Den 21. - 26.10.2002
Dnes je před námi cesta dalším velkým údolím. Čeká nás oblast sevřená pohořím Jbel Sarhro a Vysokým Atlasem – údolí, kterým protéká řeka Dadés. Tato řeka pramení vysoko v horách a do údolí se dostává stejnojmennou soutěskou, která je do okolního horského pásu zařízlá. Svoji pouť končí v přehradní nádrži Barrage El Mansour Eddahbi, ze které se mimo jiné na svoji dlouhou pouť vydává řeka Draa.
Údolí Dadés je údajně nejpustší a nejdrsnější ze všech jižních údolí. O to krásnější jsou zdejší oázy, které leží podél hlavní silnice, která vede údolím na severovýchod. A kromě oáz je tu také plno kaseb a ksourů, které tu vytvářejí typická marocká panoramata, která nejdeme na mnohých pohledech a fotografiích. Zdejší silnici se proto také říká „Silnice kaseb“ a je nutno podotknout, že si své jméno stoprocentně zaslouží.
Zdejší kasby jsou moc hezké a údolí nabízí zajímavé horské scenérie, přesto bych ale řekl, že údolí řeky Draa, které jsme navštívili v minulých dvou dnech, na mě přece jen udělalo lepší dojem a tamní palmárie se mi líbily o něco více než drsná horská krajina podél řeky Dadés. Nic na tom nezměnil ani průjezd pěknou oázou Skoura ani střídající se pěkné kasby a ksoury na okolních návrších. Nic naplat, středem pozornosti jsou v tomto údolí především dvě rokle, které se zařezávají do hřebenu Vysokého Atlasu. Jak jsem již naznačil, první z nich je soutěska Dadés, která začíná u města Boumalne de Dadés. Druhá soutěska leží zhruba o padesát kilometrů dál na východ a jmenuje se Todra.
Po 124 km cesty z Ouarzazatu tedy odbočujeme na sever a vjíždíme soutěsky Dadés, která je tady na okraji zatím poměrně široká a připomíná spíš menší údolí. Míjíme několik skalních kaseb a postupně projíždíme oblastí zvanou Tamnalt, která je u místních obyvatel populární kvůli zdejším bizardním skalním útvarům, které připomínají některé části lidského těla. Po nepříliš široké silničce pokračujeme až do vesničky Ait Oudinar, kde se již soutěska zužuje natolik, že je cesta pro náš autobus nesjízdná. S tím se ale počítá a tak ve vesničce najímáme místního průvodce a vyrážíme na malý trek po okolních kopcích.
Nejdříve musíme překonat koryto řeky Dadés, která je v těchto místech ještě pěkně divoká, a potom už vstupujeme do jednoho z bočních kaňonů, který je místy široký sotva několik metrů. Z kaňonu posléze stoupáme vzhůru do svahu. Nejdříve se proplétáme mezi velkými kameny a teprve nad okrajem vlastního kaňonu se dostáváme do mírnějšího, i když stále příkrého svahu jednoho ze sousedních kopců. Naše početná skupina se opět trhá a každý svým tempem stoupá po kamenité stezce vzhůru. V programu byla sice uvedena pouze procházka kaňonem a o žádném výstupu na některý z přilehlých sklaních vrcholků nepadlo ani slovo, ale my s klukama toto zpestření celkem vítáme a pokud byl ve svahu někdo nespokojený, určitě svůj názor změnil nahoře při pohledu na krásné horské panorama se zasněženými vrcholky Vysokého Atlasu. Ačkoliv se to nezdá, právě jsme vystoupali až do nadmořské výšky 1960 metrů. Náš organizmus už zřejmě této výšce přivyknul a ani v paprscích žhavého Slunce se nechce věřit, že jsme tak vysoko. Před námi je vidět velká trhlina v horském masívu – to je právě soutěska Dadés, do které se zase za chvíli vrátíme. Dolů ale nepůjdeme stejnou cestou jako nahoru, ale budeme jakoby pokračovat dál v cestě a dolů sejdeme takovým velkým obloukem. Společně tedy sestupujeme do vesnice Ait Ali, kde nás bude čekat náš autobus. Cestou míjíme domorodého pastevce se svým stádem černých horských koz a kromě toho jsem měl v jednom okamžiku dojem, že jsem mezi kameny zahlédl také nějakého hada. Ve vesnici opět překonáváme řeku Dadés a chvíli jdeme podél jejího toku až k místní škole, kde opět nasedáme do autobusu. Cestou zpátky na hlavní silnici ještě zastavujeme, abychom si vyfotili některé bizardní skalní útvary a také jeden polorozpadlý ksar se zasněženými vrcholky v pozadí. Po několika kilometrech jsme konečně zase na hlavní silnici v údolí pod pohořím Sarhro a můžeme pokračovat dál na východ.