Den 15. - 20.10.2002
Ráno se budíme do slunečného dne. Na půl desátou máme objednaná dvě nákladní auta, která nás odvezou do vesničky Imlil, kde začne náš dvoudenní trek. Doprava na korbě nákladního auta není tady v Asni nic neobvyklého neboť je to nejschůdnější způsob, jak se dostat na začátek trekové cesty. A tak si v poklidu chystáme nepromokavé bundy, věci na převlečení, nějaké potraviny, karimatky a také spacáky. Ty nám sice zabírají v baťohu spoustu místa, ale během našeho noclehu v nadmořské výšce 3200m se budou hodit. Obzvlášť když se až na místě rozhodneme, jestli si zaplatíme nocleh v horské chatě nebo jestli zadarmo zabivakujeme na přilehlém tábořišti. Se slušně zaplněným baťohem a s několikerým ujištěním, že máme vše potřebné, nasedáme na korbu přistavených aut a můžeme vyrazit. V autech se moc nevyznám, takže bych náš dopravní prostředek laicky popsal jako větší pick-up s dřevěnou ohrádkou kolem korby. Na jednom voze se nás mačká asi patnáct, takže cestujeme tak trochu jako dobytek, nicméně i tento způsob dopravy má něco do sebe a je to oproti autobusu přece jen zajímavá změna. 
Téměř přesně v půl desáté odjíždíme na zhruba 13km dlouhý přejezd z Asni do Imlilu. Cesta je zpočátku poměrně kvalitní asfaltová a tak si to hasíme celkem slušnou rychlostí. Z korby našeho nákladního auta máme pěkný výhled a navíc nás příjemně ofukuje větřík. Užíváme si jízdu, protože zatím netušíme, jak hrozný bude návrat.
Kousek za Asni končí asfalt a silnice začíná být pouze prašná a kamenitá. Inu jsme přece v horách, tak tu nemůžeme čekat dálnici. Během jízdy přibíráme ještě dva domorodce, kteří se samozřejmě nasoukali do kabiny k řidiči, tudíž to vypadá tak, že v pohodlné řidičově kabině sedí tři Marokánci, zatímco na korbě se tlačí ve stoje patnáct Evropanů. Vlevo pod námi se objevuje řeka Oued Rhirhaia. Její koryto je plné kamenů, které sem byly naneseny v průběhu mohutných záplav v roce 1995. Podél cesty jsou na svazích okolních kopců malé vesničky s hranatými baráčky nalepenými jeden vedle druhého a za nimi se už zvedají čím dál vyšší vrcholky Vysokého Atlasu. Výhledy jsou krásné, za to silnice je horší a horší. Jednak ji značně poznamenaly zřejmě časté sesuvy půdy a zároveň její úroveň zhoršují všelijaké potůčky a říčky, které nekontrolovaně tečou přes její povrch. Pouze pro větší toky jsou pod cestou zbudované jednoduché propustky nebo je vozovka překonává menšími mostíky. Ale jinak není vyjímkou průjezd okrajem malého vodopádu, který nerušeně dopadá na uježděný kamenitý okraj silnice. V závěrečné fázi jízdy už dokonce musíme chybějící sesunuté části cesty objíždět korytem přilehlé říčky a je nám všem úplně jasné, proč do Imlilu jedeme náklaďákem a ne naším autobusem. Zhruba okolo půl jedenácté jsme konečně na místě.
Imlil je malá poklidná vesnička ležící v nadmořské výšce 1740metrů. Nezdá se to, ale už jsme vlastně o víc než sto metrů nad naší Sněžkou. Řidiči našeho auta platíme každý 20Dh, což je pro toho chlápka i na naše poměry dost slušný kšeft. Trochu se rozhlížíme po okolí – skromné baráčky v Imlilu obklopují ostré vrcholky skalnatých kopců a všude se tu motají prodavači minerálů. Kdo by se teď ale chtěl tahat se šutry, když nás čeká horské túra, takže veškeré obchodní úsilí místních domorodců přichází vniveč. Další místní „podnikatelé“ nabízejí služby svých oslíků. Za 100Dh ochotně vyvezou pomocí muly zavazadla až na horskou chatu, kde druhý den začne závěrečná fáze našeho výstupu. Několik zájemců se tu vždycky najde a naše početná skupina není vyjímkou. My s klukama muly nepotřebujeme a s baťohy na zádech vyrážíme na trek.
Naše trasa – jak jsem již naznačil – povede nejdříve na horskou chatu Neltner, která je v takovém sedle na úpatí Jbel Toubkalu, nejvyšší hory Maroka a zároveň celé Severní Afriky. Na 12km vzdálené chatě přespíme a ráno vyrazíme na vrchol.