Fes je opravdu pozoruhodné město, které nemá obdoby nejen v Maroku, ale snad ani nikde jinde na světě. Snad jen Marrakeš se svým významem Fesu vyrovná, ale jinak je Fez zcela neopakovatelné město s nezaměnitelnou atmosférou a strukturou.
Město založil Moulay Idriss ve druhé polovině 8.století, ale s větší výstavbou začal až jeho syn Idriss II., který si město zvolil jako své sídlo. Do Fesu se tehdy dostali uprchlíci z andaluské Cordoby a tuniského Kairuánu, mezi kterými byli učenci, řemeslníci a také obchodníci. Ti do města přinesli prvotřídní řemeslný um a také obchodnickou zkušenost, které postupně zajistili Fezu ekonomický růst. Za vlády berberských dynastií Almorávidů a Almohadů se sídlo vlády přestěhovalo do Marrakeše a Fes získal své výsadní postavení znovu až v roce 1248, kdy jej dobyli Merenidé, kteří zároveň sjednotili celou říši. Pro město nastalo období velkého rozkvětu a Merenidé tehdy vystavěli západně od Idrissovy medíny tzv. Nový Fes – Fes El Djedid. Zároveň rozšířili některé starší náboženské stavby a založili několik medres. Jejich stavební aktivity odrážely nejen bohatství a slávu rodu, ale také víru v jejich nekonečnou vládu a panování. 
Jenomže v polovině 16.století došlo k pádu dynastie a také k úpadku Fezu. Nastupující dynastie Saadiovců totiž dala opět přednost Marrakeši. Fezu zůstala pouze jeho „merenidská“ tvář, kterou můžeme vidět prakticky dodnes. Hlavním městem říše se Fes stal opět až za vlády současné dynastie Alaouitů, ale během jejich vlády již k žádnému zásadnějšímu rozkvětu města nedošlo a Fez postupně ztrácel své významné mezinárodní postavení. Ve dvacátém století přišla čtyři desetiletí trvající Francouzská správa. V té době sice vyrostla za hranicemi medíny nová čtvrť Ville Nouvelle, ale zároveň se opět stěhovalo sídlo vlády, tentokrát do Rabatu. Fes tehdy začal hrát významnou roli v boji za nezávislost a v roce 1943 zde vznikla nacionalistické strana Istiqlal. Po vyhlášení nezávislosti v roce 1956 už hlavním městem zůstal Rabat a Fez zaznamenal další úpadek. Místo odcházející početné židovské komunity se do medíny přistěhovali maročtí venkované a stará medína se začala fyzicky rozpadat. Město samotné se stalo závislé na uměleckých řemeslech a především na turismu. Naštěstí přišlo UNESCO se svým plánem na záchranu kulturního dědictví a merenidská medína Fes El Bali se konečně dočkala renovace.
Dnešní Fes žije stále tak nějak mezi středověkem a současností. Nové město jde vzhledově i životním stylem s dobou, zatímco podivuhodná medína, která nemá v jiných marockých městech obdobu, a ve které žije zhruba čtvrtina z 800 000 obyvatel Fesu, nemá se západním světem kromě elektřiny a turistů zase až tak moc společného.
Naše prohlídka začíná ve starém městě Fes El Djedid, které leží západně od vlastní medíny. Stavba této čtvrti započala v roce 1273 na popud merenidského sultána Aboua Youssefa a dokončena byla hned o tři roky později. Většinu její rozlohy dodnes zabírá královský palác Dar el Makhzen. Ještě než si ho prohlédneme z blízka, navštívíme sousední rozlehlý mellah, tedy židovskou část se hřbitovem a dvěmi synagogami. Židů tady ale mnoho nežije, většina se odstěhovala v době arabsko-izraelské války v roce 1956 a dnes bychom tu našli sotva několik rodin.
Mě osobně ale přece jen více zajímá pěkný královský palác.Jeho hlavní krásně zdobená brána se nachází na náměstí Alaouitů přímo naproti židovské čtvrti. Před palácem je velké prostranství, na kterém je vysazeno několik palem a spousta barevných květin. Stejně jako podobné instituce v jiných marockých městech, ani zdejší palác není návštěvníkům přístupný, přestože ho královská rodina využívá jen výjmečně. A nám tak nezbývá nic jiného, než tuto pěknou stavbu obdivovat zvenčí. Ještě než se ale vrhneme do víru medíny Fes El Bali, jdeme si prohlédnout nedaleké tržiště. Vstupuje se do něj celkem nezajímavou bránou Bab Semarine a celé je to tu takové špinavé a neutěšené, takže se na tomto souku ani příliš nezdržujeme. Raději tedy míříme přímo do medíny.