Rozeznat míru hudebního nadání dítěte je velmi komplikované pro hudebního pedagoga, natož pro rodiče, jsou-li v tomto směru laiky. Proto poukáži na některé mýty panující v této oblasti, které již mnoha dětem překazily možnost hudebního vzdělání. Často se setkávám s lidmi, kteří se až v pozdějším věku začali věnovat hudbě a dosahují dobrých výsledků, přestože v dětství byli svým okolím pokládáni za hudební "antitalenty". Jistě existuje i řada lidí opatřených podobnou nálepkou v nižším věku, kteří se přes své hudební nadání k hudbě nedostali vůbec. Je jisté, že ukvapená rozhodnutí v této otázce mohou způsobit nemalé škody.

Prvním a zároveň nejrozšířenějším mýtem je: "Dítě není muzikální, protože zpívá falešně." Může to být pravda, ale také nemusí. Ze svého okolí znám několik vynikajících (i profesionálních) hudebníků neschopných zpívat čistě. Jednoduše nedokážou správně ovládat své hlasivky, ale nečistotu vlastního zpěvu velmi dobře slyší. Proto také obvykle zpívají neradi. Zkušený hudební pedagog však na základě určitých znaků dokáže hudebnost dítěte rozpoznat i podle "falešného" zpěvu. Hře na hudební nástroj nečistý zpěv nikterak nepřekáží, nehledě na to, že zdravé hlasivky lze vytrénovat podobně jako každý jiný sval v těle.

Dalším mýtem bývá: "Dítě není muzikální, protože nerozezná hluboký a vysoký tón". Pokud jsme jej neseznámili s pojmy vysoký či hluboký tón, těžko nám vědomě odpoví správně. (Jen malé přirovnání. Jestliže se lékař pacienta v ordinaci latinsky zeptá na jeho obtíže, také možná nebude umět odpovědět, ačkoliv ví až příliš dobře co ho bolí.)

Podobně se můžeme mýlit, tvrdíme-li, že: "Dítě není muzikální, protože po nás nezatleská správně jednoduchý rytmus". Až je mi ho chudáka líto. Dodnes ho nikdo tleskat nenutil a přitom existuje i řada jiných způsobů jak si vyzkoušet jeho smysl pro rytmus.

Mohla bych se podobně rozepisovat i dále, ale věřím, že je již alespoň částečně jasné všem, jak je posuzování hudebního talentu u dítěte často komplikované a jak je těžké určit, kdo je či není muzikální. Zkušený pedagog to může v rámci jisté tolerance rozeznat v průběhu přijímací zkoušky. Zodpovědněji lze však všechny předpoklady dítěte pro zvolený obor posoudit až po několikaměsíční práci na základě zhodnocení rozvoje jeho hudebních a motorických schopností, inteligence, vůle, motivace apod. Mimochodem zájem o obor a píle plus průměrný talent bývá často cennější než nadprůměrný talent spojený s nezájmem a leností.

Hru na housle vyučuje MgA. Lenka Pittauerová. Na housle se s výukou začíná obvykle v průběhu 1. nebo 2. třídy ZŠ. Housle se vyrábějí v několika velikostech a menší nástroje také lze od ZUŠ zapůjčit. Počátky hry na housle jsou relativně náročné na soustředění a trpělivost dítěte. Neobejdou se bez podpory a motivace ze strany rodičů (to platí ale o všech hudebních nástrojích stejně). Ovšem možnost využití houslí, a to i pro amatéry, je v životě hodně velká. Řada lidí pak v dospělosti lituje, že jim rodiče chvíli "krize" nepomohli překonat. Na housle lze hrát sólově, s klavírem, kytarou, v různých komorních či orchestrálních sdruženích. Lze je využít v lidové, vážné či populární hudbě, stejně tak jako v jazzu, rocku apod.

Pokud by se Vaše děti chtěly učit hrát na klarinet, jsou jim u nás k dispozici dva učitelé: dipl. spec. Luboš Růžička a dipl. spec. Marek Vávra. Hře na klarinet by měla předcházet výuka hry na zobcovou flétnu. Dítě se naučí správně používat svůj dech a částečně rozvine své motorické schopnosti. Začátky hry na klarinet pak bývají snazší. Klarinet je co do svého použití také velmi variabilním nástrojem. Najdete jej ve vážné hudbě, stejně jako v lidové hudbě či jazzu. Mnoho klarinetistů hraje později také na saxofon, protože technika hry na oba nástroje se v mnoha ohledech velmi podobá. Stejně jako u předchozích nástrojů není nutné v začátcích výuky klarinet kupovat. Můžeme Vám zapůjčit školní.

V tomto ohledu je to horší s klavírem. Ten je nutné si pořídit (samozřejmě stačí pianino). Na naší škole klavír vyučují: Mgr. Marcela Sládková, dipl. spec. Jakub Nygrýn, dipl. spec. Jana Vaňková a MgA. Lenka Pittauerová. Klavír lze také využít v mnoha hudebních žánrech. Jistá nevýhoda klavíru oproti ostatním nástrojům tkví v jeho omezené mobilitě. Klavírista je proto nucen hrát pokaždé na jiný nástroj (je-li k dispozici vůbec).

Fenoménem poslední doby je hra na klávesy. Vyučuje se dnes snad již na všech ZUŠ v České republice. I my se snažíme této poptávce vyhovět. Klávesy vyučují stejní pedagogové jako klavír. Názor na výuku kláves je v odborných kruzích různý. Stále častěji slyším takový, že by se měly vyučovat až po třech ročnících hry na klavír, kdy již žáci obvykle mají položené základy elementární prstové techniky. U žáků nynějších nižších ročníků se snažíme prstovou techniku procvičovat i na klavíru ve škole a doporučovat jim, aby využívali možností cvičit na klavír u příbuzných či známých.

Hře na kytaru vyučuje Ing. Ivan Rychlý a Pavel Kopecký. Na tento nástroj se děti obvykle učí hrát až ve 3. či 4. třídě ZŠ (vzhledem k velikosti nástroje). Kytara je v poslední době velmi oblíbená. Výhodou je její široké uplatnění od táboráků až po koncertní pódia, sólově či v kapele. Obyvatelé panelových bytů mimochodem oceňují její relativně malou hlučnost (ovšem, nemělo by to být hlavním měřítkem při výběru nástroje). Řečené neplatí o elektrické kytaře, na kterou lze později z klasické přestoupit.

Zobcová flétna se v podstatě propaguje sama. Je malá, skladná, lehká, počátky hry se jeví jako relativně jednoduché. Někomu však možná může vadit její pronikavý pisklavý zvuk. Zobcová flétna dříve sloužila především jako předstupeň hry na jiný dechový nástroj (u nás např. již zmíněný klarinet). Dnes se však více prosazuje jako samostatný hudební nástroj. Je to způsobeno zejména velkou oblibou barokní hudby. Hra na zobcovou flétnu se též v poslední době používá jako jedna z terapií při léčbě astmatu či jako součást tzv. aktivní muzikoterapie. Pokud budete mít zájem o studium flétny, obraťte se na učitele dipl. spec. Marka Vávru, dipl. spec. Luboše Růžičku nebo na dipl. spec. Karla Nového.