Den 12. - 17.10.2002
Tarfaya je malé pouštní městečko se sedmi tisíci obyvateli a malým rybářským přístavem. Založil ji v 19.století skotský obchodník Donald Meckenzie a její původní jméno bylo Port Victoria. Ze stejné doby pochází i pevnost, která stojí v moři kousek od pobřeží. Jmenuje se Casa Mar a z dálky vzhledově připomíná populární pevnost Boyard, známou ze slavné francouzské televizní soutěže. Při bližším a podrobnějším pohledu ovšem veškerá podobnost končí, Casa Mar je už dost rozbořená a dá se říci, že je to spíš taková zachovalá zřícenina. Dnes tak trochu zapadlé městečko také dříve tvořilo důležitou zastávku letecké pošty, která tudy směřovala z jižní Francie do Západní Afriky. Na své cestě zde nocoval například i Antoine de Saint-Exupéry a všichni letci dnes mají v Tarfayi malý památníček v podobě dvojplošníku na oprýskaném podstavci. 
Ještě jedna událost je pro toto malé městečko velmi důležitá, v roce 1975 právě zde začal tzv. Zelený pochod, kdy odsud asi 350 000 marockých civilistů vyrazilo směrem na Západní Saharu, spravovanou tehdy španělskými vojsky. Maroko tím tak trochu nelegálně získalo rozsáhlá území na úkor obyvatel Sahary a také na úkor Alžírska a hlavně Mauretánie. Spory o území západní Sahary vlastně přetrvávají dodnes, ale k tomu se ještě postupně dostaneme.
Zatím stojíme s autobusem hned vedle pláže a pomalu se začíná rozednívat. Z ustupující temnoty se občas vynoří nějaký ten domorodec, aby se podíval, kdopak že to přijel a aby nás při té příležitosti pozdravil a uvítal. Zjišťujeme, že stojíme vedle kasáren před pěknou budovou místní radnice. Pomalu se začíná chystat snídaně a my se jdeme projít na pláž a také ke zmíněnému pomníku letecké pošty. Na pláži, jejíž písek se pomalu začíná blýskat v prvních paprscích Slunce, sídlí plno racků a opět se zdá, že je odliv, protože vlny Atlantiku šplouchají poněkud daleko. 
Dnes nás čeká jeden z nejkrizovějších dní, co se týká vztahů mezi vedením našeho zájezdu a cestujícími. V několika chvílích, které následují po snídani, se totiž má během telefonátu na velvyslanectví do Rabatu rozhodnout, jestli naše cestovní kancelář splní to, čím nás na tuto cestu nalákala, a zda tedy budeme pokračovat v cestě na území Západní Sahary. Zapomněl jsem ještě uvést, že již včera v Agadiru probíhala komunikace mezi průvodci a cestovní kanceláří, během které na nás vedení „cestovky“ vymyslelo několik nesplnitelných podmínek, za kterých bychom se na Západní Saharu mohli vypravit. Mimo jiné jsme se měli podpisem zavázat, že v se případě zabavení autobusu na tomto marockém území dopravíme domů na vlastní náklady a že uhradíme veškeré výdaje spojené se „ztrátou“ autobusu. A co je hlavní překážkou – s cestou na jih musí souhlasit úplně všichni, což je nemožné, jelikož jeden z našich spolucestujících je zaměstnanec právě této cestovní kanceláře a s cestou na Západní Saharu on ani jeho přítelkyně pochopitelně nesouhlasí. Navíc se vrací průvodkyně ze své telefonní seance a s upřímným smutným výrazem nám oznamuje, že na Západní Saharu nesmíme. Místo návštěvy této nejjižnější marocké provincie absolvujeme během cesty náhradní program. Sedíme na obrubníku vedle autobusu a máme vztek. Takhle nás vypéct. Z cesty „Marokem na Západní Saharu“ jsme se náhle ocitli na poněkud dražším velkém okruhu Marokem. Sedíme na chodníku a ani se nám nechce vnímat prosbu naší průvodkyně, abychom si nastoupili. Následuje několik minut nevraživých pohledů, ale nakonec přece jen nastupujeme. Tím že zůstaneme sedět na chodníku v Tarfayi se nic nevyřeší a odstoupit ze zájezdu, pokračovat na vlastní pěst a potom doma vymáhat peníze, to se nikomu nechce. Ale zajiskřilo se poprvé….