VLADIMÍR JUST

Roman Soumar (RS): Na začátek jsem se chtěl zeptat, jaký máte názor na ekologické organizace, protože jsem ve vaší knížce "Poklona není můj obor" četl článek "Éra tlachu" o tom, že naše ekologické organizace jsou školou tlachu. Jak jste to myslel?
Vladimír Just (VJ): To je poněkud starší článek z RESPEKTU, ale rozhodně jsem tím nemyslel, že by se tím ekologičtí aktivisté vyznačovali. Ten článek je o tom, že se tlachá všeobecně a je psán z pocitu rozčarování, že u nás jsme vždycky zvyklí všechno okecat a nic nedělat, když to hodně zjednoduším. Píše se tam doslova: "90% našich časopisů, 90% našich divadelních a TV inscenací, naše ekologické, erotické i národně emancipační iniciativy, zpravodajství, komentáře, fejetony - to vše je vysokou školou tlachu." Tedy ten článek hledá souvislost v tom, že nejukecanější postava světové literatury, která je postavená na hospodským tlachu, je zároveň naše nejpopulárnější a nejpřekládanější kniha - náš národní hrdina svatý Josef Švejk. Zrovna tak se zamýšlí nad tím, že nejintelektuálnější noviny tenkrát, tedy Lidové Noviny, jsou podle mého tehdejšího a částečně i dnešního názoru, noviny tlachajících, komentujících a upovídaných novinářů. Je tam i mírná výtka na prezidenta Havla, který má taky ve zvyku povídat, ale to je psáno před pěti lety a musím říct, že se Havlovo povídání časem zbavilo obecnosti a že jde k věci, takže i slovo může být čin. A mezi to jsem asi zahrnut i ekology nebo ekologické aktivisty, protože jsem měl pocit, že se pořád o ekologii jenom mluví a že "eko" už je tak nechutná předpona, kterou si přidělává kdekdo a že je to i módní, od průmyslových gigantů až po studenty. A to se ještě mluví dost kampaňovitě tzn. když je to v módě. Když byl v módě Temelín, tak se mluvilo o Temelínu, pak pět let bylo ticho a teď najednou koukáme, kolik miliard tenhle mastodont, ten otesánek sežral a hodlá i nadále požírat. A kdyby se bývalo bylo tenkrát netlachalo a třeba se pořádným způsobem projednal v parlamentě (i když můžete namítnout, že i parlament je žvanírna), naslouchalo by se těm správným slovům ve správnou chvíli, mohlo to být jinak. Takže byly i tady lidé, kteří netlachali a věděli a znali, ale bohužel ve všeobecným tlachu se tyhle hlasy ztratily.

RS: Možná, že hnutí DUHA se o to zajímalo pořád a teď jde o to, že zastavit Temelín nebylo tenkrát uskutečnitelný a že se teď změnila politická situace...
VJ: Chtěl bych říct před závorku: hnutí DUHA má moje všeobecné sympatie a jsem velmi poctěn, když se na mě obracejí s různými podpisy nebo archy, abych se stal jejich takovým dobrovolným pomocníkem. Dělám to moc rád, ale jestliže jsem měl nějaký výhrady, tak asi k tomu, co se už naučili. Oni se v té poslední akci v Temelíně naučili oslovit širší veřejnost - nepřesvědčovat přesvědčené a pokusili se přesvědčovat nepřesvědčené a váhající a tu petici podepsala řada lidí právě proto, že si není jistá. Oni měli pocit, že hnuti DUHA si je příliš jisto a ti betonoví inženýři na druhý straně taky A najednou DUHA v té petici naznačila, že jediný, s čím si je jista, je, že by měla proběhnout diskuse a že neproběhla. Že by se měla zveřejnit všechna čísla a fakta. A to musí každej slušnej člověk, kterej váhá a není si jistej, podepsat. To je znakem každýho intelektuála, že má v sobě trošku pochybnost a spíš znakem nerozumu je, že si je jistý. Myslím si, že tady vykročili z uzavřeného kruhu stále stejných tváří, stejných časopisů a tu petici podepsala řada lidí, kteří nejsou ekologickými aktivisty ani náhodou a přesto jsou znepokojeni situací kolem Temelína. V době, kdy jsem psal ten článek, se nic takového nedělo, děly se akce jako Velká Pardubická, který spíš podle mě ublížily, byť z ušlechtilých pohnutek. Jak jsem vycítil ze svého okolí, tak to byl spíš bumerang, který zamířil zpět do vlastního hnutí. To jsou akce, který nemají šanci přesvědčit váhající, nerozhodnuté, neinformované, ale spíš je odradí.

RS: To byla násilnější akce. A vy jste spíš pro jiný způsob?
VJ: Já jsem pro naprostou rozhodnost a razanci, ale nenásilí, pro radikální nenásilí. Jsem proto, aby se pojmenovávaly věci naprosto nemilosrdně, včas, aby se odhalovaly svinstva bez pardonu, ale nejsem pro akce, kde se riskuje, že se do toho může zamíchat i někdo nevinnej, což pak souvisí i s tím ekoterorismem. Ale to bych nerad směšoval, protože tzv. ekoterorismus je i nálepka, který většinou používají ti, kteří přírodě škodí. Ale mám dojem, že tyto akce mají kontraproduktivní charakter.

RS: Je blokáda Temelína nebo blokáda pardubického závodiště násilná nebo nenásilná akce?
VJ: Já bych to nesrovnával. Právě v blokádě pardubického závodiště došlo k násilí a mohlo dojít i k poškození koní. Mohli se tam připlést naprosto nevinný lidi (a taky se tam připletli) a samozřejmě, že to policie nezvládla. Jestli měla ta akce ukázat, jak to policie nezvládla, tak to ukázala, ale myslím, že to není cílem ekologických aktivit. Kdežto u Temelína, pokud je ta blokáda nenásilná a pokud je hlavní akce zaměřená na výměnu těsnění a žárovek atd. a přesvědčuje se takovýmto způsobem, tak je to v duchu indického nenásilí a pozitivního příkladu. A to je klacek z ruky odpůrcům. Akce typu jako jsou rvačky s policajtama, to nerad vidím protože ono to automaticky radikalizuje obě strany. Policista, který dostane za úkol chránit nějaký objekt, vůbec nechápe, že se s těma klukama a holkama může lidsky domluvit, potom jsou z nich okamžitě nepřátelé a to je špatně. Právě proto, že to radikalizuje stanoviska, který jsou pak nesmiřitelný, tak možná proto je mi to nesympatický. Ale pokud si tiše a neústupně trvám na svým a nenechám se jenom odvléct od brány, vylepuju plakáty nebo řečním, dokážu, že je ostraha špatná, mám sice pocit, že je to na hranici, ale pořád cítím, že to je ještě omluvitelný. Ale jakmile dochází ke střetům a střety jsou vyprovokovaný, tak se mi to přestává líbit.

RS: Jel byste do Temelína?
VJ: Jel bych do Temelína a možná, že se tam podívám. Já jsem to jednou panu Patočkovi odmítnul s tím, že jsem se mu na druhý straně uvázal, že tu akci podpoříme v tisku - já, Jana Klusáková, Jiří Dědeček a Ivan Dejmal - že to budeme všemi médii propagovat. Řek jsem mu, že jsem cítil určitý lidský odpor k mase a k demonstraci. Dokonce i na Václavským náměstí, kam jsem chodil v Palachově týdnu a přesto, že jsem cítil, že je nutný tam chodit a alespoň se tam zjevit a být přítomen, tak jsem musel překonávat hrozně velký zábrany, protože mám alergii z davu a z těhle křiklavých akcí, kde člověk přestává být sám sebou a stává se součástí manipulovaného i manipulujícího davu. To jsou moje soukromý pocity a nerad bych tím kohokoliv odsuzoval, mám prostě davovou klaustrofobii.

RS: V tom davu se i trošku mění charaktery lidí. To, co by třeba normálně neudělali, tak v tu chvíli mají sklony udělat to...
VJ: A to je oboustranný, to i ti policajti. Navíc nelze nikdy vyloučit provokaci. To se týkalo jak komunistů, tak i ČEZu. Já prostě nevěřím, že ČEZ, který investuje statisíce, ne-li miliardy do jaderný propagandy, že nemá odděleni, který má zdiskreditovat toto hnutí. Pohybuje se to na hraně a nikdy nelze vyloučit, že tam bude provokatér, kterej tu situaci využije tak, jak se to hodí.

RS: V Čechách existovalo nebo ještě existuje několik organizací, který se zabývají právy zvířat. Můžete mi říct, jaký k tomu máte vztah?
VJ: Já jsem patřil k lidem, který podporovali návrh Ludvíka Vaculíka, aby se obecně práva přírody (nejen zvířat) zabudovala do ústavy a dokonce se na tom pracovalo, ale bohužel to tam není nebo v nějaké nezdařené podobě. Já vycházím z toho, že skončila éra panství člověka nad svým okolím a že příroda nám posílá tolik signálů, že tato éra k ničemu dobrému nevedla a že je nejvyšší čas si uvědomit, že jsme součástí přírody včetně zvířat. A že veškeré úvahy o tom, jestli lze lidská práva vztáhnout i na zvíře, jsou úvahy akademické, protože je evidentní, že zvíře cítí, cítí bolest, je evidentní, že ti samí lidé, kteří pojídají maso, mezi který já nepatřím (kromě ryb maso nejím), ti samí lidé schvaluji porážky dobytka a způsoby, jakým se připravuje žvanec na náš stůl a když to pak vidí třeba ve filmu nebo v televizi, tak jsou zhnusení, nedokážou se na to koukat. Vztahy k psům jsou příšerný, všechno, co zvířata musí podstoupit, aby vznikl nový kosmetický přípravek, to jsou naprostý zločiny. Zločiny, který jsou srovnatelný se zločiny, který si dělají lidi mezi sebou. Je to možné odsoudit ze dvou různých úhlů. Jeden je ten, který většina rozumných lidí považuje za šílený a to je ten Vaculíkův a řady dalších lidí, kteří chtějí člověka začlenit do přírody jako součást a ne jako vrcholek přírodní říše a druhý způsob je pragmatičtější (a proto taky k němu často novináři sahají), že k lidskostí člověka, který zůstane na špici pyramidy, patři i starost o jeho okolí, že to patří ke kultuře a tím, že se člověk liší od svého okolí, měl by být hospodářem, což samozřejmě není, protože v 90% případů se chová nehospodárně. Že tam ale cosi zabudováno je. Abych to řekl s Kantem: Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Pak je ještě třetí hledisko naprosto mimo rozum, pouze citový. Že když pozorujete dobytek, jakým způsobem je s nim zacházeno, ty koncentrační tábory pro drůbež, způsoby, jak zacházejí lidé se psy, způsob, jakým se vybíjely velryby - to všechno v už zdokumentovaných případech je schopno otřást svědomím lídí. Ale co mě na tom mrzí a co vidím jako velkou beznaděj je to, že na civilizovaným Západě, ke kterému se hlásíme, se sice dělá hodně neplech v přírodě, ale funguje alespoň jedna věc - že když se toto podaří nafilmovat, dokázat, umístit do nějakého média, tak se věci pohnou. Zatímco u nás toto ještě nefunguje.

RS: Viděl jste Arénu, která byla o vivisekci, jak tam pouštěli záběry s týráním zvířat? Slyšel jsem pak názory, kdy lidi říkali, jak to bylo hrozný, ale myslím si, že u lidi panuje schizofrenie, že to vidí, že jim to vadí, cit u nich pracuje, ale pak když jdou do obchodu, tak si stejně ten kus masa koupí...
VJ: Dobře. Ale na západě aspoň funguje to, že když je označena firma, která toto provádí, financuje, kryje nebo má z toho profit, tak pak to ve většině případů končí. Ale u nás třeba můžete stokrát natočit kopec Tlustec, kterej požírá buldozer a bagr a s lidma to nic nedělá. U nás to nikdy nebude hlavní zpráva dne, ale na západě vstupují ekologický maléry do mediálního světa jako událost a z události jsou pak vyvozeny důsledky a to i politický, včetně bojkotu zboží atd. V tomhle ohledu jsme taková mediálně rozvojová země, kde je možný odpromítat všechno a nic se nestane, jede se dál.

RS: Myslíta si, že větší holocaust se odehrává při nelegálním vybíjení velryb nebo přímo na jatkách, kde je vraždění legalizovaný?
VJ: Já si myslím, že se to odehrává všude. Není to vidět, není to součástí mediálního koloběhu a my o tom nevíme. Vztah ke zvířatům je znakem degenerace mravní stránky člověka a bohužel se na tom podepsaly i režimy, který tu byly před listopadem, ale je to obecný civilizační problém. A proto, že se proti tomu dělá minimálně, tak společenský odsudek není tak strašně velký. Bojkot těch obchodníků je u nás takřka nemožný; sledujeme reklamy na přípravky, který evidentně poškozují životní prostředí a to my se nedozvíme. U cigaret je napsáno, že kouření způsobuje rakovinu, ale jinde není uvedený, že tento sprej způsobuje ozónovou díru, tento přípravek byl zkoušen na těch a těch psech, kočkách...

RS: To by tam muselo být, že třeba jezení masa způsobuje infarkt…
VJ: Jistě, ale v těch vyspělejších zemích se to aspoň ví, informace pronikla do rozhodování miliónů lidí. U nás bohužel ne, ale určitá naděje je ta, že mladší generace má k tomuto bliž. A třeba moje děti nejedí maso z těchto důvodů, ne ze zdravotních, čistě proto, že se nemůžou smířit s tím, že by kvůli nim zvíře mělo trpět. Já nejsem fundamentalista, hovězí dobytek na horách patři ke krajině a když zvíře žije důstojný zvířecí život, pak ho hospodář porazí, sní a na tom nic až tak zlého nevidím. Já jsem proti koncentráku, proti zbavení individuálnosti zvířete. Bylo po staletí zvyklý žít v přírodě, vidět oblohu a pohybovat se v trávě. Nevzniklo proto, aby žilo v nějaký kobce a tam nepoznalo lásku k druhýmu zvířeti. Proti tomu jsem. Já nejdu tak daleko, že bych chtěl vymýtit individuální pastevectví nebo chov různých forem dobytka.

RS: Ale pořád je to násilná smrt... Má na to člověk vůbec právo?
VJ: Je to spíš filozofický problém, ale už ne tak problém mravní. Pro mě je mravní problém tehdy, když podle Kanta způsobujete někomu něco, co se nemůže stát všeobecnou normou. Ale pěstovat třeba kapry v rybníku, když se postaráte, aby měli přírodní prostředí pro ten druh se hodící, tak vy nevyjmete toho živočicha z jeho přirozeného prostředí a neumístíte do umělého. Myslím, že míra manipulace je minimální a že to patřilo odjakživa k člověčímu pobývání na Zemi, když člověk nepěstoval víc, než sám spotřeboval a tím pádem se chovaj podobně jako ta zvířata. Z hlediska silnějšího zvířete to slabší taky zahyne neprávem, budete-li fundamentalista. A člověk je v tomto silnější, protože dokáže zvíře od-chytit, postarat se o něj atd. Ale připouštím, že teoreticky mě můžete nachytat.

RS: Jenže člověk v téhle roli není predátor, je spíš vrah, protože predátor čistí přírodu, udržuje rovnováhu a ve chvíli, kdy toto přestane fungovat, musí nastoupit myslivci. Je to podle mě nepřirozený...
VJ: Člověk není predátor a jedině můžu podepsat to, co říkáte a vrátím se k tomu, že by někdo mohl namítnout, že odstřel srnčí nebo spárkatý zvěře, která se přemnoží a škodí stromům, je nutný. Na to já odpovídám, že když vysadili na Šumavě rysy, tak to je nepřirozenější cesta, jak nemocnou nebo méně schopnou zvěř čistit. Je to přirozený ekosystém a ta nenávist, která je vůči rysům ostrovidům ze strany bouchalů, je obrovská a svědčí o tom, že to je nenávist lidské pýchy, která chce zasahovat do přirozených přírodních procesů. Jsem i alergický na pohádky o vlcích, myslím si, že to všechno do přírody patřilo. Něco jiného je, když pro medvědy zničený lidskou civilizací bylo jednodušší jít pro odpadek někam k tomu Endérákovi, kterej bivakuje s Trabantem někde v Tatrách, protože to tam má zadarmo v odpadkovým koši nebo když mu vybere stan, než když by si to měl jít ulovit: Ale to už zasahuje člověk, kterej ho to naučil. Jinak si myslím, že člověk je všežravec. Jak jsem říkal maso až na nějaký vyjímky nejím a přesto připouštím, že někdo kromě zeleniny a nemasa má potřebu maso jíst. Rozhodně lidský žaludek není uzpůsobený na to, aby pojídal maso pravidelné a jako svoji hlavní stravu. A právě proto, že si získává potravu, jak umí, tak si myslím, že jakmile uspokojuje jenom své potřeby, což dělají pravě zemědělci v individuálním měřítku, tak já tam nic zásadně špatného nevidím. Filozoficky mě chytíte, to já vím.

RS: Není to pak už jen chtíč než potřeba?
VJ: Podívejte - já čím jsem starší, tak jsem konzervativnější a jestliže se tento způsob, který uspokojuje jen potřeby člověka nebo rodiny (ne ten průmyslový) osvědčil, tak nevidím důvod proti němu bojovat. Když pozoruji na venkově vztah k psům, ke krávě, ke slepicím nebo k praseti, tak je to něco úplně jiného, než je vztah vytvořený v průmyslu. Ta kráva má jméno, má jakousi individualitu a oni k ni mají opravdu jiný vztah respektující její individualitu, i když by se tomu leckterý intelektuál zasmál. Ta kráva má duši a já mám pocit, že je to cosi přirozeného.

RS: Ono se všeobecné mluví o zvířatech jako o strojích a vemte si, když řeknete třeba slovo "prase". Jako název je to něco méněcenného a když vidíte v televizi záběry, jak palejí prase autogenem, tak se lidi na to nemůžou koukat. A přesto je to pro ně stroj...
VJ: Já bych tyhle záběry pouštěl nikoliv v půl druhý odpoledne, kdy se na to koukají většinou dětí nebo penzisti, ale v půl osmý jako hlavní zprávu dne, když se toto někde objeví - s adresnými jmény, jaký přípravek toto vyžaduje, kdo to odkupuje a jestliže to odkupuje mj. jaderný průmysl, tak je to pro mé silnější argument než pět blokád Temelína. Protože je to argument obrazový a citový...

RS: Máte chatu na Šumavě?
VJ: Mám chalupu na Šumavě, asi 12 km od Boubína, jmenuje se to tam Mářské vrchy. Je to vesnička, kde je asi dvacet čísel.

RS: Nechcete se tam odstěhovat?
VJ: Chci, samozřejmě. Teď mám zrovna to šťastné období, kdy konči na vysokých školách fofr a provoz, tak tam budu po většinu času a budu pracovat na sobě a na věcech, který člověk musí dělat a který člověka obohacují. A hlavně budu chodit do přírody. Já jsem na Šumavu chodil vždycky načerpávat energii, ale bohužel jsem tam našel prácí jako publicista v Šumavském národním parku, protože dívat se na to, co se tam děje se stromy a ekosystémem, na to barbarství, který je prováděný pod vlaječkou nikoliv soukromě hospodařící kořistný firmy nebo farmaceutického nebo jiného průmyslu, ale pod vlaječkou národního parku, což jest nejvyšší forma ochrany přírody, to se nedá. Fachidiotie těch lesníků je v tom, že když jim budu maximálně fandit, tak připustím, že jim jde o stromy, ale vůbec nechápou, že strom je útočištěm pro své okolí, např. pro tetřeva hlušce a pro řadu dalších ptáků a když kůrovcové stromy pokácejí, tak pro toho ptáka biotop zmízí a hyne. To má obrovský dopad i pro živočišnou říši a třeba entomologický ústav tam má problém dělat výzkum počtu druhů, jejich biodiverzity a úhynu. Chalupu jsem si koupil k regeneraci, ale zatím tam tímto způsobem musím pracovat.

RS: Vy jste říkal, že jste tam našel práci bohužel...
VJ: Bohužel, protože to člověka rozčiluje. Člověk si tam jezdí odpočinout a relaxovat a najednou tam nachází materíál pro své další donkichotské bitvy a sisyfovské pře.

RS: Já jsem tam jezdil k babičce do Vlachova Březí...
VJ: To je blízko, asi šest kilometrů od Vlachova Březí...

RS: ...ale zdá se mi, že se ta vesnice (městys) proměnila spíš k horšímu...
VJ: Já tam nejezdím kvůli vesnici, spíš kvůli přírodě, houbařeni, dlouhým procházkám po kopcích. Ta příroda, která není dva dny po sobě stejná, ta scenérie, kterou tam vytvoří podzim, jaro, jiná scénografie oblohy, ta je nevyčerpatelným zdrojem zážitků a energie. Ale zrovna u Vlachova Březí se stala věc, která je opět dokladem zásahu člověka do ekosystému. Tam se melioruje ostošest, oni nesnesou mokřinu, kam vyhánějí dobytek ve velkým a to přesto, že mokřina je život pro Šumavu a Šumava je voda. A jakmile tam nebude voda, tak to budou hodně Krušný Hory. A slatě, který mají v období sucha vodu podržet a v období průtrží ji nepouštět do vesnic a údolí, to tady selhalo a tím, že zmeliorovali kdeco, tak se u první povodně stalo, že se z potůčku, kde mám chalupu, který skutečně měřil asi 30 centimetrů, stala šílená řeka. Byla to voda století, jakou tam nepamatují pradědové a ani to není v kronikách. A to způsobil člověk.

RS: Nebude vám tam chybět napojení na informace?
VJ: Nebude. Já tam budu mít doufám fax a už teď tam mám telefon - čili já se obklopím těmi zvěrstvy, kterými bych se jako ekolog asi obklopovat neměl. Ale nicméně - jsem člověk, kterej tam přijede autem, svítí úspornými žárovkami a kde může, používá petrolejku - tak přesto všechno žádám na každým režimu, kterej tady bude, abych to měl co nejtěžší. Abych vytáhnul auto, jen když se matce udělá zle a nedovolal bych se sanitky, čili abych to měl jako nadstandard. Chtěl bych žít pod stálou knutou, že budu tolik a tolik spotřebovávat a taky platit. Jsem pro co největší ztížení, myslím si, že si žijeme nad poměry. Ale abych neztratil spojení se světem, musím mít televizi, chtěl bych mít fax a velmi tam užívám telefon. Ale chci, abych to měl ztížený.

RS: Nechcete se vrátit k divadlu, k vystupování s bratrem?
VJ: To se určitě vrátím.

RS: Až bude ve společnosti nejhůř...
VJ: To stoprocentně. Kdyby tady byla situace jako na Slovensku, tak bych z toho jeviště nikdy neslez a s bráchou bysme dál jezdili a dělali kabaret.

RS: Kdy jste vlastně skončili? Já jsem vás znal dřív spíš jen jako komika z těch dvou desek, co kdysi vyšly...
VJ: Patnáct let jsme hráli v Rubínu, v různých vysokoškolských klubech po celým státě. Ale teď mě to stejně nemine, protože bylo 70 let výročí Vest Pocket Revue a protože mi zavolal pan Vodňanský, abych tam měl přednášku, tak to se nedalo odmítnout. O Voskovcovi a Werichovi píšu celý život, dělám pro ně textový záležitosti v kompletech, co vycházejí. Tak jsem si to pojmul jako přednášku nikoliv vážně míněnou, jako přednášku o hovadismu jako stálým inspiračním zdroji nejen Voskovce a Wericha, ale i mým. Myslel jsem, že to bude jednorázově, ale ono se to bohužel reprizuje, bylo tam spousta lidí, kterým se to zalíbilo, byl jsem v Bratislavě, kde jsme dělali v českým kulturním středisku reprízu a chystají se další. Takže mě to jeviště stejně pořád pronásleduje.

RS: Co teď vlastně dělá bratr?
VJ: Dělali jsme spoustu věcí i nadále pro různý soukromý rádia a bratr sám dělá v Semaforu v pořadu "Hlavní role písnička", kde má různý přednášky a průpovídky a teď vystupuje dokonce v divadelní roli sudetského Němce ve hře "Mé srdce je zimmerfrei".

RS: Dělal byste pořad pro televizi NOVA, kdyby vás o to požádali?
VJ: Kdyby mi tam dali možnost promluvit závažné slovo k Šumavě, k Temelínu, k Tlustci nebo k trápení zvířat, tak bych se to snažil využit. Ale ne, abych se trefoval do jejích způsobu, to ne. Kdybych si mohl říkat, co chci, tak ano. Ale to je teoreticky, to by nikdy nenastalo. Dělal jsem pro Českou televizi pořad o Šumavě a viděl jsem ten rozdíl. "Nedej se" přijelo na Šumavu na tři dny a Klíma z NOVY tam přijel do Vimperku do hotelu, natočil pár záběrů okolních kopců, což vůbec nebylo z národního parku, pak jsme ho přinutiti přijet až k hraniční ceduli, kde je to vykácený až k Bavorsku. To natočil, potom se mnou udělal asi osm minut rozhovoru a řek, že minimálně šest sedm minut tam nechá. Já jsem uvedl tři případy, jak se chovali k přírodě za Klostermanna, čet jsem z něj něco, něco z Váchala z třicátých let a potom z materiálu šumavského parku toho roku. To jsem takto úmyslně stupňoval a oni tam pak nechali jen toho Klostermanna, takže jsem vypadal jako nějakej staromilec. Každej člověk si mohl říct, že teď je jiná situace než tenkrát, ale ona samozřejmě není. Tímhle způsobem pracuje televize NOVA. A ten Klíma šel za ředitelem Národního parku, kterej držel v ruce sazeničku u těch vykácených porostů a říkal, že ty vykácený stromy byly špatný, že na to jdou vědecky a že ta příroda bude znovu krásná. Takhle tam hovořil, což byl konec pořadu "Na vlastní oči". A přitom já jsem čet ten poslední materiál, kterej mi vyškrtl, z jejich bulletinu, kde je psáno, že nad 1100 m dochází k trvalému nezdaru při nový výsadbě (je to tam ostatně vidět už druhé desetiletí. Čili byl to příkaz ředitele Národního parku, toho samého hajzla, ale předloni, že se má v určitých pásech přestat s kácením, protože škoda po kůrovci nikdy není tak velká jako to, že vznikne holina a že mají vysoký neúspěch při nové výsadbě. A on to ví, nedá to tam a místo toho se objeví kýčový obrázek lesáka v kamizolce zelený, kterej tam říká, jak je pečlivej hospodář. A je to lež. A on to ví, že je to lež a stojí na místě, kde se to už patnáct let nedaří a lže lidem, že to tam vypěstuje.

RS: Lidi to chtějí vidět, tak jim to dáme. Ale tak oni asi postupují ve všem...
VJ: A přitom v Bavorsku, kde to nechávají stát v těch samých polohách, tak jejich ministerstvo evidovalo loni na podzim dva a půl miliónu čerstvých stromků. Uschlý stromy vytvoří stín, vlhko, biomasu, takže nový stromy mají šanci vyrůst. U nás nic, u nás je holina a sliby lesáka z Lesprojektu, že vytvoří novej a lepší les, než tam vysázeli Schwarzenberkové.

RS: Nebojíte se, že vás označí za laika? Že řeknou, že na to nemáte vzdělání...
VJ: To označujou. To je vždycky jediný jejich argument. Na to je jediná obrana - mít stanoviska vědecký rady, botanického ústavu, dopisy Rudolfa Zahradníka, předsedy Akademie věd, který říká: "Pane Just, máte naprostou pravdu, je to katastrofa, ty úplně zdravý stromy, jak vyvážej přes hranice " Co s tím mám dělat? Mám stanovisko ředitele bavorského národního parku, což je lesák, doktor lesních věd a má už čtvrtý nebo pátý ocenění od Evropský rady ve Štrasburku. Není to člověk, kterého by naši mohli označit za amatéra, tak aspoň u nás tvrdí, že on tam má jiný podmínky, což je nesmysl. Je to nutný znovu a znovu snášet a bohužel jsme jen dva. Druhej je Radovan Holub, novinář, který bydlí přímo v Železný Rudě, odstěhoval se tam a je to přitom filmový publicista.

RS: Byli jsme taky jednou pozvaný do Arény o vivisekci, ale ono je těžké bavit se s odborníkem, který vás utluče argumenty a vy se nemůžete bránit… Jinak mám pocit, že se hnutí v Čechách pohybují v takovým uzavřeným kruhu, že poučujeme poučený, ty, který to vědí. Ale nevím, jak z toho kruhu ven. Jít do televize se mi moc nechce, protože ji moc rád nemám…
VJ: To já chápu, ono je to možná generační, moje děti mají k televizi úplně stejnej přístup, ale já pragmaticky vidím, že je to nutný. Protože, co není v televizi, tak se nepohne. Teď jsme na Šumavě získali to, že nakoupili koně a vrátili se k nim. Je tam inspekce životního prostředí, už platí údajně milióny pokuty. Kdyby nebylo televize, tak by si z nás nic nedělali. Situace na Šumavě je zdokumentovaná a je vidět, jak to vypadá u nás a v Bavorsku.

RS: Já jsem před časem slyšel v rádiu pořad, kde jste mluvil o německý otázce. Udělal jste si tím tématem hodně nepřátel?
VJ: Mám dopisy s šibenicema a zajímavý je, že to bylo odesílaný z pošty Přerov. Já považuju za nejdrastičtější ten případ, který se stal právě u Přerova v katastru obce Horní Moštěnice. Tam došlo k tomu, že vytáhli z vlaku německy mluvicí civilisty, z nichž bylo asi 84 děti od nemluvňat až po desetiletý, 120 žen a dohromady asi 300 lidí, který naše armáda postřílela. Stalo se to měsíc a půl po válce. Je to naprosto něco šíleného a víme, kdo to udělal. Oni je přinutili vykopat si hroby, děti matkám zastřelili ještě předtím, než je samotné. Když to dítě řvalo v jámě, tak do něj ještě pustili dávku... Ten člověk, co jim velel, byl potom zasloužilý člen Svazu protifašistických bojovníků a bohužel už umřel, jmenoval se Pazúr... Tohle se stalo a já to říkám proto, že celkem tři z těch dopisů byly z Přerova a že tam byli i dobrovolníci, který se přihlásili, že půjdou střílet. A takových místňáků tam bylo víc a já se obávám, že jsem narazil na velice citlivý místo, protože u té nejhorší šibenice, kde jakoby já visím, je nápis, že takhle skončil za protektorátu jeden novinář, kterej taky zradil národ. Takže to já dostávám běžně.

RS: Když jsem poslouchal ten pořad, tak jsem si říkal, že kdybych tohle pustil babičce, tak si nedovedu představit, jak by reagovala...
VJ: Já vím, že jo, ale já bych narozdíl od jiných lidí byl v Německu proti landsmanšaftu. Mě sere to poštěkávání přes kopce jako způsob myšlení. Nepřítel je za kopcem a já jsem ten nejlepší a mně bylo křivděno. Tohle, když se vyhrotí, tak je z toho Jugoslávie, to pěstování si vlastních národních křivd. To dělají jak ty Sudeťáci, tak Kluby českého pohraničí, ale myslím si, že je to neproduktivní cesta, která nikam nevede. Lidi to nechtěj poslouchat, řeknou, že nám dělali horší věci a to byla jen reakce. To nebyla u nás žádná reakce, to byl normální rozkaz vysokýho důstojníka, kde se gauneři ujímali moci už po květnu 1945 a budovali pod Benešem to, co tady zavládlo po únoru 1948 pod Gottwaldem. To si lidi nechtějí připouštět. Že jsme ztratili Ukrajinu, to ještě lidi řeknou, že to byla chyba, ale že jsme obětovali židovskou menšinu a tu ruskou taky, to nikdo nechce slyšet. A Němci to bylo to samý - gauneři, esesáci byli dávno za kopečkama a odnesli to babky, děti a takový lidi, který se toho vůbec nezúčastnili a jejich maximální vina byla jejich nekonečná skopčácká blbost, kdy hodili hlas do urny nesprávný straně.

RS: Nevyřeší se celá německá otázka, až ty lidi vymřou?
VJ: To je častý pragmatický názor, ale to se přenáší mezi generacemi. Podívejte se na Jugoslávii. Tam taky vymřela generace, která se mydlila při dvou válkách a pocit křivdy tam pořád zůstává. Jediný, co proti tomu může udělat naše strana, je vyčistit si doma stůl.

RS: Já jsem se chtěl ještě zeptat na vaši činnost. Vy působíte tady na filozofické fakultě a máte to jako hlavní zaměstnání?
VJ: Teď to mám jako hlavní, učím na dvou školách - na FAMU a tady. Na filozofické fakultě jsem přednášel dějiny evropského kabaretu, divadlo v totalitním systému a teď budu mít přednášku, na kterou se těším - to bude o Faustovi - proměny Faustovského mýtu od 16.století, od Rudolfínský doby až po Švankmajera s obrovskými až ekologickými přesahy. Protože Faust je pro mě i mj. velký ekologický problém, který Goethe vystihl v druhým dílu, tam, kde betonujou hráze a vysoušej přírodu a kde zlikvidujou chaloupku Filemona a Baucis. To jsou dva lidi, který tam trčej, překážej a mají chaloupku, která se nehodí do betonového života. Kromě toho mám kritický seminář, kde učím lidi kriticky se koukat na televizi či na divadlo.

RS: Má to smysl? Mají smysl televizní kritiky?
VJ: Pro mě to smysl má, jestli pro někoho jiného, to nevím. Já myslím, že to nelze vzdát. To je jako boj s lidskou blbostí, nelze ho nikdy vyhrát, ale když ho nepovedete, tak blbost zaplaví svět a mediální blbost je jedna z nejagresivnějších. Je třeba ji reflektovat a pojmenovávat. A navíc je to i cvičně docela dobrý, protože pro mladého člověka je snadný říct, že to a to je sračka a když to má pak artikulovat a argumentovat, tak je to těžší a jeho stylizační schopnost je někdy ještě pod úrovní kritizovaného díla. Vzhledem k tomu, že už i já jsem byl generace školsky zanedbaná, co se týče artikulace a disputace, tak si myslím, že vaše generace je na tom ještě hůř. Že schopnost obhájit v diskusi svůj názor je mizivá.

RS: A chystáte nějakou knížku?
VJ: Jednak se těším, že budu v létě pokračovat ve své knížce o Šumavě, což bude taková epopej, která by měla pojmenovávat nejenom věci biologicko-přírodní, ale i etický, filozofický a kulturní. A vy jste se ptal na tu druhou školu - FAMU - tam přednáším dokumentaristům obor drama - etika - dokument a taky ten kritický seminář zaměřený spíš k filmu v televizi. Ale k té knížce o Šumavě - zárodek knížky je esej, který vyšel v Kritický příloze Revolver Revue a jmenuje se "Šumava umírající, romantická a technokratická" a je to od Klostermanna přes Váchala, Nerudu až po inženýra Žlábka - průřez kulturních dějin pojmu Šumava, protože Šumava nejsou jenom lesy, mokřady nebo příroda, ale je to i Váchal, který z ní udělal celoživotní téma a i Stifter a Klostermann nebo problém soužití dvou jazykově odlišných kultur. A magie legend a pověst pro mě jako pro Váchala, Nerudu či Klostermanna to je hlavně místo, kde byla příroda ponechána sama sobě a kde můžeme studovat stálý proces zániku a zrození, dialektiku dvou živlů. To je to, co fascinovalo Váchala, že udělal největší knížku český literatury, která měří metr na půl metru a kde je sedm desítek nádherných barevných dřevorytů a krásný text. A on to všechno po vlastních nohách prochodil a když čtete, že tito lidi se už třeba ve 20. letech děsili toho vláčku, který vozí turisty na Boubín nebo průmyslový těžby dřeva jako děsný degenerace, tak se usmíváte a říkáte, co by asi říkali dneska.

RS: Děkuji za rozhovor.