Ve dvě hodiny pokračujeme podél dunového pole na jih. Na chvíli se zastavujeme v malé osadě s několika palmami, torzem letadla a s několika velbloudy, kteří tu nerušeně polehávají s obrovskými dunami za zády. Po další půlhodině jízdy potom přijíždíme do malé oázy Merzouga, která nabízí další krásné scenérie, několik hotelů a velký obchod s koberci. Samozřejmě nemůžeme odolat vábení písečných hor a jedeme se ještě jednou proběhnou po nádherných dunách. Nu což, doma nic podobného nemáme, tak si ty megatuny písku přece musíme pořádně užít. Zdejší domorodci nám opět nabízejí různé zkameněliny a pořád by jen smlouvali a smlouvali. Opět nás upozorňují na „hodné“ německé turisty, kteří nevědí, co to smlouvání je, a stupidně platí první nasazenou cenu. S námi to holt mají těžší. Libora zkameněliny nechávají klidným a nerušeně si po okolí sbírá skaraby. Náhodně přihlížejícího domorodce ujišťuje, že je určitě zase pustí - kdyby jen Marokánec tušil, že nebozí brouci skončí v ethylacetátu.
Po svačině, focení a odpočinku u krásných dun se vydáváme na západ. Další zajímavostí zdejší oblasti jsou totiž solná jezera Dayet Srji, které brzy z jara lákají k pobytu spousty růžových plaměňáků. Jistě by na ně byl krásný pohled, ale teď už je bohužel podzim a plameňáci se odstěhovali neznámo kam. A tak uháníme hliněnou pouští dál na západ zpátky do okrajových částí naší dočasně domovské oázy Tafilalt. Okolo auta poletují kameny a sem tam nějaký zasáhne i podvozek našeho auta. Řidiči to ale zjevně nevadí a nerušeně pokračuje v rychlé jízdě. Brzy přijíždíme do města Rissani, což je vedle Erfoudu druhé velké město v oáze. Rissani leží na jižním okraji Tafilaltu a ačkoliv se to nezdá, je to druhdy nejvýznamnější město celého jihovýchodu Maroka. Již ve 14.století bylo město sídlem prvního nezávislého království na jihu – Sijilmassy a sloužilo také po staletí jako poslední zastávka karavan mířících na jih. Především ale ze zdejší zaouie, která je dodnes důležitou národní svatyní, zahájila v 17.století svůj mocenský vzestup dodnes vládnoucí dynastie Alaouitů, když nejdříve dobyla jižní oázy a nakonec triumfovala dobytím Fezu a Marrakeše. 
Dnešní Rissani je už pouhým odleskem slavného města, ze kterého své říši vládl Moulay Rachid i jeho nástupce Moulay Ismail. Stejně tak stagnuje prosperita celé oázy Tafilalt, ve které dnes žije okolo 80 000 obyvatel. Zdejší palmy totiž trpí nejen nedostatkem vláhy, ale také houbovitou chorobou Bayound. Se zdejším zemědělstvím a pěstováním datlí to tedy nevypadá příliš růžově. Proto se také z Rissani stalo malé omšelé městečko a tak si tu prohlížíme pouze rozvaliny zdejší kasby a na chvíli se jdeme podívat na místní tržiště. V podvečer odjíždíme po asfaltové silnici na sever do 21km vzdáleného Erfoudu, kam přijíždíme ve čtvrt na sedm. 
V příjemném a čistém kempu se můžeme v klidu osprchovat a po večeři vyrážíme s několika lidmi na procházku na nedaleké náměstí. Obchody jsou už bohužel většinou zavřené a v okolí se nevyskytuje ani žádný bankomat, ve kterém bych doplnil své skomírající finanční zásoby. A tak chvilku sedíme v malé restauraci a dáváme si čaj. Obsluha se chce předvést a tak nám ho servíruje podle marockých zvyklostí ze dvou konvic. Za tmy se vracíme zpátky do kempu a jdeme si odpočinout před zítřejším přesunem na sever. Řidiči, kteří tu samozřejmě nejsou poprvé, nás upozorňují, že se po několika velmi horkých dnech máme připravit na výrazný noční pokles teploty. Příští noc totiž máme strávit ve Středním Atlasu a tamní nocleh prý bude stát za to. No, moc tomu zatím nevěříme. Během posledních dní jsme se nechali zhýčkat teplem a na průtrže mračen, které nás na severu postihly, jsme už prakticky zapomněli. Nás momentálně více zajímá problém, který se týká našich mobilů. Hned po příjezdu do oázy Tafilalt nám vypadl signál a zatím nám nechce naskočit. Není to tím, že by tu žádný nebyl neboť telefony pouze hlásí nepřístupnost sítě. Znamená to, že je nějaká chyba u marockého operátora nebo že Eurotel náhle zrušil roaming…