se bojím nějakých paušalizací, zjednodušování a jasných soudů, ale Češi mi připadají jakoby zabetonovaní ve střední Evropě za těmi našimi kopci. Jsme bez kontaktu s mořem a to by mohla být možná jedna z příčin naší izolovanosti a zahleděnosti do sebe. Jakoby za těmi kopci už nic nebylo, a když tak nepřátelé pod jedním společným jménem Cizinci. Máme samozřejmě v našich řadách lidi, kteří myslí jinak, jsou normální a vidí přes ty kopce daleko, ale není jich tak moc...

RS: Takže jsme odsouzení být takoví pořád?
JB: Možná že ne, já nevím.

RS: Moře asi nikdy mít nebudeme...
JB: Jestli se dostaneme do Evropské unie, tak ho máme. Jde ovšem o tom, jak to budeme brát, jestli pro nás bude Evropská unie něčím, jako předtím Slovensko tj. taková součást země, která bude sice naše, ale ne zase tak zcela - budou to "oni" a ne "my", a když pro nás ti "oni" budou znamenat zase jen ty cizince, kteří nám tu všechno to skvělé, co jsme nashromáždili, chtějí vykoupit a vydrancovat, tak nám nebude pomoci. Možná, že bychom si mohli uvědomit, že to, co tu máme vesměs stavěla právě ta Evropa, do které máme namířeno - nejen Češi, ale i Rakušané, Němci, Italové... A stojí nám to přičlenění k Evropě za to? Mně osobně to za to stojí.

RS: I když není úplně jistý, jak to bude vypadat a ani jim to není jasný...
JB: Upřímně řečeno, mně je skoro jedno, jak ta Sjednocená Evropa bude vypadat. Jinak budu asi uvažovat, až tam budeme...

RS: Jasně, ale tohle jsou docela důležitý věci - hospodářství, politika a peníze... a ani oni nemají jasno, jak se to všechno vyvine.
JB: Naštěstí nemá jasno nikdo, to mě uklidňuje, protože když má v historii nějaká strana úplně jasno, většinou je z toho válka. Jsem rád, že se dohadují mezi sebou a že proces evropské integrace probíhá pomalu a po úsecích, kdy se daří i nedaří. Když se něco rodí tak těžce, mohl by to být poctivý proces. Myslím, že pro lidi mé generace je vstup do Evropské unie poměrně snadno pochopitelný a že víme dost jasně, že v dnešní civilizaci zkrátka musíme patřit k nějakému většímu celku. V Evropě jsou zhruba tři takové celky - Rusko, Balkán a Evropská unie. Pro mě není problém se v tomto případě rozhodovat. Problém, jak to bude v té Evropě vypadat, je víceméně radostným problémem, protože já mám evropskou západní civilizaci docela rád, i když mě v některých aspektech samozřejmě pěkně štve. Evropská civilizace přes všechny narážky na anglické a španělské velkopanství v souvislosti s Chile, pro mne reprezentuje takový přijatelný humanistický vzor.

RS: A nestraší vás to, že jednotlivý evropský kultury mají jiné tradice a že se prostě nedají dát dohromady?
JB: To je právě to hezké, že je to relativně velmi pestrá směs kultur.

RS: A co když z toho budou nějaký konflikty?
JB: Mohou být lokální konflikty, ale mám pořád pocit, že vycházíme-li z toho, co o soudobé Evropě víme, že nejvíc hrozí konflikty na fotbale. Italští fanoušci zbijou anglické a obráceně. Co se týče identity národní nebo oblastní, je dobrý příklad třeba kuchařské soutěže. Na nich se ještě před pár lety vařil jeden druh jakéhosi mezinárodního jídla, dnes se tam prý každý kuchař snaží uplatnit prvky své menšinové národní či krajové kuchyně. Krásné zdůraznění národní hrdosti, ne? Je v tom určitá naděje, že si ve společné Evropě spíš každý uvědomí, kam také patří.

RS: Dobře ale pořád je tu vláda peněz. Teď jde o to, jestli politiku států neovlivňují nadnárodní monopoly.
JB: To máte jako s kulturou, jako s televizí. Vy máte doma televizi, můžete mít satelit, máte jídelnu závodní i Macdonaldovu. Záleží jen na vás, jak chcete trávit život nebo sebe. Můžete vypnout přístroj nebo si pustit Novu nebo ČT2. Samozřejmě existuje drtivá většina lidí, kteří se nechtějí rozhodovat, žijí konzumním způsobem života, zírají na blbosti a cpou se hnusem. Ale to mne tak moc neděsí. Od mého přítele A.J.Liehma jsem přejal myšlenku, že o opravdovou kulturu se v historii zajímala jen asi tak tři procenta lidí, a jakýkoli pokus o to, aby těch procent bylo víc, skončil nějakou blbou revolucí a krveprolitím. Je to prostě tak, že někteří lidé nemají chuť chodit na balet či na Bergmanna, a místo toho chodí na fotbal nebo koukají na Dallas a konzumují, co se jim předhodí. Já se tomuhle způsobu života snažím bránit, ať už u sebe či u svých blízkých, případně i u svého publika. Nedá se s tím ale moc dělat. Důležitější je, aby i ta většina si byla vědoma toho, že máme my menšiny právo na to, dělat si co chceme a aby nám toho Bergmanna nebrali. Jakmile se toto vědomí udrží, je tu určitá naděje pro všechny.

Proti nekulturnosti se samozřejmě musí vystupovat a aktivně bránit určité hodnoty, ale opravdu bych to nepřeceňoval. Myslím, že v historii vždycky naštěstí existovaly intelektuální špičky či v dobrém slova smyslu elity, které nakonec ovlivňovali společnost a její vývoj rozhodujícím způsobem. Vytvářeli pro ostatní možnosti seberealizace a vzdělávání. Lidé jsou různí a někteří jsou stejní jako ti druzí. Někdo je opravdu šťastný, že si koupil prášek na praní, o kterém mu řekly reklamy a jde hlavně o to, aby byla dostatečná kontrola toho, zda ten prášek není škodlivý a když je, měl by se zakázat a vyvinout jiný, škodlivý míň. A nebo začít zase prát mýdlem. A nějak ukázat tomu člověku, že by s tím mýdlem mohl být šťastný neméně. Jinou reálnou cestu si nedokážu představit.

RS: Ale teď je otázka, co je to opravdová kultura, kde je hranice. Já vím, že existuje v kultuře spousta škváru nebo toho, co mně se nelíbí, ale teď nevím, jestli mám právo říkat, co je opravdová nebo neopravdová kultura...
JB: Za sebe to klidně říct můžete, protože to je váš názor. Mně taky nevadí, když někdo dělá kýče, začíná mi to vadit ve chvíli, kdy je vnucuje světu jako jedinou správnou alternativu a krásu. A když někdo zorganizuje televizi Nova a chce se na to koukat, když se mu líbí mozky na stěně nebo blbé řeči o ničem, nebudu mu v tom bránit. Ale když pak začne v sobotu v poledne ve svých televizních kázáních cynicky hlásat, že to je to pravé a jediné, co lidi potřebují a že on ví, co lidé chtějí a potřebují, cítím potřebu se mu nějak postavit. Samozřejmě, že je to v masovém měřítku prohraný boj, ale každý si ho může vybojovat sám v sobě... Snažím se vnímat všechny možná rizika i zvrácenosti této doby, ale myslím si, že má v sobě i mnoho pozitivního a hezkého. Máme možnost volby, máme svobodu a můžeme ji ve značné míře využívat. Když přemýšlím o sobě - svoboda je pro mne daleko podstatnější než to, jestli budu mít velké konto v bance, nebo jestli budu každý den ve zprávách. Po tom netoužím a je mi dobře.

RS: Na jedný kazetě z vašeho koncertu z roku 1986 jste si dělal legraci z toho, kolik máte desek, při čemž jste měl jen jednu malou EP desku. Dneska máte hodně CD, vlastní televizní pořad a vydané knížky... Je to to, co jste tenkrát chtěl, jste spokojenej?
JB: Jasně, že jo.

RS: A není toho na druhou stranu moc?
JB: Je toho málo... Já bych rád ten život využil ještě nějak líp. Dělám toho vlastně docela dost, kromě toho, že mám čtyři CD, napsal jsem asi 12 knih a natočil asi 80 televizních pořadů, ale chtěl bych ještě vyzkoušet a naučit se spoustu věcí. V tom, co dělám, se mi vyplácí hledisko, že nejdůležitější je, aby se ty věci líbily mně a aby mě to bavilo dělat, a když se pak na to chytne někdo další, třeba přátelé nebo publikum,je to jen dobře a je to krásný pocit. Ale to už je, jak se říká, šlehačka na dortu. Nechci dělat něco, co by se líbilo ostatním a mně ne, to si vůbec nedovedu představit. Navíc jsem člověk, jehož produkce se zase tak moc neprodává, nesleduje, finančně nevyplácí a v tom je určitá výhoda. Prodávám si svoje desky a knížky hlavně na koncertech, pro distribuci nejsem moc atraktivní. Dělám si zpoloviny manažera, zabývám se spoustou úřední práce, ale zůstávám nezávislý. Nestane se mi, že bych podepsal kontrakt s firmou na deset desek, a na pátou už nemám co dát. Nestanu se předmětem blbé reklamy, vybírám si vydavatele sám a svádím s nimi těžké boje o konečnou podobu mých věcí, ale všechno dneska probíhá na víceméně přátelské bázi. Desky například v poslední době vydávám u Indies, a ti se ke mně chovají slušně narozdíl od arogantního Bontonu.

RS: Mluvil jste o tom, co byste chtěl ještě dokázat. Co by to mělo být?
JB: Kromě těch filmů z Chile, chci napsat v létě novou knížku. Vymyslel jsem si knížku o ostrovech, které vlastně z našeho pohledu nikoho tak moc nezajímají - ostrovech v Baltském moři. Mě moc lákají a čím o nich vím víc, tím se na ně víc těším a ta látka mi připadá zajímavější.

RS: Který to jsou?
JB: Rujána v Německu, Bornholm v Dánsku, Gotland a Öland ve Švédsku, Saaremaa a Hiiumaa v Estonsku a Alandské ostrovy ve Finsku. A pak je tam ještě spousta menších ostrůvků. Původně jsem chtěl psát o Norsku, ale pohled mi pořád sklouzával po mapě níž k těmto ostrovům a nevěděl jsem, proč to tak asi je, a co bych tam vlastně dělal. Ale věřím, že ta intuice je správná, už se na cestu asi rok připravuji a leccos jsem se dozvěděl. Je to takový souboj se životem, s náhodami, s leností, je to dobrodružství. Vůbec si nejsem jistý, jestli se mi knížka podaří, ale to je asi právě dobře. Člověk se pořád s tím spisovatelským řemeslem rve, občas mu nějaký čtenář třeba něco řekne nebo napíše, ale moc se od lidí nedovíte, písničkáři to mají jasnější. Kromě knížky mám také roztočenou novou desku. Jsou to zhudebněné básně dásnkého básníka Bennyho Andersena. Je to člověk, který je v Dánsku velmi slavný, skládá i rýmované písničky, ale ty se nedají překládat, jsou plné slovních hříček a jazykových záludností. Alespoň to o nich říká překladatel František Fröhlich. Já jsem zhudebnil asi dvacet jeho překladů básní psaných volným veršem a byla to dobrodružná práce - hledat v těch textech melodie...

RS: Ale vy děláte strašně moc věcí najednou...
JB: To se vám zdá, já se spíš bavím...

RS: A čím se živíte?
JB: Občas mi za to někdo zaplatí.

RS: Jak se prodává vaše poslední CD?
JB: Já nevím, asi nijak zvlášť. Ale firmě se náklady už vrátily. Teď začne ten byznys...

RS: Ono je asi těžký udržet se v konkurenci, tuhle oblast hudby taky ovládají větší firmy...
JB: Nerad bych používal termíny jako konkurence, připadá mi to, jako bychom se bavili o prodeji zubní pasty. Já jsem rád, že se najdou lidé, kteří mají k vydávání písniček na deskách jiný přístup. Indies se netají tím, že trochu počítají s občasným prodělkem, když vydají něco, co se jim líbí a co nemá na takzvaném "trhu" šanci. Pak to doženou vydáním "hvězd" alternativní scény. Rozhodli se takhle pracovat a já si toho velmi vážím. Nechci si moc fandit, ale já v této společnosti patřím spíš k tomu lepšímu komerčnímu průměru - tj. prodejem mých desek se zaplatí náklady a třeba ještě něco zbyde. A já pak můžu vydat něco dalšího bez obav, že zruinuji kamarády.

RS: Jaký je to u Burianů na Vánoce?
JB: Normální. Jsme doma, máme stromeček a kolem něj děti, dáme si večeři a povídáme si. Žádné zajímavé extrémy - dřív jsme byli bohémštější, teď by mi bylo líto, kdyby moje devítiletá dcera neměla stromeček a neužila by si vánoce jako jiné děti. Jsem v něčem docela konzervativní, mám radost, že ty tradiční zvyky někoho těší.

RS: Jste všichni doma vegetariáni?
JB: Ne, jenom já. Ostatní skoro maso nejedí, ale občas ano a mě to pak drásá...

RS: Takže ani nebudete mít kapra?
JB: Kapra ne, protože dcera se rozbrečela, když viděla, jak je na ulici zabíjejí. Budeme mít salát a kubu a určitě se nebudeme mít špatně. Zdá se mi nepochopitelné, jak naprosto cynicky jsou lidé schopní nakládat se zvířaty. Teď mi například připadá úplně absurdní tzv. vepřová válka. Všichni se ptali zemědělců, co si myslí o dovozu vepřového masa a nikdo se nezeptal, co na to ta prasata. V televizi se objevovaly drastické záběry - nejdřív živá prasata, pak půlka zabitého zvířete, která visí za ocas a je tzv. průmyslově zpracovávána. Když si při tom člověk uvědomí, že prase je stejně chytrý tvor jako pes, že to všechno cítí a prožívá... Kdyby tohle někdo dělal psům, tak se útlocitné spolky zblázní, ale my už jsme tak necitliví, že mluvíme o těch zvířatech jako o hromadě uhlí - kolik jsme toho vytěžili a co to stojí. Lidi místo toho, jak říká Stanislav Lem ve Futurologickém kongresu, aby se styděli a jedli ta zvířata někde v ústraní, když už to musí být, "pojídají své oběti na veřejných pastvištích za hlasitého pomlaskávání a natřásání samic svého rodu". Já si myslím, že to prostě dělat nemusíme, a mohl bych o tom mluvit dlouho a nebylo by to stejně k ničemu, protože byste si myslel, že jsem fanatik a blázen. A já myslím, že nejsem, jenom se nechci ve všem přizpůsobovat a ubližovat, kde nemusím... Nedávno jsem byl na jedné návštěvě a ptali se mne, co si dám a já jsem říkal, že si udělám radost a dám si kafe bez kofeinu. Paní říkala, že udělat si radost většinou znamená dát si třeba kafe s becherovkou nebo něco ostřejšího a mně došla ta absurdita, že vlastně často myslíme úplně obráceně. Že já si takzvaně dělám radost, když si dám něco ne tak zcela kontaminovaného, a někteří lidé naopak tím, že se nacpou jitrnicema, ožerou se a pak je jim špatně od žaludku a mají pocit, že udělali něco pro zpestření svého života...

RS: A neprožil jste někdy takový období?
JB: Ale jistě že ano. V šestnácti jsme pili alkohol někdy dost šíleně. Měl jsem kamaráda, který dokázal vypít v jednom tahu několik lahví vína, většinou jsem ho pak ukládal do postele, protože jsem dokázal přestat pít o trochu dřív. A taky jsem kouřil, byl jsem zdestruován filmy s Belmondem a myslel jsem si, že to tak má být. Jenomže ve třiceti jsem se najednou začal v noci budit s tím, že už jsem dlouho nekouřil a kašlal jsem a začalo mi docházet, že jsou i jiné filmy a jiné věci, pro které stojí za to zůstat ještě chvíli naživu. Dneska hodně mladých lidí pojídá takzvané zdravé potraviny a zlepšuje se kontrola, na obaly se začíná psát, co vlastně jíme a myslím, že je to dobrý začátek. Ale ten názor, že si člověk udělá radost, když se přivede chemickou cestou na okraj bezvědomí a pak někde upadne a druhý den si o tom vypráví, ten mi připadá docela šílený...

RS: Oni jsou tak vychovaný...
JB: To je samozřejmě odraz reality. Realita je pro některé lidi tak tíživá, že se jim uleví, když ji zruší, místo, aby se snažili najít v ní něco, co má nějakou cenu a radovali se z toho, že jsou vůbec naživu.

RS: Já znám lidi, kteří přestali pít a stali se vegetariány hodně mladý a pak zase začali. Že to neměli podložený nějakým vývojem. Asi k tomu člověk musí dospět...
JB: Asi jo. Proto taky své dceři nezakazuji jíst maso, abych ji nenaštval dřív, než jí to třeba dojde. Tohle všechno je spíš věcí přístupu k životu. Můžete být vegetarián a přitom být bezcharakterní prevít a nebo můžete být třeba agresívní vegetarián, který terorizuje celou rodinu a diktuje jí, co má dělat, jak žít, jak se oblékat a s kým spát. To snad je potom horší než být laskavý a mírný masožrout, nevím. V prvních měsících mého vegetariánství jsem se cítil tak skvěle, že jsem zkoušel lidi kolem sebe přesvědčovat, aby se dali stejnou cestou, ale později jsem zjistil, že to nemá cenu. Mohu sice někoho ovlivnit, ale každý si to musí stejně vyřešit sám. Chci ovlivňovat, ale příliš netoužím přesvědčovat...

RS: Máte někdy chuť na maso?
JB: Mám, a tím víc si uvědomuji to zvíře ve mně. Ale ono se projevuje nejen masem, vším možným. Tím, jak člověk žije, dravostí, kterou musíte krotit, tím, jak ztrácíte nervy, když řídíte auto, jak máte chuť něco rychle a tvrdě vyřešit nebo v dobrém v sexu a v takových věcech. Ale jestli máme opravdu mozek vyvinutější než ostatní tvorové, tak bychom ho měli používat a snažit se být hodni té výsady.

RS: Člověk prožívá vývoj od militantismu až po názor, že je to věc každýho...
JB: Každý extrém podle mne vede k nějakému dalšímu průšvihu. Každé násilí plodí další násilí a nic se nevyřeší. Svět je velmi rozmanitý a nic není černobílé. Přimlouval bych se proto za opatrný a umírněný přístup k věcem a k řešení problémů.

RS: Jak se díváte na dvě akce, které proběhly v tomto roce - Global Street Party a Local Street Party , které se týkaly globalizace. Je globalizace pozitivní věc?
JB: Ani pozitivní ani negativní, je to prostě fakt. Globalizace tu je stejně, jako je tu televize nebo třeba porcelánový hrnek. Co do hrnku nalejete je vaše věc, těžko ho ale vymažete ze světa. Televize se dá vypnout, ale nepřestane existovat a někdy se z ní můžete dozvědět něco velmi zajímavého a potřebného. Globalizace existuje díky světovému vývoji a teď jde o to, co s tím. Je tu samozřejmě určité nebezpečí monopolizace všeho, i myšlení, a tak se mi takové akce líbí, protože jsou aktivizující. Učí lidi přemýšlet o věcech jinak. Ale nejsem extrémista a nemám vůbec chuť rozbíjet výlohy ani McDonaldům, i když jsem vegetarián a nejím karbenátky. V McDonaldovic obchůdku je čisto, mají tam salát a jablkovou taštičku a otvírají brzy ráno. Můžete tam sedět, něco si psát a nikdo vás neotravuje. Jsou daleko hnusnější bufety. Ale zdá se mi, že ti lidé, kteří se zúčastňují těchto akcí, jsou pro společnost velice potřební, i když je establishment příliš v lásce nemá. Někdo sedí doma doma u televize a nadává na všechno a oni by taky klidně mohli utrácet peníze svých rodičů nebo hrát počítačové hry nebo chodit na hokej a vykašlat se na všechno. Místo toho se angažují ve společenských věcech, a to ve mně vzbuzuje určitou naději pro budoucnost naší země. Jde o to, jestli se mezi nimi najdou lidé, kteří budou schopni chápat věci v širších souvislostech, a kteří budou vzdělaní. A někteří z nich to nedokážou a zůstanou u rvaček s policajty a budou mít radost, že si vybili energii na výlohách a dopravních značkách. To mi připadá stejně málo, jako když si někteří policajti vybíjejí svoji agresivitu a komplexy na demonstrantech.

RS: Ti demonstranti to chápou jako určitý boj proti systému, proti státu, a to se mi zdá hodně divný...
JB: Já se anarchismu nebojím, pokud nezachází do extrému - tj. k terorismu. Když je anarchismus jen pohledem na život, patří to podle mne k určitému atributu mládí a projevuje se to různě - generačními hádkami v rodině, uměleckou vzpourou. Ale myslím, že nejsilnější jsou lidé, kteří to v sobě přetaví a překonají a dostanou se dál. Pokud má někdo rodinu, děti a začne se o ně bát, většinou už přestane bojovat proti státu, protože mu dojde, že stát sice není nic úžasného, ale je to zatím jediný systém soužití občanů, který drží pohromadě. Když někdo vymyslí něco lepšího, rád pro to budu hlasovat, ale nevěřím na revoluce a radikální změny, moje generace už pár revolucí zažila a já myslím, že tudy cesta nevede. Mně když někdo řekne, že je svět špatný, tak mu docela rozumím. Svět je skutečně v zásadě špatný, ale je také v zásadě dobrý, záleží na úhlu pohledu. Člověk má před sebou několik desítek let života a málo času a prostoru k tomu, aby po sobě zanechal něco smysluplného a aby svůj život nepromarnil. Já bych rád ještě pár věcí pochopil a udělal, a na takovou věc jako je revoluce, zkrátka nemám kapacitu. Snažím se být ve svých soudech opatrnější, hledám naději jinde a sem tam ji i nacházím. Za svůj život už jsem zažil několik zcela zaručených konců světa šedesátá a sedmdesátá léta neměl nikdo přežít, měla být globální válka, ekologická smrt světa a teď máme skoro rok dva tisíce a téměř jsme se ho dožili. Ne že bychom si žili nějak skvěle, ale to, že žijeme, je z tohoto úhlu pohledu docela překvapení. A úspěch.

RS: Myslíte, že by bylo dobrý, aby lidi, který se takhle angažujou, vstupovali do politiky?
JB: Nevím.

RS: Je to správný vstupovat do politiky?
JB: Určitě. I když u nás je politika slovo pejorativní a my si většinou myslíme, že každý, kdo je politik, musí zblbnout. Možná je to pravda, protože musí svým způsobem zblbnout každý úředník, každý umělec, herec, učitel... Politika ovšem není nic jiného než řízení společnosti a dohadování o tomto řízení, a to musí někdo dělat. Když to nebudou dělat lidé chytří a morální, budou to dělat ti, kterých je dneska zatím většina. Většina ovšem nejsou všichni a já bych ještě neztrácel naději. Mezi politiky jsou i slušní lidé.

RS: Ale musí jim někdo dát šanci.
JB: Zatím to tak nevypadá, nicméně soudím, že jsme deset let po válce a to není tak dlouho a bude trvat ještě dlouho, než se naše společnost zkultivuje. Já ovšem nespěchám, snažím se být trpělivý a rozhodně nebudu říkat lidem, že když vstoupí do politiky, tak zblbnou. To je zase příliš levný soud. Když vstoupíte do politiky, ztratíte něco, co je na vás hezké a my, kteří vás potřebujeme, tím zase něco získáme. Nejsem zas tak velký pesimista.

RS: Děkuju za rozhovor.