Srečko Kosovel

Srečko Kosovel (nar. 1904 v Sežaně, zem. 1926 v Tomaji) je klíčová postava slovinské meziválečné básnické avantgardy. Začíná jako expresionista, před svou předčasnou smrtí připravoval verše silně ovlivněné německým a ruským konstruktivismem. Připravoval k tisku sbírku Zlati čoln, vydání se však už nedočkala. První knižní výbor z jeho díla vychází teprve r. 1927. Vcelku však mohli čtenáři jeho tvorbu rotroušenou po časopisech, a zejména pak její konstruktivistickou část, poznat až r. 1967, kdy vychází v rámci Sebraných spisů jeho cyklus Integrali. Český výbor z jeho tvorby uspořádali V. Závada a O. Berkopec r. 1974 pod názvem V malém plášti slov. Doslov k tomuto výboru napsal právě Berkopec a stal jednou ze zásadních informací o Kosovelovi u nás. Vedle několika básní chci přiblížit atmosféru slovinské moderny jedním ze zásadních Kosovelových příspěvků k vývoji poválečné literatury- manifest Kriza.

Bory

Bory, bory v tichém děsu
Bory, bory v němém děsu,
Bory,bory, bory, bory, bory!

Bory, bory, temné bory
Jako strážci pod vrchem,
Nad kamenitými lučinami
Težce, smutně šeptají.

Když se skloní duše zlomená
Jasnou nocí nad horami,
Slyším ztajené zvuky,
jež nedají mi spát.

"Smutné zasněné bory,
snad mí bratři umírají,
matka má snad umírá
či volá mě otec můj?"

Nezodpovězeny stojí
Jako v težkých, zbitých? Snech,
Když má matka umírá
Když mě volá otec můj,
Když pak stůňou bratři mí.

Dej mi bolest

Dej mi bolest,
ať mnou ještě hne!
Jsem spáleniště-
černý strom, jenž shořel.
Procházíš a cítíš závan spáleniště.

Dej mi slovo,
ať mu uvěřím
zbit vším okolím.
Jsem spálený strom,
jak se rozšumět
větry večerními?

Podzim

Drobounce mží,
bílé jsou na Krasu cesty,
šedé je časné ráno.

Sosny nešumí.
Kam spěcháš cesto?
Šedé je časné ráno.

Kvíčala se probudí,
třepne křídly, vzletí.
Šedé je časné ráno.

Černé zdi

Černé zdi pukají
nad mou duší.
Lidé jsou jak
padající, uhasínající světla.
Jednooká ryba
plave v temnotě,
černooká.

Ze tmy srdce
přichází člověk.

Tesknota

Zlaté ovoce voní.
Slaměné střechy
jak shrbení starci.
Osamělé však jsou v poli
šedé zdi,
ještě osamělejší
černé lesy.

Za zahradami kdesi
slunce sklání se.
Zaštěká smutně pes,
kdyby snad cizinec.
A jde zas spát.

Večer je jak
zlatá rakev.
Ulehněme.

Kons 5

Hnůj je zlato
a zlato je hnůj.
Obojí=0
0=8
AB<
1,2,3.
Kdo nemá duši,
nepotřebuje zlato,
kdo duši má,
nepotřebuje hnůj.
IA.

Kons

Znavený Evropan
smutně hledí do zlatého večera,
který je ještě smutnější
než jeho duše.
Kras.
Civilizace nemá srdce.
Srdce nemá civilizaci.
Vysilující boj.
Evakuace duší.
Večer pálí jako oheň.
Smrt Evropě!
Smilování! Smilování!
Pane profesore,
rozumíte žití?


přeložili: Dej mi bolest - Josef Hiršal (Snímky krajiny poezie, ČS, Praha 1966, s. 72), Podzim, Černé zdi, Tesknota - Petr Borkovec (Host 1998/2, s. 46-50), Kons, Kons 5 - Petr Borkovec (Souvislosti 1/1997), Srdce v alkoholu - V. Závada, O. Berkopec (V malém plášti slov. Odeon, Praha 1974), Bory - A. Kozár

Hlavní stránka - Historie - Geografie - Hudba - Literatura
Malířství - Jazyk - Film - Turistika - Linky