Asi po dvou hodinách přijíždíme do asi nejkrásnějšího místa tohoto vyprahlého údolí, do města Tinerhir, které obklopují na jedné straně rozsáhlé palmárie a na straně druhé horský masív. Město leží na břehu říčky Todra, která tu vytéká z hor, a jejíž koryto se tu stačí na východ, kde postupně vysychá. Pohled na město od hlavní silnice je vskutku úchvatný a sám o sobě velmi atraktivní. Ještě atraktivnější je pro nás ale odbočka na sever, po které se vydáváme vstříc druhé soutěsce, kterou je Todra. Tato druhá soutěska se od předchozí soutěsky Dadés výrazně odlišuje. Zatímco Dadés bylo v podstatě uzavírající se údolí, které postupně přecházelo v hluboký kaňon, Todra je pouze asi 400m dlouhá a tvoří ji uzavřené kolmé skalní stěny, jejichž výška je zhruba 300 metrů. Je to vlastně rokle, která jako by přehradila takové menší údolí, které se táhne v délce několika kilometrů od Tinerhiru dál do hor, kde postupně zaniká. Soutěska je bez problémů průjezdná, přestože je její šířka v jenom místě pouhých deset metrů a auta v této části musí přebrodit stejnojmennou říčku. Na dně soutěsky se pod kolmou skalní stěnou krčí tři hotely a v místě, kde se rokle pomalu zase rozevírá, parkujeme náš autobus a kuchař začíná chystat večeři. Máme tedy dost času na to, abychom si tuto krásnou přírodní scenérii prohlédli a zároveň se můžeme projít i po nejbližším okolí. Obhlížíme tedy kamenité údolí za severním okrajem soutěsky. Vede tudy cesta dál do hor, ale moc daleko se nám po ní jít nechce. Raději se vracíme do soutěsky, abychom obhlédli místní hotýlky a restaurace. Občas také narazíme na nějakého místního dealera hašiše, který nám tuto drogu nabízí výměnou za tři piva nebo za jakýkoliv jiný alkohol. Je známo, že v Maroku se může člověk poměrně lacino zhulit, ale my jsme tu přece jen kvůli něčemu jinému a tak dotěrného domorodce zarytě odmítáme, až ho to samotného přestalo bavit a dal nám pokoj. Později se k nám snažil ještě vloudit na večeři, ale ani tento jeho trik nevedl k valnému úspěchu. 
V podvečer opouštíme Todru a jedeme zpátky do Tinerhiru, kde se opět napojujeme na hlavní magistrálu a pokračujeme dál na východ. Pohoří Sarhro, podél kterého jsme dnes celý den jeli, postupně přešlo v nižší masív Jbel Ougnat a z jižní strany obloukem objíždíme Jbel Tisdafine, jehož vrchol se tyčí už jen do výšky 1250 metrů. Znovu, již naposled na této cestě, se blížíme do pouštní oblasti. Za masívem Ougnat je totiž další okrajová část všudypřítomné Sahary a především se tam rozkládá velká oáza Tafilalt, do které máme právě namířeno. Po 55km proto odbočujeme z hlavní magistrály přímo do pouště. Do Erfoudu, největšího města celé oázy, to bude napříč pouští a podél masívu Ougnat mnohem blíž než po hlavní silnici, která se spíše drží v podhůří Vysokého Atlasu, a která do oázy míří velkým obloukem a tedy oklikou.
Do samotného Erfoudu však již dnes nedojedeme. Nevím, jestli tam naši průvodci nechtěli přijet za tmy, nebo jestli se snažili ušetřit za kemp, každopádně bivakujeme asi 50km před oázou a v posledních paprscích zapadajícího Slunce stavíme stany v poušti. To by nám zase tolik nevadilo, noc v poušti má své neodolatelné kouzlo, i když je zdejší pustina plná kamenů a místo pro stan se hledá o něco obtížněji. Bohužel se postupně ukázalo, že ty kameny poházené všude okolo nejsou kameny, ale že je to prachobyčejný velbloudí trus, a že naši průvodci vybrali jako místo noclehu nějaké velbloudí shromaždiště. Hrozně to tu smrdí a dnešní noc bude opravdu velmi aromatická. Noc pod širákem v těchto podmínkách rozhodně nepřichází v úvahu a tak dnes nikdo nečeká, až se potemnělá obloha zaplní hvězdami, a všichni raději rychle mizíme ve stanech…