Den 8. - 13.10.2002
Ráno je všude zase mokro a pořád prší. Jakoby toho deště nebylo včera dost. Opět rychle balíme stan, aby alespoň jeho vnitřek zůstal suchý a jdeme se schovat do autobusu. Dnes nás čeká prohlídka hlavního města Maroka – Rabatu, ale v tom dešti to bude opravdu zážitek…
Rabat leží na pobřeží Atlantiku v ústí řeky Oued Bou Regreg. Tato řeka od Rabatu odděluje město Salé, které vlastně s Rabatem tvoří takové dvojměsto. Historie zdejšího osídlení se datuje až do neolitické doby. Ve starověku zde založili své obchodní tábory Kartaginci i Féničané. V době, kdy se začal počítat náš letopočet, zde vyrostla pevnost Chellah, která zde opuštěná stojí dodnes, a svoji nejjižnější kolonii zde založili i Římané. Ta se potom stala základnou nezávislého berberského státu, jehož význam kulminoval v 8.století. A protože se berberské tradice a potřeby zcela neshodovaly s islámem, založili zde arabští vládci z vnitrozemí opevněný klášter-Ribat, který stával na místě dnešní kasby a který dal městu jeho jméno. Činnost Ribatu vedla v 11.století k úpadku pevnosti Chellah a právě v té době bylo na druhém břehu řeky Bou Regreg založeno město Salé. 12.století znamená příchod dynastie Almohadů, kteří nejdříve přestavěli Ribat na pevnost, kterou nazvali Ribat El Fahti (pevnost vítězství), a posléze se tato pevnost stala výchozím bodem úspěšných vojenských tažení do Andalusie. Kolem nově přestavěné pevnosti se začalo postupně formovat budoucí hlavní město, jehož význam stále rostl. Velký rozkvět přišel hlavně za vlády kalifa Yacouba El Mansoura, kdy se stal Rabat vladařským městem. Po Mansourově smrti nastal postupně úpadek a vladařskými městy se zase stali Fez, Marrakeš nebo Meknes. Rabat byl vypleněn Portugalci a až do 17.století byl bezvýznamnou vesnicí. Potom bylo přilehlé Salé osídleno uprchlíky z Andalusie a nastalo období jakési místní autonomie a především rozvoje pirátství. Muslimským sultánům neloajální Andalusané zde dokonce založili vlastní pirátský stát, zcela přestavěli medínu a dokonce začali obchodovat s Francouzi a s Angličany. Pořádek tu opět nastolili vládci Moulay Rashid a Moulay Ismail, nicméně pirátství se zde provozovalo až do roku 1829. Od té doby až do vyhlášení Rabatu-Salé hlavním městem francouzského protektorátu bylo město v podstatě bezvýznamným „zapadákovem“. Dnes už tomu tak rozhodně není a Rabat je opravdovým velkoměstem – je to elegantní, prostorné a moderní centrum země. Najdeme tu mnohé pozoruhodné památky z období vlády dynastií Almohadů a Merenidů, jsou tu muzea, svatyně a samozřejmě královský palác, sídlo marockého krále.
A právě u Královského paláce začíná naše prohlídka marockého hlavního města. Celý královský areál vlastně tvoří skupina jednotlivých paláců převážně z 19.století. Kromě královské rezidence se v areálu nachází také pracovna ministerského předsedy, soudní budovy, gardová kasárna a elitní škola pro prince. Před palácem je velké prostranství, ze kterého mají návštěvníci pěkný přehled, jak je královský areál rozměrný. Naštěstí ustává déšť a tak se z tohoto prostranství se pomalu přemisťujeme k pěkně zdobené hlavní bráně, bohužel dál se nedostaneme, protože královský palác není turistům přístupný. A tak si můžeme z blízka prohlédnout pouze jakoby laxně postávající vojenské stráže. Jsou to vojáci královské gardy, mají u sebe takovou předpotopní ale jistě funkční střelnou zbraň a na hlavě mají takový vysoký fez s modrými stěnami zdobený bílými kosočtverci. Strážci jsou oděni do bílé uniformy, pouze bílý opasek je uvázaný na červeném bederním pásu a přes sebe mají vojáci ještě přehozený červený plášť. Místo bot mají na nohách bílé galoše s nevysokou černou podrážkou a jejich postoj vypadá opravdu zajímavě, je to takový „pohov, na místě volno“. Kromě královské gardy se u vchodu ještě pohybují skuteční vojáci odění do tmavomodré uniformy. Všichni bedlivě hlídají, aby se návštěvníci nepřibližovali k bráně blíž než na nějakých 15metrů, ale celkem bez problémů se nechají vyfotit. 
Naproti královskému paláci stojí velká mešita El Faeh, která složí právě členům královské rodiny, a kde si hlavně můžeme po noclehu na pláži dojít třeba na záchod, i když jako ve většině případů se jedná o klasické šlapky. Inu stará dobrá mísa je v Maroku bohužel vzácností…
Od paláce se přemisťujeme do nedaleké pevnosti Chellah. Jak jsem se již zmínil, jedná se o jednu z nejstarších staveb ve městě, a svým vzhledem připomíná spíš medínu, tedy staré město obehnané hradbami. Chellah stojí na místě staré kartaginské osady, od roku 1154 je však opuštěná a od 13.století ji používala vládnoucí dynastie Merinovců jako svoji nekropoli. Do areálu se vstupuje pěknou branou, před kterou nás vítá poťouchlý tanečník s bubnem, ovšem o nezištnou ukázku marockého folklóru se nejedná neboť ten pošetilý člověk chce za svoji produkci finanční obnos. My raději platíme 10Dh za vstup do Challahu a vstupujeme do areálu. Bohužel už zase poprchává, takže nezbývá než opět vytáhnout bundy a pláštěnky.
Nejzachovalejší z celé pevnosti je zmíněná vstupní brána, která pochází stejně jako hradby a opevnění z období vlády merenidského sultána Abou El  Hassana, tj.z poloviny 14.století. Za branou se nachází areál římských rozvalin, ale v tomto směru může Chellah jen těžko konkurovat lokalitám, jako jsou Volubilis nebo Lixus, tedy místa která na své cestě také postupně navštívíme. O mnoho zajímavější jsou islámské rozvaliny a především svatyně, kterou již z dálky anoncuje pěkný minaret s čapím hnízdem. Samotná svatyně na první pohled působí jako nepřehledná zřícenina, navíc je zde momentálně docela hodně bláta a kaluží, ale postupně se tu orientujeme a můžeme si prohlédnout hrobku Abou El Hassana, jeho manželky i dalších merinských panovníků. Ti zde byli pochováni v bílém rouchu, spočívajíc na pravém boku a hlavou směřující k Mekce v očekávání Posledního soudu. Součástí svatyně je také mešita Aboua Youseffa, zakladatele celé svatyně, a hlavně mešita Zaouia, kterou nechal vystavět sám Abou El Hassan, a ve které můžeme vidět například pěkně zachovalý mihráb, tedy výčnělek směřující k Mekce. Zaoia je vlastně z celé svatyně nejzachovalejší, dokonce se tu a tam dochovaly nějaké ty mozaiky.
Hned vedle svatyně je forum, které na první pohled připomíná divadelní jeviště. Odsud je pěkný rozhled po areálu Chellahu. Vidíme pár rozbořených staveb a především několik koubb, což jsou hrobky místních svatých, kterým se zase říká marabouti. To jsou další pojmy, se kterými se budeme na naší cestě Marokem setkávat. S deštěm to ale dneska vypadá špatně a tak se ještě projdeme po areálu tohoto města ve městě, z místních hradeb se ještě zahledíme na řeku Bou Regreg i na město Salé na protějším břehu a chodníkem, který lemují banánovníky a jiná bujná vegetace, zamíříme zpět k bráně a vydáme se do centra Rabatu.