Den 26. - 31.10.2002
Ráno je ale všechno jinak a naše plány na osvěžení ve vlnách Atlantského oceánu berou za své. Poněkud se ochladilo a nad Asilah se stahují černočerná mračna. Místo na pláž tedy vyrážíme do centra, abychom si stihli prohlédnout alespoň část starého města, než začne pršet. Bohužel již na náměstí Zallaca vedle mohutných hradeb ze 16.století nás zkrápí první dešťové kapky a tak se jdeme rychle schovat do jedné z bran zdejší medíny. Staré město v Asilahu se dost odlišuje od medín ostatních marockých měst, protože je jednak celé laděné do bíla a jednak tu nejsou žádné lidmi přeplněné souky –obzvlášť dnes – a hlavně je tu docela čisto a pořádek. Za zdmi medíny už je to o něco horší, ale i tak je Asilah poměrně čistým a upraveným městem.
Stejně jako města Essaouira nebo El Jadida býval i Asilah portugalským přístavem. Dnes už je to spíš takové malé moderní pobřežní město s mnoha kluby, kavárnami a restauracemi. Mezi zdejší nejvýznamnější památky patří například palác Raisuli který nechal v roce 1906 postavit místní bandita Er Raissuli. O tomto podivném člověku kolují po zdejším okolí nejrůznější pověsti a báje. Pravdou je, že ve své době proslul jako únosce, který vždy za propuštění zajatých boháčů požadoval tučné výkupné. Samotný jeho palác, sahající až nad okraj oceánu, je však pro návštěvníky nepřístupný a tak se v sílícím dešti musíme spokojit pouze z procházkou po pěkných, ale čím dál více zmáčených uličkách okolní medíny. 
Netrvá to však dlouho a máme všichni deště po krk – já osobně jsem opět promáčel boty a také voda stékající z bundy na kalhoty mi nedělá zrovna dvakrát dobře. Ještě že jsme tu včera večer při procházce našli několik internetových kaváren a tak se aspoň máme před deštěm kam schovat. Brouzdáním po webových stránkách jsme příjemně a hlavně v suchu strávili následující dvě hodiny, za které nám obsluha kavárny napočítala pouhých osm dirhamů. Počasí se ale stále nelepší a tak urychleně nasedáme do autobusu a sympatický Asilah opouštíme.
Jedeme do asi jediného místa, které se v tomto nečase dá rozumně navštívit – do jeskyně. Ta zdejší se jmenuje Herkulova a leží stále ještě na západním pobřeží nedaleko mysu Spartel. Když u ní asi po hodině jízdy zastavujeme, je už po dešti a mračna se v dálce začínají nadějně protrhávat. Snad bude odpoledne hezky.
Vstupujeme tedy do průrvy ve skalách. Jeskyně je docela velká, i když s našimi jeskyněmi se samozřejmě srovnat nedá. Největší zdejší zajímavostí je velká trhlina s výhledem na bouřící oceán. Trhlina má totiž tvar Afrického kontinentu a podnikaví domorodci nám hned nabízejí její fotografie. Snímky jsou docela povedené a tak si za 5Dh jeden kupuji, přestože se mi tu díru ve skále nakonec podařilo vyfotit úplně stejně. 
Nedůležitější ale je, že nás před jeskyní zase vítá Sluníčko. Mraky odpluly někam do ztracena a den je zase mnohem hezčí. Můžeme tedy pokračovat k nedalekému legendárnímu mysu Spartel s majákem z roku 1864, u kterého se stačí pobřeží na východ a začíná Gibraltarská úžina. Však už také na severu vidíme obrysy Evropy, která se k nám přibližuje čím dál víc.