Zde se pokusím umístit pár mých věciček, které jsou trošku staršího data, protože dnes už nic netvořím. Rozdělím je na poezii a prózu... Co se týče prózy, jedná se o sci-fi povídky... Tyto věci budu postupně převádět, takže by mohli časem přibývat...
Na úvod něco, co jsem kdysi též napsal (Takovej kus povídání o ničem ! - 1994):
Člověku je někdy zle a
potřebuje se vyzvracet. Já zvracím písmena. Je to zvrácenost, chlubit se svými
zvratky. Jenže já chci, abyste viděli, jak mi je. Ne, abyste mně litovali. Ale někdo
musí říct, že ten svět stojí za starou bačkoru, jinak se budeme na sebe stále
usmívat a zakrejvat si oči, abysme neviděli... ty zvratky.
Vzpomínám si na jednu povídku... Nevím, kdo ji napsal. Snad Lem - geniální a po
světě bohužel ne dost známý. Ta povídka hovoří o společnosti, kde se žije v
prázdných místnostech, místo nábytku se používají bedny, všechno je špinavé a
rozpadající se a obyvatelé jedí nějaké pilulky, díky nimž se jim svět zdá
nádherný a ty bedny vypadají jako skvostný nábytek... Nepodobáme se trochu těm
lidem, když se honíme za přepychovými auty a vilami ?
"Když trochu vyroste,
tak překvapeně zjistí,
že na tom nejhůř budou
právě lidé čistí.
Kdekdo je pošpiní
a pak si ruce myje
a špína v duši
se hravě skryje."
To zpívá Karel Plíhal. A myslím, že je to jedna z velkých a smutných pravd (i kdyby
jeho písně byly sebeveselejší). Najednou nemám co říct. Ve vzduchu krouží
prázdno a prstům se nechce psát. Jen se tak lehce a líně dotýkají kláves. Ťuk,
ťuk, ťuk... Duševní kocovina ?
Upozornění: pokud hodláte něco z mé tvorby zveřejnit, můžete buď použít odkaz na tyto stránky. Pokud by vám to nestačilo - chtěli by jste to například zveřejnit v tištěné podobě, prosím, informujte mne napřed o tom.