Den 1. - 6.10.2000
Je říjen roku 2000 a po několika týdnech vysokého pracovního nasazení se opět vydáváme s Michalem a Liborem na cestu. Na rozdíl od letního spíše několikadenního výletu po balkánském pobřeží Jadranu se tentokrát vydáváme na cestu, která potrvá 31 dní a zavede nás po několika letech zpět na africkou půdu. Naším podzimním cílem se stalo Maroko a především exotická pustá Západní Sahara. Bohužel jsme se letos odhodlali využít služeb cestovní kanceláře, přestože naše zkušenosti nám spíše velely podobných experimentů se raději vyvarovat. Nicméně rozladěni jarním totálním krachem našich smělých plánů na cestu do Jižní Ameriky, a také zaujati poměrně komplexním zajímavým programem, jsme se přeci jen rozhodli, že se náš cestovatelský osud vložíme do rukou „odborníků“. Jak jsem již předeslal, bohužel. 
Rozladěni týden starým upozorněním, že „při vstupu na Západní Saharu by mohly nastat problémy a tudíž se tam také možná nemusíme podívat, i když pro to uděláme vše“, jsme v pátek 6.října usedli do autobusu a vyrazili směrem na jihozápad. Hned během prvních kilometrů se dozvídáme, že ohledně vstupu na Západní Saharu se během posledního týdne skoro zázračně vyjasnilo. Na povrch proniká informace o podivném papíru, který museli zástupci cestovní kanceláře podepsat na velvyslanectví, a kterým se zavázali na zmíněnou půdu prakticky neexistujícího státu nevstoupit. K naší nelibosti jsme tedy zjistili, že s cestou k hlavnímu cíli celé cesty, který dal vlastně celému zájezdu jméno, a který nás všechny do tohoto autobusu nalákal, počítáme už jenom my, poctivě platící cestovatelé. Náš „realizační tým“ si možnost navštívit pustou krajinu, kde „vlastně není nic k vidění“, prostě přestal připouštět…
Na hranice v Dolním Dvořišti jsme dorazili okolo půl šesté, a právě v době kdy vrcholila blokáda ze strany rakouských „ochránců“ přírody. Cestu zatarasily traktory a pod přístřeškem celnice se choulilo asi třicet lidí, kteří předstírali demonstraci. Blokáda končila v sedm, ale až o dobrých 45 minut déle byla hranice skutečně průjezdná a my jsme mohli pokračovat v cestě, respektive zahájit noční přesun. Před Lincem najíždíme na dálnici a míříme k Salzburku, abychom na 95km Rakousko opustili a absolvovali část přejezdu také po německém území. 

Den 2. - 7.10.2000
U Insbrucku se vracíme do Rakouska a pokračujeme na západ. K mé radosti se naše cesta stáčí do státečku Lichtenštejnsko, kam po krátké zastávce na celnici opravdu vjíždíme a já si do své cestovatelské statistiky připisuji nečekaný 34.záznam. Průjezd jedním z nejmenších států Evropy trvá přesně 17 minut, před hlavním městem Vaduzem odbočujeme na západ a po mostě přes Rýn přejíždíme do Švýcarska. Jsou skoro čtyři hodiny a tak usínám na svém nepohodlném sedadle. Když jsem se probudil, sjížděli jsme zrovna k Ženevskému jezeru, tudíž jsme již značnou část Švýcarska měli za sebou. Projíždíme okolo Lausane a na odpočívadle nás čeká první snídaně. Je pěkná kosa, která jakoby předznamenávala, jaké počasí že nás na cestě čeká.
Do Ženevy už to není daleko, jsme tam okolo desáté. Autobus musí devět hodin stát, takže na prohlídku Ženevy máme času víc než dost. Začínáme na nábřeží u 140m vysokého vodotrysku J´Deu, který je jedním z typických znaků města. Voda tu tryská rychlostí 220km/h a vodotrysk vytváří celkem zajímavou přístavní kulisu. Přesouváme se do centra, ovšem během tohoto přesunu se nám kuriózním způsobem ztratil Michal. Šel na záchod a vylezl jiným směrem než jsme s Liborem čekali. Zatímco my jsme stáli před záchodem, Michal si už dávno prohlížel místní katedrálu. Bohužel Michal se nám ztratil i s plánkem města, takže centrum a katedrálu jsme hledali poslepu. Ale podařilo se a za chvíli jsme si prohlíželi místní radnici s renesančním nádvořím, a před tzv.Arzenálem jsme nakonec odlovili i samotného Michala. Po krátké návštěvě místního nejstaršího domu zvaného Maison Tavel jsme se přesunuli ke katedrále, která je sice krásná, ale je do zástavby zasazena tak šikovně, že s normálním objektivem prostě nejde vyfotit. Od katedrály jdeme přes náměstí Place de Bourg de Four s operou do parku Saint-Leger, kde jsou k vidění sochy reformátorů. Odtud jsme šli zpět na nábřeží a po Mont-Blanckém mostě jsme se přesunuli do další části města. Postupně jsme minuli budovy OSN a Palác národů, jakési muzeum keramiky a samozřejmě muzeum Červeného kříže, který tu byl založen. Okolo ruské ambasády jsme se nakonec dovlekli až do Botanické zahrady, kde jsme prakticky strávili zbytek dne. Navečer jsme se přesunuli zpět na nábřeží a u pomníku věnovanému ženevskému lidu jsme čekali na příjezd autobusu. Ženeva je pěkné město, ale devět hodin bylo na jeho prohlídku až příliš. Krátce po sedmé jsme vyrazili na další noční přesun a těsně před půl osmou jsme překročili nedalekou hranici do Francie. Stmívá se a já usínám vyčerpán dlouhou ženevskou procházkou….