Den 19. - 24.10.2002
Ráno se probouzíme do dalšího slunečného dne. Tady na jihu si naštěstí moc oblačnosti neužijeme a pod africkým Sluníčkem se zase pořádně zahřejeme. V následujících dvou dnech nás čeká cesta dlouhým údolím řeky Draa. Původně tato trasa v plánu nebyla, ale po našem neúspěšném „dobývání“ Západní Sahary se naše cestovní kancelář rozhodla pro tento náhradní program. S odstupem času musím říci, že to nebyla vůbec špatná volba a údolí řeky Dra stejně jako pouštní oblasti, ve kterých končí, mohu vřele doporučit. Byla to celkem adekvátní náhrada za neuskutečněnou cestu do jistě mnohem méně zajímavých končin západní Afriky a my jsme paradoxně díky podrazu naších „odborníků na cestování“ mohli poznat další velice krásný kout Maroka.
Naše cesta bude tedy z Ouarzazatu pokračovat dál na jihovýchod, překonáme pohoří Antiatlas a podél řeky Draa pojedeme do 168km vzdálené Zagory, což je taková jižní brána do pouště. Odsud pojedeme na jih do oázy Mhamid, která leží nedaleko od Alžírských hranic. V poušti přenocujeme a druhý den se stejnou cestou vrátíme zase zpátky do Ouarzazatu.
Z tohoto provinčního města vedou celkem tři cesty. Po jedné jsme včera přijeli, druhá – hlavní magistrála P32 – vede podél Vysokého Atlasu dál na východ a po třetí silnici se vydáváme my. Netrvá to dlouho a objevuje se před námi hornatá oblast Jbel Sarhro, náležící k masívu pohoří Antiatlas. Opět nás čekají zdlouhavé serpentiny a plno pěkných výhledů, ale dnes už to pro nás není nic nového, takže zastavujme pouze v průsmyku Tizn´n´Tinififft v nadmořské výšce 1660m. Odsud je v dálce vidět Vysoký Atlas, ale jinak jsou v okolí pouze vyprahlé zaoblené vrcholky Antiatlasu, takže se tu ani příliš nezdržujeme a pokračujeme dál do údolí.
Dole v podhůří projíždíme branou před městem Agdz (vyslovuje se Agadéz) a naším souputníkem se tak na více než sto kilometrů stává řeka Draa. Ačkoliv se to nezdá, není to náš první kontakt s touto řekou. Zdá se to být neuvěřitelné, ale její vyschlé koryto jsme již přejížděli na pobřeží za městem Tan Tan cestou z hranice Západní Sahary! Pohled na mapu prozrazuje, že Draa, poté co opustí stejnojmenné údolí a oázu Mhamid, se stáčí prudce na jihozápad a podél alžírské hranice vede její koryto pouští až za Goulimine – tedy pobřežní bránu na Saharu – a u Tan Tanu ústí do Atlantiku. Samozřejmě její koryto již před Mhamidem vysychá a tvoří tedy tzv. wádí. Představa řeky na poušti je tedy mylná, ale na druhou stranu není přesná ani představa nějakého koryta proplétajícího se mezi dunami. Povrch Sahary je v těchto částech afrického kontinentu totiž většinou hliněný - takové poušti se říká hammada – a v tomto povrchu je vyschlé koryto řeky zařízlé a příležitostně se plní vodou v případě srážek v horské oblasti Antiatlasu, kdy vodu do řeky a tedy i trochu té vláhy na poušť přináší několik desítek dalších wádí. Například v roce 1989 nastaly v oblasti Ouarzazatu tak silné deště, že Draa prý poprvé v historii tekla až do moře! Jinak její voda přináší vláhu nejen zdejšímu údolí, ale také některým okrajovým pouštním oblastem. Díky řece a jejím příležitostným přítokům tak na Sahaře vzniklo i několik desítek oáz.
Údolí řeky Draa je opravdu nádherným koutem Maroka. Okolní vyprahlá krajina se najednou mění v nádhernou palmárii s nekonečnými datlovými plantážemi. Palmám se v údolí daří opravdu výborně a přináší tak obživu mnoha obyvatelům, kteří se po celé délce údolí usadili. Díky tomu také můžeme v údolí vidět celou řadu ksourů a kaseb. Tyto hliněné vesničky si nic nezadají s těmi v podhůří Vysokého Atlasu, pouze panorama nádherných hor vystřídalo neméně krásné prostředí palem a strmých skalnatých okrajů úrodného údolí.
V jedné hliněné vesničce na chvíli zastavujeme, i když to není zrovna klasický ksar. Podél silnice je na malém prostoru nahuštěno několik desítek hliněných baráčků, mezi kterými vyniká pouze klasický čtyřboký minaret místní mešity. Na západní straně silnice je pod oblými okraji údolí pustina, zatímco na východní straně začíná hned za vesnicí palmový les, který končí na břehu řeky a na úpatí východního okraje údolí, který spíše připomíná stolové hory. Brzy se na nás přichází podívat několik zvědavých dětí a jen stěží dokážou pochopit, proč si tak nadšeně prohlížíme normální palmy, kterých je tu všude bezpočet. Pro nás je ale takový palmový les velmi exotický a obvyklé představy o oáze v poušti tady dostávají konkrétní rozměr.