Den 18. - 23.10.2002
Během noci strávené opět v kempu na okraji Marrakeše se mračna, která včera večer hrozila deštěm, kamsi vytratila a ráno nás vítá další slunečný den. Dnes nás čeká asi 200km přejezd do města Ouarzazate (vyslovuje se Warzazat). Budeme muset opět překonat pohoří Vysokého Atlasu, abychom se po dvou dnech vrátili opět na jeho jižní podhůří. Vyrážíme tedy po hlavní silnici P31 na jihovýchod a hned za Marrakeší projíždíme velkými datlovými sady. Již tady za městem začínají pěkné výhledy na mohutné pohoří, jehož vrcholky jsou po nedávných přeháňkách pocukrované sněhovou pokrývkou. Obzvlášť hezké jsou výhledy skrz opunciové porosty, kterých je podél cesty požehnaně.
Silnice se asi po padesáti kilometrech začíná pomalu vlnit a nás čekají první serpentiny. Nutno podotknout, že i tato hlavní komunikace se tady v horách dost zužuje, takže ti, kteří by čekali velkou magistrálu vedoucí napříč horami, se mohou šeredně zmýlit. Vysoký Atlas se ale všude okolo představuje ve své plné kráse a tak se za okny autobusu střídá jeden krásnější výhled než druhý. A to jsme teprve v podhůří, vždyť zatím stoupáme pouze do výšky 1470m do průsmyku Tizn´n´Ait Imguer. Nicméně mohutné zasněžené vrcholky vysoko nad námi jsou dostatečně krásnou kulisou prvního výškového vrcholu naší dnešní cesty.
Za průsmykem silnice zase chvíli klesá do malého údolí, ovšem dole nás čekají další serpentiny a ještě o mnoho větší stoupání. Náš autobus pomalu šplhá po svahu 3573m vysokého masívu Jbel Bou Ourioul do nejvýše položeného marockého průsmyku, kterým je Tizn´n´Tichka. Rokle pod námi se opět hrozivě zvětšuje, ovšem zdejší hlavní silnice je celkem pečlivě opatřena svodidly, takže pohled dolů není tak hrozivý jako před dvěma dny při cestě z Tarroudantu. Průsmyk Tizn´n´Tichka leží v nadmořské výšce 2260m a vedle cesty ho anoncuje podivný pomník a především několik obchůdků se šutráky a zkamenělinami. Neodolal jsem a do jednoho z krámků jsem nakouknul. Uvnitř se mi hned začal věnovat přičmoudlý majitel, i když zpočátku se mi jeho obchodní snahy dařilo celkem eliminovat. Ovšem když Marokánec viděl, že mě zaujala pěkná vykládaná dýka, nedal se už odbýt a začalo smlouvání. Byl jsem trošku ve výhodě, protože jsem nic kupovat nechtěl a šťastným majitelem dýky jsem se stal až v okamžiku, kdy cena klesla na 100Dh a pan majitel k té mojí vybrané dýce přidal ještě jednu menší.
Po krátké zastávce pokračujeme dolů do jižního podhůří. Silnice je už o něco širší a ani okolní srázy už nejsou tak prudké jako na severní straně. Okolo cesty se střídají jednotlivá vyschlá koryta řek, která se vodou naplní pouze na jaře, když v horách taje sněhová a ledová pokrývka. Netrvá to dlouho a pohoří Vysokého Atlasu necháváme definitivně za sebou. Jsme opět ve vyprahlé nejjižnější oblasti Maroka, kde nás pouze pohoří Antiatlas odděluje od nekonečných dun a pustiny největší pouště světa. Podnebí se jako mávnutím kouzelného proutku radikálně změnilo a vegetace začíná být zastoupena pouze polosuchými stromy a keříky. Podél cesty se sem tam objeví několik políček a pár jednoduchých baráčků postavených z pálených cihel a hlíny, jinak je to tu samá pustina.