Na hranicích jsme krátce po osmé hodině večer. Na španělské straně jde všechno samozřejmě hladce, horší to bude na marocké straně, kde nás čeká dlouhá procedura jako na každé jiné arabské celnici. Arabští úředníci jsou známí tím, že si dávají dost načas, bohužel Marokánci nejsou vyjímkou. Musíme samozřejmě vyplnit vstupní formulář a potom odevzdáváme ke kontrole pasy. Přechod hranice se nakonec protáhl na půl druhé hodiny. Během těch dlouhých minut jsme měli možnost sledovat dění na celnici a vězte, že to bylo neuvěřitelné divadlo. Byl to takový věčný souboj mezi celníky a prostými obyvateli, kteří si z ekonomicky vyspělého Španělska, do kterého to tady mají jenom pár kroků, odvážejí zboží a suroviny bez ohledu na jakékoliv celní řády. V praxi to vypadlo tak, že se k celnici neustále valil zástup Marokánců, kteří byli většinou ověšeni nejrůznějším zbožím. Kvapným krokem se snažili hranici překonat a pokud možno nevzbudit pozornost bedlivých celníků. V nejednom případě se jim to podařilo,ale leckdo takové štěstí neměl a následovala honička a někdy dokonce přetahování o zboží, které nechtěl zadržený nešťastník za žádnou cenu pustit z rukou. Vyjímkou nebylo ani překonání hranice přískoky s postupným schováváním za auty nebo dokonce za buňkami samotných celníků. Těžko říci, co tito „pašeráci“ do své vlasti pronášeli, každopádně jim hodně záleželo na tom, aby je nikdo při jejich bohulibé činnosti neodhalil. A to ještě nebylo všechno. Hranici tu totiž tvoří velký násep, ve kterém je vlastně celnice zařízlá a my jsme v šeru mohli sledovat desítky stínů, které tento násep překonávaly, aniž by se na nějakou celnici obtěžovaly zavítat…
Zastávku na celnici jsme využili také směně našich valutových zásob. Já jsem pro začátek vyměnil 200 marek, což představovalo přesně 954 dirhamů (Dh). Z toho vyplynulo, že jeden takový dirham stojí zhruba čtyři koruny.
Až okolo půl desáté vjíždíme konečně do Maroka. Naším hlavním cílem je přesun do asi 40km vzdáleného města Martil. Má tu být kemp, ve které strávíme dnešní noc. Příliš komfortní ubytování údajně nemáme očekávat, skutečnost nakonec výrazně překonala i naše nejčernější představy. Ještě že už je tma a moc toho není vidět. A jsem taky docela rád, že se mi nechce na záchod, protože mezi neuklizenými výkaly (já bych se nebál říci „hovny“) bych jen nerad balancoval. Umývárna taky nevypadá příliš vábně a tak ještě chvíli pokecáme s klukama a půjdeme spát. Navíc je tady všude plno psů, což obzvláště mě s mým odporem k těmto tvorům, příliš na klidu nepřidává. Na závěr této kapitoly si neodpustím další rýpnutí do naší cestovní kanceláře, která tento kemp vybrala zcela záměrně, aby nás zřejmě připravila na nižší hygienickou úroveň, která nás v Maroku čeká. Ne že bychom byli nějaké padavky, už jsme lecos zažili a přečkali, ale prostředí, které nabízí Camp Martil je opravdu na hranici únosnosti. Navíc jsou ve městě ještě další dva kempy (Al Boustane a Oued el-Maleh), které nabízejí mnohem lidštější a důstojnější podmínky. Ale lidé, kteří se o nás mají na této cestě starat, se zkrátka rozhodli za každou ušetřit…