Asi po půldruhé hodině jízdy vyprahlým podhůřím přijíždíme ke křižovatce, odkud naše hlavní silnice pokračuje dvěma směry. Jižní magistrála se vydává do podhůří Antiatlasu a velkým obloukem se vrací do Taroudanntu, zatímco my pokračujeme dál jihovýchodním směrem. Do našeho dnešního cíle zbývá asi 20km, ale my ještě odbočujeme na vedlejší prašnou cestu a vydáváme se vstříc pustině a vyschlým korytům řek. Asi 11km od hlavní silnice totiž stojí zasazena mezi pusté skalní vyvýšeniny krásná hliněná vesnička Ait Benhaddou. Tady v jižním podhůří Vysokého Atlasu je takových vesniček více a všechny se nacházejí v krásném exotickém prostředí pustého podhůří vysokých hor. Těmto vesničkám se říká ksoury (jednotné číslo je ksar) a jsou to vlastně takové opevněné kmenové vesnice, zbudované především z pisé – tedy říčního bláta. Díky jedinečnému a zřejmě původnímu berberskému stylu mají často impozantní vzhled a jsou krásně zdobené geometrickými motivy vyrytými nebo namalovanými na vnějších stěnách. Kromě ksourů se zde v podhůří objevují ve své jižní variantě také mohutné kasby, které se od svých jmenovců ve velkých městech liší svoji strukturou a velikostí. Vzhledově jsou zdejší kasby podobné ksourům s tím rozdílem, že v kasbách žije pouze jedna rodina, zatímco ksoury jsou domovem smíšené vesnické komunity a lze je tedy více přirovnat k vesnicím.
Ksar Ait Benhaddou patří k těm nejkrásnějším. Díky svému vzhledu již mnohokrát posloužil jako kulisa filmařům. Točili se tu například takové filmy jako Lawrence z Arábie, Sodoma a Gomora od Orsona Wellese a kvůli natáčení Ježíše Nazaretského musela být dokonce přestavěna část vesnice. V posledních letech se rekonstrukce provádí po záštitou UNESCO a v roce 1994 vyhlásila vláda plán na obnovu Ait Benhaddou a zachování národního a kulturního dědictví.
Přesné stáří této hliněné vesničky se dá jen stěží určit, ačkoliv se traduje, že již v 16.století tu stály v okolí nějaké stavby. Každopádně důležitost tohoto místa spočívala v jeho poloze podél karavanní cesty z Marrakeše do Ouarzazatu a dále na jih. Projíždějící karavany vozily sůl přes Saharu a vracely se s nákladem zlata, otroků a slonoviny. Tento obchod postupně slábnul a nakonec karavanní cesta ztratila svoji důležitost ve 20.století s vystavěním nové francouzské silnice přes průsmyk Tichka, což vedlo ve třicátých letech k prudkému úbytku obyvatelstva. Dnes žije v Ait Benhaddou stejně jako v ostatních ksourech a kasbách asi půl tuctu obyvatel, kteří žijí převážně ze zemědělství a také z turistů.
Ait Benhaddou stojí na skalnaté vyvýšenině nad většinou vyschlým korytem mělké řeky. Jeho opevnění obklopuje několik palem a polosuchých keříků. Na západním břehu říčky stojí nová vesnice s několika obchůdky a restaurací, odkud vede vyšlapaná cesta k vlastnímu ksaru, který tvoří desítky hliněných krásně zdobených baráčků nalepených kaskádovitě jeden na druhého. Pěknou branou vstupujeme na malé nádvoří, kde nás zastavuje jakýsi poťouchlý domorodec a požaduje 5Dh za vstup do vesnice. Ne že bychom tuto směšnou částku u sebe neměli, ale Marokánec nedisponuje žádnými vstupenkami ani jiným pověřením vybírat jakékoliv poplatky, a tak tomuto samozvanému vrátnému platit nechceme. Po krátkém dohadování jej ignorujeme a vstupujeme do ksaru jinudy skrze otvory v ohradní zdi. Nerušeně stoupáme mezi hliněnými stavbami vzhůru na vrchol návrší, na kterém stojí rozvaliny impozantního agadiru neboli opevněné sýpky. Odtud máme ksar pod námi jako na dlani a zároveň se můžeme porozhlédnout po okolí. Nedaleko stojí další hliněný ksar a v dálce na horizontu se k nebi tyčí Vysoký Atlas.
Cestou dolů jsme se zastavili v jednom hliněném obydlí, abychom na vlastní oči viděli, jak se v takovém ksaru žije dnes. Baráček je samozřejmě zařízen velmi skromně, podlahu v místnostech pokrývají jednoduché koberce a obyvatelé si tu vystačí jen s nejzákladnějším vybavením. Majitelce dáváme pár drobných za to, že nám umožnila tuto drobnou exkurzi, a potom už míříme ven z hliněné vesnice, abychom mohli pokračovat dál do Ouarzazatu.