Pohoří Antiatlas odděluje pouštní oblasti od zbytku Maroka a zároveň tvoří podhůří Vysokého Atlasu. Jeho nejvyšší vrcholky dosahují výšek něco málo přes 2000 metrů, což je ve srovnání s naší Sněžkou sice poměrně hodně, ale vrcholky Vysokého Atlasu jsou přece jen ještě o dva kilometry výše.
My máme namířeno do pobřežního městečka Sidi Ifni a naše cesta vede pouze okrajem Antiatlasu. I tak okolní vrcholky dosahují nadmořské výšky až 1200m a silnice se pomalu vlní mezi kopci. Je to taková příprava na další fázi naší cesty, protože ze Sidi Ifni budeme pokračovat vstříc Vysokému Atlasu a postupně se pokusíme vystoupat až na jeho nejvyšší vrchol. Sidi Ifni ale leží na břehu oceánu, takže se z vyšších nadmořských výšek dostáváme ještě na chvíli do úrovně moře. Samotné město je docela zajímavé, dýchá z něho taková koloniální až skoro evropská atmosféra. Však jej také drželi Španělé až do roku 1969. Vystavěno bylo až ve třicátých letech minulého století, přesto jsou již některé budovy dost zchátralé a vůbec by jim neškodila nějaká ta oprava. Centrem města je náměstí Hassana II. s pěknou andaluskou zahradou a s budovami bývalého španělského konzulátu a radnice. Nechybí tu ani kostelík a celé náměstí je takové příjemné a úplně svádí k odpočinku. Kousek odtud je vyhlídková plošina, odkud je pěkně vidět místní pláž, a hned vedle stojí zdejší nejznámější hotel „Suetre Loca“, tedy Bláznivé štěstí. Je to taková pěkně opravená bílo-modrá budova a jídlo tu stojí okolo 30Dh. Vzhledem k tomu, že už brzy bude večeře, zaháním mírný hlad pouze větrníkem za 2,5Dh a jsem zvědavý, co se mnou tato marocká laskomina provede. Cestou k autobusu si ještě prohlédneme životem pulsující třídu Hassana II., ze které je sousedním kopci vidět podobný nápis vyskládaný z bílých kamenů, jako jsme viděli již v Agadiru, a potom už vyrážíme podél pobřeží dál na sever do městečka Mihrleft, kde pro dnešek zabivakujeme.