SVÁTKY BŘICHA

Před jedním z lesklých, širokých výkladů, kde v blýskotu třiceti osramek vršily se spousty drahých jídel a mlsek, mezi lahvemi vín a likerů, stál starý dělník, skřípaje zuby. Křičel na třpytné třídě: "Pakáž! Říkám to: budem prodělávat druhé Lipany! Tolik věcí nebylo v Praze ani za míru - ale kdo si to může koupit? Pro dělníka není ani dost chleba! Aspoň chleba kdyby dost bylo! Pakáž! Cpou se tam! plný krám jich je - ti na to mají! Povídám: druhé Lipany! Zatracená republika! Nebude dřív lepší, dokud tu pakáž všecku nenaházíme do Vltavy!"
Šel jsem za rozhorleným mužem kus cesty; vytrvale opakoval svá slova; bylo zjevno, jak silně mu sedí zavrtána v duši a hlas jeho zachvíval se zlobou. Na mostě Karlově znova dal se do výčitek a hrozil pěstí k ozářenému hradu" "Naházet vás všecky do Vltavy!"

Slyšíte z těch slov ohlas staré nenávisti táborské, která na valném shromáždění v domě Zmrzlíkově 10. prosince 1420 byla obžalována, že učí lid, kterak "všichni páni, panoše a rytíři mají podřezáni a vypleněni býti"? Slyšíte z nich ozvuk bolševického dychtění, vyvraždit trubce lidské společnosti? Odkud počíná se ta nenávist? Ty skvělé, překypující krámy-chrámy břich jsou prvými semeništi lidového bolševismu, jenž za všech dob vždy nejprve počíná myslit od žaludku, na žaludek, skrze žaludek. Ale z těch všech hrnoucích se dovnitř nikdo ani myšlenkou nevzpomene na ony zuřivé žaludky chudých venku - myslí také jen na svůj žaludek, skrze svůj žaludek, od svého žaludku počínaje. Hrnou se tam, tuční, vytylí, rudolící, s očima bořícíma se chtivě do mís a mas, a nenapadne jich, kterak tam zvenčí žehnoucí vlčí oči si je zapamatovávají, jak by si je označovaly neviditelnými znameními - pro zítřek. Ale věru, nač ještě znamení? Vždyť se úsilovně poznamenávají sami! Jak se starají, aby pouhým pohledem na ně bylo vidět, že to jsou ti, kdož "napravili si kůži, mají se jako šiky v másle, nazobali si vole, sedí si na měkkých poduškách", ti, "jimž svět kvete, kterým se dobře navalilo, u nichž všeho dost krom ptačího mléka", a jak ještě jinak národní mudrosloví cejchuje zbohatlé samojedy.

Pohled na tyto "velryby v saku" za všech dob nejvíc dráždil všecky, kteří "vyšli na psí devátek", "jedním zubem chleba jedí", "tělem svítí", "sedíce jak vrána na úhoře": nesnesitelný je pohled lidem na množící se lidské sádlo, když děje se tak na jejich účet, na újmu jejich krve a života! Boj staroflorenckých "tučňáků" s "hubenci" (il popolo grasso - popolo magro) je pouze jedním příkladem ze mnohých historie, kde tato nenávist vybuchla. Čtete-li v Chelčickém, zazní vám přes tu chvíli v sluch tvrdými, vášnivými slovy.

Nyní nastává mocné přimnožení této nenávisti, teď, kdy břicha tučných se chystají na své veliké svátky obžerství a opilství - na Vánoce. Necítí jí ve vzduchu nikdo z vás, "velrybové v saku"? Nenapadá vás, že snad jíte nakvap svou vlastní zkázu? že každý nadbytečným tučným soustem vtiskujete si jen do ducatých tváří zlé znamení pro zítřek náhlého soudu nade všemi tučnými, kteří příliš dlouho byli tloustli z cizí krve? Budou, možná, nebezpečím pro vás vaše těžká břicha, neštěstím vám, možná, budou vaše vínkem podlitá očka, vaše sádelnaté byčí šije - a vy bezstarostně přecpáváte se dál, jak ty hloupé zbloudilé děti staré báchorky, zamčené ve chlévku perníkové chaloupky a nevíte, že snad už se brousí něčí nůž, jenž zítra přezkoumá tuk vašich prstů!

Ale ani když snad nepřijde přezkumný nůž - zamyslete se na chvíli nad tím, co všechno jíte!
Jíte nejprve svou vlastní chorobu a předčasnou smrt. Neboť přetěžujete přemírou potravy ústrojí svého těla a chystáte mu tak záhy zchátrání: svými chtivými zuby si kopete rychle vlastní hrob. Jíte mozek svých vlastních hlav, které dáváte do otroctví břich. Jíte svobodu celého pokolení, které dlouho bude musit v cizině odpracovávat nevolnickou robotou dluhy vašeho labužnictví. Jíte ohromnou massu budoucí práce dětí, která bude zhoubou jejich pravého životního díla, v němž jedině jest pravý smysl jejich bytí, jejich jediné skutečné štěstí - takž dnes projídáte, propíjíte jejich budoucí pravé životy, zůstavujíce jim pusté dlouhé živoření: neznamená to jíst i své vlastní svědomí?

Což je opravdu tak těžko pochopit souvislost věcí, řetěz příčin a následků, počínaje vaším požitkem z obžerství a konče zkažením života celého budoucího pokolení českého?

Cizina, vypočítavá a sobecká, chce dnes co nejvíce vykořistit "šťastné konjuktury", to znamená: využít hanebně nouze našeho státu a nízkého kurzu našich pouze papírových peněz. Jde jí o to, aby podlým uchvácením této příležitosti si zabezpečila na dlouhá leta vysoký úrok, velmi výnosnou trvalou rentu na útraty budoucí české práce. Proto nám dodává, co možno nejdráže, a nejraději drahé zbytečnosti, věci přepychové, labužnické strůje a krmičky. Ví dobře, že v národě vždycky se najdou lidé, všichni ti sobci s heslem "Po nás potopa!", kteří lhostejní k ostatním, pamětlivi jen svého požitku, právě takové drahé věci musí mít stůj co stůj, i za ceny sebe vyšší. Na tuto část národa chytrá cizina naurčito spolehá; a nezklame se. Oni jsou to, kteří se starají o výnosnou rentu ciziny, o vysoké zúročení jejího kapitálu, vkládaného do dovozu drahých zbytečností - starají se prostě tím, že vše skoupí, snědí a vypijí. Nepřijdou do rozpaků, kde vzít peněz - není pro ně peněz tak nečistých, tak přetížených cizí krví a slzami, aby po nich nesáhli. Najdou cesty, jak si jich opatřit zrovna tolik, kolik cizina diktuje: vydrou je na lidu ostatním, nakradou, podvody seženou, vylichvaří, nakeťasí: takto odevzdají je cizině jako velký národní dluh, který musí být jedenkrát zaplacen ohromnou přemírou práce domácí. Jakmile začne ubývat nouze státní, jakmile se zlepší kurz našich peněz v cizině, započne se pravý vlastní zisk ciziny: zlodějská renta z českých mozolů. A tuto budoucí práci na rentu vyděračské cizině dnes zastavují, zaprodávají, projídají všichni ti sobečtí žrouti a pijáci, hrnoucí se dnes do skvělých krámů pro lahůdky. Hanebnost je při tom ta, že neprodávají budoucí práci svoji, nýbrž cizí, lopotu lidí zcela nevinných, snad ještě nezrozených, kteří z jeich požitků nebudou mít ani zbla; dnešní pokolení jablka sní a budoucímu jen zuby potrnou. A druhá hanebnost je v tom, že tito dnešní sobečtí žrouti jsou si dobře vědomi, kterak odejdou jako dlužníci provždy, bez možnosti splatit mu kdy svůj dluh.

Kdo o těchto souvislostech jedenkrát začal přemýšlet a má úctu sám k sobě, nemůže se znectít, aby v těchto skvěle honosných krámech kupoval po boku toho "popolo grasso" to, co kupuje on; nemůže do nich vcházet, jak nemůže vcházet do kořalny a do bordelu.

Nezhanobovat se spoluvinou na budoucím pokolení! Poctivý, myslící člověk opře se, kde může, této chtivosti sobeckého žrouta, ale nejprve se opře choutce své vlastní. Neúčastnit se hodokvasu těchto podlých dlužníků, kteří hýří dnes na útraty života příští generace! Neúčastnit se obzvlášť velikých svátků všeobecného obžerství, kterým ještě víc se zaprodává svoboda a práce dětí! Právě v tyto dny mrhavé nestřídmosti třeba člověku uvědomit si povinnost žití na trvalo prostého, šetrného, střídmého - je-li dost pocivý...

Osvobodit se od falešných potřeb, oprostit svůj život od zbytečných požitkův, učit se žít po spartansku hrdě a střídmě, v dobrovolné, zdravé chudobě rozumně zařízené - v tom jedině je dnes účinná obrana národní budoucnosti proti kořistnictví ciziny, číhající na svůj lup za pomoci sobeckých požitkářů domácích. Soběstačnost národní jako za stara!

Možno, že lidí odhodlaných žít takto bude v Čechách menšina proti ohromné mase dychtivců požitku, stůj on co stůj, třebas i jejich čest, zdraví a život. Přes to přece aspoň o kus zmenšíme dluh budoucího pokolení a jedenkrát odejdeme s vědomím, že jsme neprojedli dlužnicky nečestně kus jeho života a díla.

Vím dobře: znamená to kus boje proti české národní přirozenosti! Čech za všech dob historických býval v Evropě proslulý jako žrout; doklady najdete ve všech jazycích, kde vyčítávány bývají rozličné národní ctnosti a neřesti. Zahanbující sláva jména českého! Se studem dočítá se střídmý, střízlivý příslušník pospolitosti národní ze starých knih o nekonečných staročeských "obědích" (mívali naši staří ne "oběd", ale hned "obědy" - to mluví dost!), o přepodivných, přesložitých krmích v předlouhé řadě na vrchovatých misách a ptá se v rozpacích: V jakém asi vztahu je tato národní neřest obžerství k rozhodnému národnímu sklonu pro náboženskomravní přemítání? Jak v téže duši národa mohou pospolu obývat na trvalo dva prvky tak od sebe různé? Jak mohou v téže podstatě národní trvat tak hrubé bludy nezvládaného těla vedle tak vysokých snah spirituálních? Nikdy nemohl jsem pochopit tento překvapující rozpor. Zde přec je v národní povaze něco, co se navzájem vylučuje; proto východ z rozporu zní: tedy jedno nebo druhé z ní být vyloučeno musí. Ale z obého - co? Je tato neřest obžerství vložena do české povahy proto, abychom ji přemáhali v zájmu svého sklonu duchovního a takto, vítězstvím nad hrubými sklony těla, rozmnožili svou spiritualitu? Anebo bude tomu naposledy naopak? Podlehne panderu duch? Věřím v konečné vítězství ducha; věřím tedy i v to, že z naší podstaty národní jedenkrát bude vymítnuta i neřest obžerství. Jenom: kdy se tak stane? a kdy začne se jádro národa dávat do tohoto úkolu většího zduchovnění české bytosti?

S bojem proti národnímu pijáctví už se u nás započalo. Nyní třeba s ním spojit další boj s národním obžerstvím: zla z něho vyvěrající jsou sotva menší nežli zla z pijáctví. I tu, jako při boji protialkoholním, zbytečno čekat na organisaci, na spolek, na soupis a národní katastr: začni každý hned sám od sebe!

Kterak bych tebe neslyšel volat: "Nu bodejť! Budu se postit a mořit! budu si odříkat požitek, to jediné, co člověk má opravdu na světě! Jsem živ jen jednou, chci tedy něčeho užít - v hrobě málo mi bude platno vědomí, že jsem žil ctnostně!"

Ubohá duše, kterás ještě slepa, ještě mořena nevěrou v život, ještě nenalezlas proč žít - jak mi tebe žel!

Právě tyto bílé svátky výmluvným svědectvím, kterak spirituální živel naší podstaty národní nejen nevítězí dosud, nýbrž zcela patrně ještě podlehá pod hrubým tělesným rozkošnictvím. Uvažte jen, co to znamená, tak sprostě hmotařsky oslavovat zrození boha, ducha, nad to ducha, který tak tíhne k produševnění lidského bytí! Z vrchovatých mis vánočních, z obecného obžerství a opilství, až do těch obligátních vývratů na ulicích z jitra Hodu božího vidět jak lživé je to domnělé křesťanství naše, které už se bylo tak strašně odhalilo ve své nepravdě velikou vojnou. A vidí se spolu, jak obecně je nízký názor na boha, jehož zrození nedovedou lidé oslavit ničím vyšším, ničím duchovním!

Narodil prý se... jim! Radost z narození boha lidem, kdyby opravdu se jim narodil, musila by být huboká, posvěcená, čistá, aby silou svou prozařovala, proměňovala celý ostatní život jejich; do jádra bytostí a na stálo jako největší událost žití by je musila pronikat - neboť ne často rodí se lidstvu opravdový bůh! Ale právě sprostá šablonovitost oslavy nízce živočišné ukazuje, že ti lidé lžou zpívajíce starou písničku: "... nám, nám narodil se!" Jaký je pro ně rozdíl mezi narozením syna božího a narozením syna páně Petráčkova? Žádný! Pro obojí platí stejný způsob oslavy. "Narodil se Kristus Pán" ... tedy nažerme se! Narodil se malý Petráček - item! Tak známá dětská parodie, kterou jsme v mládí s gustem proletářských chlapců zpívali, "Narodil se mladej švec, radujme se...", má patrně ostřejší hrot, než se nám zdávalo tenkrát - zajíždí jim po proletářsku pravdivě do lživosti tohoto žravého pakřesťanství, kterému obojí, zrození mladého ševce i zrození boha, je toliko stejně vítanou příležitostí klanět se - modle, vlastnímu Břichu.

Oslava narození opravdového boha lásky (kdyby se veň vskutku věřilo) by musila být výlučně duchovní. A bez rouhání mohly by se jí účastnit jen duše, vskutku očištěné a připravené na tak významnou událost. Srovnale s věrou křesťanskou musily by to být svátky lásky. Skutečné svátky této vysoké moci bytí, která by v nich takřka dychtila projevit se co nejmohutněji ve své veškeré mnohostrannosti, jako by toužila si nahradit, co po všechen rok ostatní unikalo jí neláskou zachlazující srdce lidská.

V takové opravdové svátky lásky by se musilo pamatovat především na to, že "láska od sebe začíná", jak dí stará moudrost. Ale kdo z lidí to ví? Kdo v pravém smyslu tomu slovu rozumí? A kdo rozuměje, pamatuje? Není jen milování bližního, nýbrž jest i milování sebe sama: a to je pro pravý život zrovna tak důležité jako milovat bližního, ne-li důležitější. Láska k sobě, to dokonce není egoism v onom špatném, rozkřičeném významu, egoism hloupý a nerozmyslný; láska k sobě naopak je moudrá, jasná, myslivá; z ní a skrze ni podstata člověkova se množí, roste, sílí, krásní a zradostňuje. Egoism, zvaný také sebeláskou, však je skoro napořád láska nepravá, nemoudrá, nevědomá; která podstatu člověkovu hubí, zatemňuje, zaplňuje smutkem. To není láska k sobě, nýbrž nenávist k sobě. Od nevědomého egoismu k egoismu osvícenému jest ohromný kus cesty.

O těchto zrovna svátcích bývá zřetelně vidět, kterak tomu rozdílu lidé nerozumějí a jak neumějí samy sebe milovat: hubí svá těla i duše, místo aby je rostili, sílili, zvelebovali, vyváděli v květ, zkrásňovali, obsypávali radostností. Ale neumějí-li toto alfa, kterak budou umět další písmena abecedy bytí? Sebe neumějí milovat, kterak dovedou milovat jiné? Egoism jejich je bludný; proto stejně bludný a špatný musí být i jejich altruism, tato karikatura pravé lásky ku bližnímu, karikatura, která žití bližních jen kazí, zneucťuje, snižuje, seškareďuje. Varujte se hloupého altruismu, jenž roste jako ohyzdný nádor na falešném hloupém egoismu! Lidé provozují altruism dobročinnostných zábav a tanců, při nichž se nejprve sami dobře pomějí, své kapsy šikovně obohatí, tím zlodějstvím se zneuctí, a pak, zneuctěni, zbyteček výtěžku se vznešenou vysokomyslností hodně s vysoka dolů spustí do dlaní čekajících; provozují altruism vánočních nadílek chudým dětem, při nichž sypou do dětských srdcí hořký popel kázání o chudobě, o vděčnosti, o svých zásluhách, dávají si za to líbat tučné, oprstněné ruce, které ještě před chvilkou odnášely si po zlodějsku botky z americké nadílky do vlastní skříně. Známe ten altruism, kdo jsme jedenkrát musívali jím strádat! Známe, proč se ho tak horlivě držíte: že vám vynáší! Tento výnosny altruism vyrůstá v jedné kytici se všemi ostatními zjevy lži-křesťanství, z téhož společného pně, odkud roste i nespravedlnost, válka, lichva, drancování slabých a chudých silnými boháči, šlapání dětí, neúcta a lhostejnost k cizí strasti, a odkud roste i tato surová okázalost přeplněných krámů lahůdkářských, jež tak hrubě bijí v oči nuzoty. Lžiegoism, lžialtruism, válka, i tyto ozářené vrchovaté mísy - to vše spolu souvisí: v základní nevěře v život a v Ducha. Ethika křesťanství, jež pilířem života činí lásku, to jest: i pravou lásku k sobě samému i pravou lásku ku bližnímu, nemůže se stát mocí vedoucí, dokud duše budou vyznávat tuto obecnou nevěru.

K otázce, lze-li budovat lidské bytí na lásku, bylo by napřed potřebí, aby lidem bylo jasno, co tato láska znamená a chce. Znamená i chce totéž, ať jde o milování sebe nebo o milování bližního - není sebeláska něco jiného pro sebe zvlášť, a láska k bližnímu také. V obou případech lze ji definovat jako poctivou, účinnou, nezištnou pomoc člověka člověku (tedy i sobě samému) ke zdravému, svobodnému, kladnému životu za účelem zvelebení a zharmonování veškeré podstaty člověcké tak, aby co nejdokonaleji mohlo být splněno člověkovo životní dílo, smysl a účel jeho bytí pro boha.

Láska takto chápaná chce, aby množen byl kladně život obou stran, i pomáhajícího, i toho, komu pomáhá. Láska, jež pomáhá sic druhému, hubí však pomáhajícího, je právě tak bludná a špatná, jako láska, při níž jen svou podstatu zvelebuje člověk na útraty druhého. Láskou pravou musí se součet kladných sil vitálních zvětšovat s obou stran; pravá láska - to jsou kvasnice, kterými kyne život všechen. Proto láska ku bližnímu splývá v jedno s pravou láskou k sobě samému - je to vyšší moudré sobectví všech, slévající se v jednu kladnou sílu s vyšším moudrým altruismem ke všem: Tvůj pravý život a dílo - toť i můj pravý život a dílo. Neboť poslední smysl a vlastní cíl obou je v synthese, v témže velikém Díle Ducha.

Tedy ty, jenž chceš se osvobodit,pamatuj:
Od hodokvasu těžkých teřichů k hodům lehkých vzlétajících duší! Od obžerství na oslavu boha Břicha k oslavě Ducha jasnou myslí a zdravým tělem! Od sobeckého zhltávání práce dnešních i budoucích k posílení sebe i druha pro společné pravé dílo! Od nebezpečí sociální pomsty k jistotě zradostnění všech! Od otročení cizině lichvářce k osvobození tohoto i budoucího pokolení! Od přepychu ku prostotě! Od nemocí žroutů k plnému zdraví střídmých a střízlivých! Od ukrutností výživy přetížené utrpením milionů bytostí k výživě ethicky bezvadné! Od tupé lhostejnosti pro cizí bytí k poznání souvislosti všech životů, lidských i mimolidských! Od lžilásky vůči sobě i vůči bližnímu k lásce pravé! - to by chtěly znamenat bílé svátky lidem. A chtěly by to znamenat nejprve lidem v zemi české, zemi žroutů, leč i zemi kdysi bojovníků za věci boží. Kdo v ní slyší už toto volání Vánoc?