kapitola
IX. Vysokým Atlasem na jih ... 1/3
průsmyk Tiz´n´Tichka
|
Den
18. - 23.10.2002
Během
noci strávené opět v kempu na okraji Marrakeše se mračna,
která včera večer hrozila deštěm, kamsi vytratila a ráno nás
vítá další slunečný den. Dnes nás čeká asi 200km přejezd
do města Ouarzazate (vyslovuje se Warzazat). Budeme muset opět překonat
pohoří Vysokého Atlasu, abychom se po dvou dnech vrátili opět
na jeho jižní podhůří. Vyrážíme tedy po hlavní silnici P31
na jihovýchod a hned za Marrakeší projíždíme velkými datlovými
sady. Již tady za městem začínají pěkné výhledy na mohutné
pohoří, jehož vrcholky jsou po nedávných přeháňkách
pocukrované sněhovou pokrývkou. Obzvlášť hezké jsou výhledy
skrz opunciové porosty, kterých je podél cesty požehnaně.
Silnice se asi po padesáti kilometrech začíná pomalu vlnit a nás
čekají první serpentiny. Nutno podotknout, že i tato hlavní
komunikace se tady v horách dost zužuje, takže ti, kteří
by čekali velkou magistrálu vedoucí napříč horami, se mohou šeredně
zmýlit. Vysoký
Atlas se ale všude okolo představuje ve své plné kráse a tak se
za okny autobusu střídá jeden krásnější výhled než druhý.
A to jsme teprve v podhůří, vždyť zatím stoupáme pouze
do výšky 1470m do průsmyku Tizn´n´Ait Imguer. Nicméně mohutné
zasněžené vrcholky vysoko nad námi jsou dostatečně krásnou
kulisou prvního výškového vrcholu naší dnešní cesty.
Za průsmykem silnice zase chvíli klesá do malého údolí, ovšem
dole nás čekají další serpentiny a ještě o mnoho větší
stoupání. Náš autobus pomalu šplhá po svahu 3573m vysokého
masívu Jbel Bou Ourioul do nejvýše položeného marockého průsmyku,
kterým je Tizn´n´Tichka. Rokle pod námi se opět hrozivě zvětšuje,
ovšem zdejší hlavní silnice je celkem pečlivě opatřena
svodidly, takže pohled dolů není tak hrozivý jako před dvěma
dny při cestě z Tarroudantu. Průsmyk Tizn´n´Tichka leží
v nadmořské výšce 2260m a vedle cesty ho anoncuje podivný
pomník a především několik obchůdků se šutráky a zkamenělinami.
Neodolal jsem a do jednoho z krámků jsem nakouknul. Uvnitř
se mi hned začal věnovat přičmoudlý majitel, i když zpočátku
se mi jeho obchodní snahy dařilo celkem eliminovat. Ovšem když
Marokánec viděl, že mě zaujala pěkná vykládaná dýka, nedal
se už odbýt a začalo smlouvání. Byl
jsem trošku ve výhodě, protože jsem nic kupovat nechtěl a šťastným
majitelem dýky jsem se stal až v okamžiku, kdy cena klesla
na 100Dh a pan majitel k té mojí vybrané dýce přidal ještě
jednu menší.
Po krátké zastávce pokračujeme dolů do jižního podhůří.
Silnice je už o něco širší a ani okolní srázy už nejsou tak
prudké jako na severní straně. Okolo cesty se střídají
jednotlivá vyschlá koryta řek, která se vodou naplní pouze na
jaře, když v horách taje sněhová a ledová pokrývka.
Netrvá to dlouho a pohoří Vysokého Atlasu necháváme definitivně
za sebou. Jsme opět ve vyprahlé nejjižnější oblasti Maroka,
kde nás pouze pohoří Antiatlas odděluje od nekonečných dun a
pustiny největší pouště světa. Podnebí se jako mávnutím
kouzelného proutku radikálně změnilo a vegetace začíná být
zastoupena pouze polosuchými stromy a keříky. Podél cesty se sem
tam objeví několik políček a pár jednoduchých baráčků
postavených z pálených cihel a hlíny, jinak je to tu samá
pustina.
|
|