Do kempu v Marrakeši přijíždíme pozdě večer. Jdeme samozřejmě hned spát, i když mnohým na Toubkalu pěkně navlhnul spacák. Já jsem měl přece jen štěstí a spacák jsem od vlhka uchránil, takže spím v suchu. S bundou, kalhotama a hlavně s botama je to o poznání horší. Naštěstí v tomto kempu strávíme i příští noc, takže bude-li příznivé počasí, necháme naše věci zase vyschnout.

Den 17. - 22.10.2002
Ráno nás vítá opět Sluníčko, což je moc dobře, neboť nás čeká další náročný a velmi důležitý den. Jsme totiž v samotném srdci Maroka a zároveň v jednom z nejzajímavějších a nejdůležitějších měst této krásné země. Rok jeho založení není přesně znám, ale jisté je, že to bylo někdy v letech 1062 – 1070, a že tím zakladatelem byl Youssef Ben Tachfine, který kromě Marrakeše založil především vládnoucí dynastii Almoravidů. Ben Tachfin byl neúnavný vojevůdce, který během dvou let dobyl severní Maroko a posléze také křesťanskou Andalusii. Během své vlády považoval za své sídlo také severněji položený Fez, ale za vlády jeho syna Ali Ben Yousefa se hlavním a jediným centrem stala právě Marrakeš. Na výstavbě nového města a jeho paláců pracovali řemeslníci a architekti z Cordóby. Byly zde vystavěny podzemní kanály zvané khettara, aby dodávaly vodu celému městu, a v letech 1126 a 1127 byl postavem první sedmikilometrový okruh hradeb, který nahradil dřívější ochranný val z trní. Tyto hradby, ačkoliv byly mnohokrát přestavěny, jsou v podstatě i dnešními městskými zdmi.
Po dalších almoravidských stavbách však ve městě zůstalo pramálo stop. Následující dynastie – ortodoxní a reformátorští Almohadé – jej totiž v roce 1147 vydrancovala během prvních tří dnů své vlády. Přesto ale Marrakeš zůstal elitním městem zvětšujícího se impéria. V roce 1148, s nástupem třetího almohadského sultána Yacouba El Mansoura na trůn, dokonce začalo období velkého rozkvětu a rozvoje. Pod vedením tohoto plodného stavitele (jen si vzpomeňme na Rabat a velkou nedokončenou mešitu) zde začalo vyrůstat mnoho nových staveb. Začaly práce na nové kasbě a ve stejné době zde byla vystavěna také ohromná mešita Kotoubia a její minaret. Kromě toho přijelo na panovníkův dvůr mnoho učenců a mezi nimi také nejslavnější arabský středověký filozof Ibn Rochd.
Kolem roku 1220 však slavné a pro celý národ významné období vlády dynastií Almoravidů a Almohadů končí. Impérium se rozpadá v zajetí občanských válek a Marrakeš upadl do známého kolotoče loupení, chátrání a přestavování. Po nějakou dobu sice fungoval jako centrum nezávislého Merenidského království (1374-1386), ale celkově ustoupil až do začátku 16.století Fezu.
Byli to až Saadové, kteří svým obsazením Marrakeše v roce 1521 zajistili poslední záblesk jeho slávy. Jejich první sultánové znovu získali pobřeží Atlantiku, které bylo dlouhodobě v držení Portugalců, a oprášili tak zašlou slávu druhdy významného impéria. Ahmed Al Mansour, velká osobnost této dynastie, porazil Portugalce v bitvě Tří králů a vedl dobyvačnou výpravu do Timbuktu, kde získal kontrolu nad nejvýnosnějšími cestami karavan v Africe. Tyto úspěchy vedly k novým ziskům a z výtěžků tohoto nového bohatství byl v Marrakeši postaven palác El Badi, největší a nejbohatší stavba ve městě. Bohužel i tento palác padl za oběť tradiční rivalitě mezi dynastiemi. Sultán Moulay Ismail, druhý a nejvýkonnější sultán dynastie Alaouitů, jej srovnal se zemí s vyjímkou mauzolea – saadské hrobky, a sám dal přednost Meknesu, který se stal jeho sídlem. Následující vývoj města za Alaouitů – dynastie je dodnes zachována díky současnému králi Mohammedu VI. – byl již většinou nevýznamný. Marrakeš zůstal i nadále hlavním městem impéria a díky své poloze také přechodným sídlem sultánů. Mezi 17. a 19.stoletím však pomalu chátral a se zanikajícím obchodem pomalu upadal i jeho význam.
Štěstí se na město usmálo až v druhé polovině 19.století, kdy si ho jako své sídlo oblíbil předprotektorátní šerífský dvůr. Období mezi roky 1874 – 1908 je tak spojeno s posledním záchvatem horečnatého stavění paláců. Za nadvlády Francouzů pak bylo město pod nadvládou pašy T´hamihi El Glaoui – nejsilnější, nejpanovačnější a nezvláštnější osobnosti své doby.
Po roce 1956 se ve městě usadilo mnoho přistěhovalců z Atlasu a širokého okolí. Začal nový rozvoj města, obchodu a postupně také turismu. V roce 1989 získal Marrakeš celosvětové renomé otevřením kongresového paláce, který dnes hostí nejrůznější národní i mezinárodní akce. Stal se nejznámějším městem Maroka a po Casablance i největším obchodním centrem s počtem obyvatel přesahujícím 1 425 000. Jeho krása nespočívá v nepřeberném množství památek, ale v jeho atmosféře a atraktivní poloze v podhůří Vysokého Atlasu, který se zvedá hned za městem až ke svým zasněženým vrcholkům.