Den 23. - 28.10.2002
V den našeho státního svátku opouštíme Erfoud i oázu Tafilalt a vyrážíme na sever. Dnes nás čeká zhruba 300km. Projíždíme oázou Ziz a opět se napojujeme na východní magistrálu v podhůří Vysokého Atlasu. Po několika kilometrech přijíždíme do města Ar Rachidia, které bylo již Francouzi ustanoveno jako hlavní město celé zdejší oblasti. Město je známé svoji vojenskou posádkou, ať už to kdysi bývala cizinecká legie nebo později marocká základna, jejíž význam umocnily hrozby a územní nároky sousedního Alžírska. Velká kasárna jsou tu dodnes, přestože Maroko již svůj vojenský potenciál soustředilo stovky kilometrů odtud na Západní Saharu.
V Ar Rachdii, poklidném městečku na úpatí hor, odbočujeme na sever a podél vodní nádrže Barrage Hassan Addakhil míříme do údolí řeky Ziz, jejíž voda dodává tolik potřebnou vláhu oázám, které jsme před několika hodinami opustili. Čeká nás poslední průjezd pohořím Vysokého Atlasu, které už ale v těchto částech Maroka není tak mohutné a pozvolna se rozpadá do jednotlivých horských masívů, jejichž výška již jen výjmečně přesahuje 2000 metrů. Mezi vrcholky Jbel Izouggarn (2118m) a Jbel Tizn´n´Firest (2080m) se táhne krátká soutěska Ziz, kde můžeme vidět poslední datlové palmy. Na chvíli zastavujeme u malé kasby Ifri a potom se už tunelem Legionářů dostáváme opět na severní úbočí Vysokého Atlasu. Tunel Legionářů postavili v roce 1930 samozřejmě Francouzi, aby si otevřeli cestu do jižních končin, které právě opouštíme. My jsme čekali mohutné dílo skrz horský masív, ale nakonec se ukázalo, že je tunel dlouhý sotva 200 metrů a jeho několika sekundový průjezd nás tak trochu zklamal.
Za tunelem nás čeká ne příliš zajímavá cesta rozsáhlou planinou, na jejímž konci se k výšinám zvedá pohoří Středního Atlasu. Z jednotvárné cesty nijak nevybočila ani zastávka ve městě Midelt, které na první (i druhý) pohled vypadá značně zanedbaně. A tak aspoň využíváme příležitost k tomu, abychom se protáhli a jdeme se projít na místní tržiště. Je pravda, že se mi tu podařilo objevit jeden funkční bankomat, jenomže ten jaksi komunikoval jenom s nějakými místními kartami a s mojí Visou odmítl navázat kontakt.
Po této nepříliš zajímavé zastávce pokračujeme dál v cestě. Už jsme se smířili s tím, že dnešní den je zkrátka tranzitní a žádné zajímavosti nebo nové zážitky prostě nečekáme. Kousek za Mideltem konečně stoupáme do hor Středního Atlasu. Převýšení je dost pozvolné, takže tu ani není moc serpentin a téměř bez povšimnutí projíždíme průsmykem Zad v nadmořské výšce 2178 metrů.