PAUL TAYLOR
Biocentrický pohled na přírodu
Biocentrický pohled na přírodu spočívá na čtyřech hlavních tezích:- Člověk je členem komunity všeho života na zemi. Jeho členství v této komunitě je stejně hodnotné jako členství všech dalších bytostí.
- Přírodní ekosystém Země je ve své totalitě komplexní sítí navzájem propojených prvků, přičemž řádné biologické fungování každého z těchto prvků je závislé na stejně řádném biologickém fungování všech ostatních.
- Každý jednotlivý organismus je pojímán jako účelný celek života, který dosahuje vlastního prospěchu vlastním způsobem.
- Ať se opíráme o jakékoliv pojetí hodnoty vlastní člověku, je nárok na to, že lidé jsou od přírody lepší než ostatní druhy, nepodložený a je třeba ho odmítnout. Spojení těchto čtyř myšlenek vytváří biocentrický pohled na přírodu.
Jednotlivý organismus jako účelný celek života
S tím, jak se rozšiřují naše vědomosti o živých bytostech, jak se daří hlouběji rozumět jejich životním cyklům a rozmanitosti způsobů přizpůsobování se prostředí, uvědomujeme si, že každá bytost vykonává své biologické funkce podle zákonitostí charakteristických pro ten který druh. Kromě toho nám naše rozšiřující se vědomosti umožňují získat pochopení pro jedinečnost každého jednotlivého organismu. Vědci, kteří prováděli pečlivé studie rostlin a zvířat - v přírodě i v laboratořích - často začali ve zkoumaných organismech vidět konkrétní jednotlivce. Bližší pozorování po delší dobu je vedlo k uznání jedinečných osobností zkoumaných organismů. Když se člověk blíže seznamuje s určitým organismem a jeho chováním, stává se vnímavým k tomu, jakým jedinečným způsobem prožívá svůj životní cyklus. Organismus nabude významu jedinečného, nenahraditelného invidua. Nakonec dojde k tomu, že nám bude srozumitelný jeho úhel pohledu, budeme schopni dívat se na svět z jeho perspektivy.Postup od objektivního poznávání organismu k uznání jeho individuality a dále k plnému pochopení "úhlu pohledu" tohoto organismu je vlastně procesem rozšiřování našeho porozumění tomu, co znamená být živou bytostí. Chápeme jedinečnost organismu jako účelnost konkrétního života, snažíme se ho ochránit a umožnit mu existovat jeho osobitým způsobem.
To všechno neznamená, že je třeba přisuzovat zvířatům a rostlinám lidské vlastnosti. Rozumět jim jako celkům života, které mají o sobě svůj účel, neznamená přičítat jim lidské vlastnosti. Není nutné myslet si, že mají stejné nebo podobné vědomí jako lidé. Některé organismy si jsou okolního světa vědomy, jiné ne. Není nutné popírat, že existují různé druhy a úrovně uvědomění si světa a přítomnosti ve světě. Ať už jde o organismy vědomé nebo ne, všechny jsou účelnými celky života, a to v tom smyslu, že každý z nich je jednotným systémem cílených aktivit, nasměrovaných k jejich uchování při životě a k tomu mít se dobře.
Z morálního hlediska lze říci, že účelný celek života je bytost, jejíž svět lze chápat z perspektivy jejího vlastního a ne nějakého cizího (např. lidského) života. Rozumíme-li světu z této perpektivy, rozpoznáme v životě organismu předměty a události, které jsou pro něj prospěšné, škodlivé nebo lhostejné. (Např. náš debilní ratlík Kryšpín vytrvale pokládá za prospěšné srát v bytě a trhat boty, a to i přes jemu škodlivé tresty - pozn. překladatele). Za prospěšné považuje to, co zvyšuje jeho schopnost přežít a mít se dobře. Za škodlivé to, co tuto schopnost snižuje. Lhostejné je mu to, co nemá ani prospěšný ani škodlivý vliv.
Vezmeme-li v úvahu, že jsme morálně jednající bytosti, je pak možné každý účelný celek života chápat jako bytost, jejíž úhel pohledu můžeme brát v úvahu při rozhodování o tom, co je dobré a co zlé, co je žádoucí a co ne. Takovým způsobem pak vlastně chráníme zájmy těchto bytostí. Proto, abychom tato rozhodnutí dělali, není vůbec důležité, jestli bytost na jejíž jedinečnost přitom bereme ohled, má na tom, o co v takovém rozhodování jde, nějaký vědomý zájem. Na platnost a pravdivost našeho soudu to nemá vliv.
Netvrdím, že zvířata nebo rostliny mají morální práva. Nemyslím si, že morálka se týká jiných než lidských bytostí. Důvod tohoto tvrzení tu nemám prostor objasnit. Není ovšem podle mne žádný důvod, proč by zvířata a rostliny, včetně celých druhů a komunit, nemohla být obdařena zákonnými právy. Dát jim zákonnou ochranu by znamenalo, dát jim zákonné právo na to, být ochraňován, což by mohl být způsob, jakým by společnost, která přijímá etiku respektu k přírodě, mohla veřejně uznat jejich osobitou hodnotu. Přijme-li ale biocentrický pohled a s ním také úctu k přírodě za náš základní morální postoj, jak potom budeme řešit konflikty, které vzniknou mezi naší úctou k přírodě a mezi naší úctou k osobám v rámci lidské morálky? Ani tuto otázku tu nemám místo řešit. (Jde o to, že něco je dobré z hlediska lidské morálky a zároveň špatné z hlediska ekologické etiky - např. když vlk ukradne ovci je to z lediska morálky krádež, ale z hlediska ekologie vlk tu ovci potřebuje k životu. Kdyby ji ukradl člověk, mohl bych ho snad odsoudit, ale vlka asi ne. Pozn. překl.)
V tomto textu jsem chtěl ukázat, proč už nelze uvažovat tak, jakoby zájmy našeho vlastního druhu byly důležitější a lepší. Je především v lidských možnostech postavit hranice růstu populace a rozvoji technologií, je-li tedy naším cílem sdílet planetu i s ostatními druhy. Že toto sdílení je těžko dosažitelný ideál, neznamená, že nemá nárok na to, být naším nejhlubším morálním závazkem.