Den 28. - 2.11.2002
Druhý den opouštíme bez zbytečných průtahů kemp v Motrilu a pokračujeme dál v dlouhé cestě. Po celkem kvalitní silnici, která tady na jihu celkem věrně kopíruje pobřeží Středozemního moře, jedeme na východ a teprve až u města Almeira se naše cesta stáčí do vnitrozemí. Po levé straně se zvedá pohoří Siera Nevada, které za svými vrcholky ukrývá nám již dobře známou bělostnou Granadu, a také silnice pomalu stoupá o pár set metrů nad úroveň moře. Kilometry ubíhají pomalu a krajina s občasným výhledem na moře na jedné straně a sněhem pocukrovanými vrcholky hor na straně druhé se stává dost jednotvárnou.
Krátce po poledni se po pravé straně objevuje Murcia, se svojí pevností na vysokém skalním masívu uprostřed města. Toto velké město ale pouze objíždíme a uháníme dál na severovýchod. Krátce za Murcií překračujeme hranice provincie Valencia, což ale neznamená, že bychom se k jejímu hlavnímu městu nějak výrazně přiblížili. Zatím projíždíme okolo Alicante, největšího města a letoviska na pobřeží „Costa Blanca“, nedaleko kterého jsme nocovali na začátku naší cesty. Opět se tu dostáváme na pobřeží středozemního moře a především najíždíme na dálnici, takže nám snad cesta bude utíkat o něco rychleji. U Alicante také děláme první větší zastávku na jednom z odpočívadel, takže se můžeme konečně trošku protáhnout. Na delší zdržování ale není čas a tak brzy pokračujeme dál k mysu De la Nao, kde se dálnice i celé pobřeží stáčí na severozápad. 
Asi po hodině další jízdy jsme konečně ve Valencii, což je třetí největší španělské město. Přijíždíme sice v dost pokročilé fázi odpoledne, ale i tak si rádi prohlédneme zdejší centrum města a po nekonečném sezení v autobusu se alespoň pořádně projdeme. Zaparkovat se nám celkem bez problémů daří u severního náměstí v těsné blízkosti velké býčí arény, která tak trochu připomíná Koloseum. Už na první pohled vypadá Valencia docela sympaticky. Všechny budovy jsou pěkně opravené a na ulicích vládne celkem čistota a pořádek. Já vím, po třech týdnech v Maroku jásáme nad každou ulicí, ve které se po zemi neválejí odpadky, ale i tak musím říci, že Valencia je moc hezké a upravené město.
Od nádraží jdeme na zdejší hlavní náměstí, které je zajímavé jednak tím, že tu stojí místní zajímavá katedrála a také tím, že se tu nacházejí dva velké spirálovité vjezdy do podzemních garáží. Nás přece jen více zajímá katedrála a tak se jdeme podívat dovnitř. Interiér toho velkého svatostánku je krásně zdobený a k vidění je tu mnoho krásných obrazů, ikon a soch. Jednou z největších zajímavostí je jedna z bočních kaplí, ve které je k vidění „Kristův Svatý Grál“, tedy pohár, ze kterého měl údajně pít při své poslední večeři. Nevím tedy, proč ho Indiana Jones hledal v jordánské Petře, když je tato pro křesťany jistě velmi vzácná relikvie vystavená v jednom z portálů katedrály tady ve Valencii.
Pro nás je ovšem na celé katedrále nejzajímavější její vysoká věž s dvojitou zvonicí na svém vrcholu. Vstup si tu sice musíme zaplatit, ale těch utracených 200Pst. rozhodně stálo za to. Z věže máme celou Valencii jako na dlani a ve svitu zapadajícího Slunce si toto sympatické město můžeme prohlédnout z výšky. Dole se potom přesouváme dál za katedrálu a na přilehlém menším náměstí plném holubů kupujeme za 50Pst pohledy. Okolo kostela San Juanito pokračujeme ke zdejší burze, což je zvenku celkem nenápadná budova, ale její středověký vnitřek a pěkné nádvoří stojí rozhodně za vidění. Dříve se tu obchodovalo s hedvábím a dnes je tu vše naaranžováno tak, jakoby za chvíli měli přijít dávní obchodníci a pokračovat ve svém zaměstnání. 
Venku se bohužel začíná pomalu stmívat a tak už toho ve městě moc nenafotíme, takže se raději jdeme občerstvit do jednoho zdejšího fast foodu, který se jmenuje „Pans & Companies“. Za 750Pst tu mají celé menu a já definitivně rezignuji na možnost, že se s mojí španělskou slovní zásobou nějak rozumně domluvím. O menu jsem si sice brilantně řekl, ale co mi to potom prodavačka vyprávěla a na co se ptala, to skutečně netuším. Hlavně, že jsme se najedli.
Po jídle si již téměř za tmy prohlížíme místní radnici a s klukama ještě kupujeme na památku pěkné měchy na víno. Brzy poté nastupujeme u velké býčí arény opět do autobusu, abychom se přesunuli o nějakých 100km dál na sever do letoviska Oropesa del Mar, kde nás čeká poslední kemp na naší dlouhé cestě. Jako ostatní španělské kempy je i Alondra v Oropese moc pěkné ubytovací zařízení, ve kterém se záhy cítíme jako doma. S chutí dopíjíme poslední zásoby piva a těšíme se na zítřejší prohlídku Barcelony, na kterou jsme všichni moc zvědaví.