ANTROPOCENTRISMUS A KOŘISNICTVÍ
John Muir

Prý byl svět stvořen výrazně pro člověka - nárok, který nepodporují zdaleka všechna fakta. Řadě lidí připadá až bolestně překvapivé, kdykoliv se střetnou s čímkoliv ve všem stvoření, co nemohou sníst či jinak využít sami pro sebe. S dogmatickou přesností znají Stvořitelovy úmysly, a o jejich Bohu lze hovořit bez obav z bezbožnosti, stejně jako o pohanských bůžcích. Představují si ho totiž jako kultivovaného, společensky uhlazeného gentlemana, který podporuje republikánskou formu vlády nebo ústavní monarchii, věří na anglickou literaturu a jazyk, vřele podporuje anglickou ústavu, nedělní školu a misie, a je výrobkem stejně umělým jako Kašpárek v pimprlové komedii.

Při takových představách o Stvořiteli by nás neměly překvapovat mylné představy o stvoření. Pro lidi takto vybavené nepředstavují problém třeba ovce - jsou nám potravou a oděvem, podle Božího uspořádání se pasou na trávě s jediným předurčeným účelem, jelikož potřeba vlny nutně vyplývá ze snědení jablka v zahradě rajské.

Dlouhodobě, velryby jsou pro nás sklady oleje k tomu, abychom doplnili hvězdy v úkolu osvětlování našich temných cest až do objevu pensylvánských petrolejových pramenů. Z rostlin je konopí, o zrnech ani nemluvě, případ zjevného určení na lodní provazy, k balení balíčků a věšení zlosynů. Bůh stvořil železo na kladiva a pluhy, olovo na kulky, a to vše pro nás. Podobně s tolika drobnými hrstkami věcí bezvýznamných.

Leč co kdybychom se otázali těch hlubokých zpytatelů Božích záměrů, jak tomu je s lidožrouty - se lvy, s tygry, s krokodýly - kteří se olizují nad syrovou člověčinou? Či co s tím nesčetným otravným hmyzem, který ničí lidskou práci a saje lidskou krev? Zdálo by se, že člověk byl zjevně stvořen jim k pokrmu a nápoji. Ale kdepak! Vůbec ne! To jsou nedořešené těžkosti, které se týkají rajského jablka a Ďábla. Proč voda utápí svého lidského pána? Proč je pro něho tolik nerostů jedovatých? Proč mu je tolik rostlin a ryb smrtelnými nepřáteli? Proč je pán všeho stvoření podřízen stejným zákonům života jako jeho poddaní? Jistěže tyto věci od ďábla jsou tak či nějak spojení s tím, co se stalo v té první zahradě.

Zajímavé, že tyto prozíravé učitele nikdy nenapadne, že úmyslem přírody, když stvořila zvířata a rostliny, by mohlo být především štěstí každého z nich a ne stvoření všech pro dobro jednoho. Proč by se měl člověk sám hodnotit jako cokoliv víc než jedna malá část veliké jednoty všeho stvoření? A kterýpak tvor, kterého Bůh důmyslně stvořil, je postradatelný v celistvosti této jednoty, kosmu? Universum by bylo neúplné bez člověka, avšak bylo by stejně neúplné bez i těch nejmenších podmikroskopických tvorečků, kteří žijí mimo dosah našich domýšlivých očí a našeho poznání.

Z prachu země, z toho společného základního zdroje, stvořil Bůh homo sapiens. Z téže hmoty stvořil všechny ostatní tvory, byť se nám zdají sebe jedovatější či nedůležití. Jsou naši bližní, ze země zrození, smrtelníci jako my. Ti strašlivě dobří, pravověrní této slátané moderní civilizace, kacířují každého, jehož sympatie sahají i o jediný chloupek za epidermis našeho druhu. Nespokojí se se vší zemí, nárokují si k tomu ještě nebeské prostory jako jediní, kdo vlastní onen druh "duše", pro kterou to prý všechno bylo stvořeno.

Tato planeta, naše vlastní dobrá země, mnohokrát úspěšně oběhla nebesa bez lidské pomoci, a celé říše živočichů se radovaly ze života a navrátily se v prach, dávno než se objevil člověk, aby si je nárokoval. Až lidé dohrají svou úlohu v plánu Stvořitelově, i oni mohou vymizet, aniž by to vyvolalo větší kosmický rozruch.

Rostlinám přiznáváme jen matné a nejisté cítění, a nerostům naprosto žádné. Avšak proč by i soustava nerostné hmoty neměla být obdařena cítěním, s nímž nejsme schopní se ani dorozumívat v zaslepenosti své výjimečné dokonalosti?

Jenže tu se odchylujeme od námětu. Začal jsem před stránkou či dvěma od toho, že si lidé nárokují zemi jako stvořenou výhradně pro sebe, a chtěl jsem říci, že jedovatí živočichové, bodlavé rostliny a smrtonosné nemoci v určitých částech země dokazují, že celý svět pro člověka stvořen nebyl. Když živočich přemístěný z tropů vysoko k pólu zemře zimou, řekneme, že tento živočich se do tohoto podnebí nehodil. Když však člověk přejde do nezdravých částí tropů a zahyne, nedojde nám, že se pro takové smrtonosné podnebí nehodil. Raději přičteme vinu i jeho matce, ač třeba do maláriové zóny nikdy nevstoupila, nebo smrt přičteme Božímu trestu za příležitostně smyšlenou formu hříchu.

A dále, prý všechna nejedlá a neochočená zvířata a všechny bodlavé rostliny jsou odporná zla, která - podle názorů našich kněží - zasluhují očistnou chemii všeobecné globální konflagrace. Ze všeho nejvíc si oheň zasluhuje lidstvo, protože je většinou zlé, a pokud by bylo možné užít mimosvětské pece tak, aby nás roztavily a očistily v souladu s ostatním světským stvořením, pak by roztavení bludného druhu Homo, bylo něčím velice žádoucím. Avšak sám rád zanechávám takové církevní ohně a bludy a radostně se vracím k nesmrtelné pravdě a nesmrtelné kráse přírody.